Peklo v Mödlareuth: Studená válka nerozdělovala jenom města, ale i vesnice

Dříve by o malou německou vesničku s 50 obyvateli, která disponuje pouze jednou hospodou, nikdo ani okem nezavadil. Dnes do ní proudí tisíce návštěvníků ročně. Svým způsobem jí postihl stejný osud jako jihočeské Hoštice u Volyně, které se proslavily trilogií Slunce seno Zdeňka Trošky a nezapomenutelnou postavou Marie Škopkové ztvárněné Helenou Růžičkovou. Mödlareuth se zase naopak zapsal do historie statusem jakéhosi "Malého Berlína".

Vzhledem k tomu, že leží na pomezí dvou dnes sjednocených německých spolkových zemí Bavorska a Durynska, ocitl se po 2. světové válce zčásti na západě a na východě. To vedlo k jeho rozdělení ostře hlídanou vnitroněmeckou hranici, která stejně jako Berlín rozpůlila celou obec. Ihned po příjezdu do Mödlareuthu můžete spatřit pozůstatek bílé zdi, která se svým vzezřením nijak zvlášť neliší od té v Berlíně. I ona se stala nenáviděným symbolem Studené války. Dokážete si představit, že byste ze dne na den nemohli za babičkou?

Se vznikem SRN a NDR v roce 1949, který byl vyvrcholením sporu v politické filozofii čtyř vítězných velmocí USA, Francie, Velké Británie a SSSR, šla ruku v ruce také výstavba takzvané vnitroněmecké hranice (Innerdeutsche Grenze). Ta byla 1400 km dlouhá a přežila celých 40 let než se v roce 1989 díky rozpadu Východního bloku zhroutila. Jejím účelem bylo zabránit útěku Východních Němců na západ. Protože se ale kus Mödlareuthu nacházel v Bavorsku, tedy v SRN, a zbytek v Durynsku, v NDR, došlo k jeho rozdělení na dva státy, nebo lépe řečeno na dvě části vesnice, západní a východní. 

Přímo na dnes už neexistující hranici mezi oběma Německy dnes stojí Muzeum Mödlareuth, jehož součástí jsou i pozůstatky strážních věží, betonových zátaras, plotů a v neposlední řadě také bílé mödlareuthské zdi. Jediná hospoda, v níž mohou vesničané zajít na pivo, otevřená v roce 2002, se díky pověsti rozdělené vesnice jmenuje "Zum Grenzgänger (U Hraniční přechodu)". Návštěvníci Mödlareuthu si přímo užívají možnosti přecházet mezi dříve oddělenými částmi vesnice bez ohledu na dnes už neplatné varovné signály. 

V roce 1810 byly položeny hraniční kameny na dvou březích potoku Tannbachu protékajícím dnešním Mödlareuthem vymezující dva tehdy samostatné německé státní útvary - nově rozšířené Bavorské království a Reusské knížectví. V roce 1871 vznikla jednotná Německá říše. Po 1. světové válce se zformovaly Bavorsko a Durynsko, které se staly součástí nově etablované Výmarské republiky. Hranici mezi jednotlivými zeměmi pořád tvořil potok. Nikdo to však nebral vážně a obyvatelé Mödlareuthu ji normálně překračovali. Ostatně proč ne? Vždyť to pro ně bylo vesměs stejné jako pro nás jet z Prahy do Brna.

Teprve až s 2. světovou válkou a následujícím rozdělením Německa mezi vítězné mocnosti se ukázalo, jak moc velkou sílu má dříve opomíjená hranice mezi jednotlivými částmi vesnice. Za zmínku stojí, že na rozdíl od Berlína, který si Francouzi, Američané, Britové a Sověti přerozdělili úmyslně, se v případě Mödlareuthu jednalo o nešťastnou náhodu. Prostě kus byl na západě a zbytek na východě, a tak věru nezbývalo než skrz něj postavit hranici, a to přímo na potoku Tannbach. 

Aby východoněmecké autority zabránily odlivu tamního obyvatelstva na prosperující západ, začaly postupem času čím dál víc zpřísňovat hlídky mödlareuthské hranice. Všechno začalo vznikem hraniční čáry, jíž následovalo oplocení doplněné ostnatým drátem a nakonec výstavba betonové zdi v roce 1966 inspirované tou, která už pět let stála v Berlíně. Zeď mezi západním a východním Mödlareuthem byla zcela neprůchozí a nedisponovala žádnými hraničními přechody na rozdíl od Berlína, který byl z Braniborska přístupný takzvaným Checkpointem Bravo a z ulice Fridrichstraße spojující sovětský a americký sektor Checkpointem Charlie.