Ombusmanka EU obhájila post. Co je její agendou?

Středečnímu hlasování o novém evropském ombudsmanovi, či v tomto případě ombudsmance, předcházelo veřejné slyšení celkem pěti kandidátů. Slyšení mají typicky na starost unijní poslanci, kteří na základě výpovědí dotazovaných kandidátů hodnotí jejich záměry coby možných budoucích ochránců práv, jejich priority, ale i nestrannost a transparentnost.

Kromě již zmiňované Emily O’Reillové se o post unijního ombudsmana ucházeli: současný ombudsman italského regionu Kampánie – Giuseppe Fortunato, estonská soudkyně – Julia Laffranque, někdejší litevský eurokomisař pro lidská práva – Nils Muižnieks a bývalá švédská europoslankyně – Cecilia Wikström. Na základě veřejného slyšení ze dne 3. prosince se europoslanci ve většině (320 ku 280) shodli, že v křesle i po dobu následující období zůstane irská ombudsmanka O’Reillová.

Úřad unijního veřejného ochránce práv je v evropské integraci spíše novým fenoménem – funkce nevznikla v zárodku Evropských společenství v 50. letech minulého století, ale až v roce 1995. Vytvoření této funkce lze považovat za jeden z kroků k hlubší politické integraci, kterou Maastrichtská smlouva právně ukotvila o dva roky dříve. Unijní ombudsman také více přibližuje Evropskou unii jejím občanům – a to tak, že přijímá a zabývá se jejich stížnostmi na unijní orgány, instituce a další nadnárodní subjekty EU, jakými jsou například evropské agentury.

Hlavní náplní práce nové unijní ombudsmanky bude tedy v první řadě prošetřování administrativních pochybení evropských institucí a dalších orgánů Evropské unie. K nesprávnému úřednímu postupu dochází tehdy, když daný orgán nejedná v souladu s právními předpisy, nebo dokonce pokud jedná v rozporu s lidskými právy. Nesprávným úředním postupem ze strany unijních institucí můžeme rozumět: nekalé jednání evropských těles, diskriminaci, překročení pravomocí daných unijními smlouvami, zneužití moci, užití neadekvátních procedur a další. Důležité je, že osoba, která stížnost k veřejnému ochránci podává, nemusí být nutně danou skutečností dotčena, může být tedy pouhým pozorovatelem pochybení.

Stížnost mohou k ombudsmance podávat nejenom unijní občané a rezidenti členských zemí EU, ale dále také podniky či sdružení usazené na území evropského bloku. Evropské orgány se tak snaží unii a její struktury přiblížit běžným občanům a jejich organizacím. Otázkou však zůstává, kolik stížností ombudsman reálně řeší a v kolika případech se jedná o stížnosti oprávněné. Můžeme nicméně tvrdit, že díky občanskému zapojení se do běžného fungování EU, či alespoň díky existenci této funkce, se snižuje demokratický deficit unie, který mnozí kritici EU v současnosti zdůrazňují.

Evropský ombudsman se volí vždy na počátku nového parlamentního období, a to na pět let, což koresponduje s délkou výkonu mandátů europoslanců. Evropský ombudsman podává zprávy o průběhu šetření Evropskému parlamentu, a je mu tak zodpovědný po celou dobu výkonu své funkce.

V roce 2018 Emily O’Reillová zahájila celkem 490 vyšetřování, z nichž 482 bylo právě na základě stížností podaných unijními občany. Celkově se úřad ombudsmanky v tomto roce zabýval téměř 2200 stížnostmi a v průběhu jejich řešení pomohl až 18 tisícům evropských občanů, uvádí oficiální webová stránka Evropského parlamentu. V nadcházejícím období bychom snad mohli očekávat větší iniciativu ze strany unijních občanů i více úspěšně uzavřených stížností.