ROZHOVOR: Orbánovi ve volbách pomohla roztříštěnost opozice i zásahy vlády v ekonomické oblasti, říká hungarista

Byly nedávné parlamentní volby v Maďarsku demokratické?

Průběh nedávných parlamentních voleb v Maďarsku lze označit určitě za demokratické. Průběh voleb byl v tomto případě koneckonců monitorován i početnou skupinou mezinárodních pozorovatelů. Maďarští voliči si mohli zcela svobodně vybrat z několika nabízených politických alternativ. Z tohoto pohledu nelze maďarským volbám samozřejmě nic vytknout. Byť nastavené právní rámce maďarských voleb nahrávají do jisté míry velkým politickým subjektům, resp. vládní straně Fidesz, nelze je zdaleka označit za faktor, který by se výrazně promítl do volebních výsledků. A to ať již se jedná o nedávné navýšení počtu jednomandátových volebních obvodů či různých technicko-procesních úprav týkajících se samotného volebního procesu (zkrácení lhůty, ve které mohou voliči požádat o hlasování mimo volební místnost atd.), anebo třeba i o tzv. gerrymandering, tj. účelovou změnu hranic volebních obvodů, jež byla provedena v souvislosti s reformou volebního systému v roce 2012. Stále se jedná o změny, které jsou tzv. v „normě“. Ani tzv. gerrymandering není ničím neobvyklým a setkáme se s ním i v západoevropských státech.

Koneckonců na účelově konstruovaných hranicích volebních obvodů, tehdy krajů, byly postaveny i parlamentní volby v první Československé republice, na jejímž případě lze dobře dokumentovat, že dosažené „benefity“ měly ve svém výsledku marginální dopad, na druhé straně však další účelová a nekorektní úprava volebních mantinelů dokázala jistit pozici československých politických stran před národně menšinovými politickými subjekty. A i navzdory tomu patřila první Československá republika mezi příkladné demokracie, resp. mezi nejdemokratičtější státy středo-východoevropského regionu.

Co však v případě maďarských parlamentních voleb stojí za zmínku, je skutečnost nestandardně stabilních volebních období, kdy všechny parlamentní volby třetí republiky, tedy od roku 1990, proběhly v řádných volebních termínech, tj. za posledních 32 let se v Maďarsku neuskutečnily ani jedny předčasné parlamentní volby.

Co nejvíc pomohlo Viktoru Orbánovi k opětovnému vítězství ve volbách?

Je to výsledek kombinace několika faktorů, předně dlouhodobá prosociální hospodářská politika vlády a v neposlední řadě útočná volební kampaň a vliv médií ve prospěch vládní koalice Fidesz–KDNP. Hospodářská politika vlády má dlouhodobě velmi silný sociální kontext, který se projevuje intenzivní podporou zaměstnanosti a rodin s dětmi. Rodinná politika má pozitivní dopady na stabilní finanční zázemí rodin s více dětmi a podíváme-li se na vývoj zaměstnanosti v Maďarsku v posledních letech, vidíme, že ve srovnání s rokem 2010, kdy Orbánův Fidesz po osmi letech v pozici nekompromisní opozice opět vyhrál parlamentní volby, vzrostl počet zaměstnaných v zemi o zhruba 800 tisíc.

Vláda věnuje pozitivní situaci v ekonomické oblasti velkou mediální pozornost a marketingově dokáže velmi dobře příznivé statistické ukazatele prodat. Např. v posledních čtyřech letech za sebou se např. každý rok předalo v Maďarsku vždy zhruba 100 (někdy i mnohem více) km nových komunikací dálničního typu, růst stavebního průmyslu je průběžně každoročně vysoký, investice do infrastrukturních a různých dalších stavebních projektů podporovaných vládou jsou prakticky všudypřítomné. Ekonomika tak na první pohled šlape, a to je to, co lidi zajímá a dokážou vnímat, a hodnotit pozitivně, jako hmatatelný výsledek politiky vlády. Nemalý vliv na voliče pak měly bezpochyby zajisté přímé zásahy vlády v ekonomické oblasti, jako bylo například nedávné zastropování cen pohonných hmot a základních potravin, které okamžitě poskytly spotřebitelům účinný deštník před rostoucí inflací. To, že z toho vedle těch, kteří mají nižší příjmy, profitují i lidé s vyššími a nadstandardními příjmy, už obyčejný volič neřeší. A když na tento nekorektní aspekt těchto kroků opozice odkazovala, dokázala toho nejsilnější vládní strana ihned účelově využít ve svůj prospěch intenzivním strašením voličů, že opozice v případě vítězství bude znamenat masivní růst cen.

A pak tu byla svérázná volební kampaň. Vzhledem, k tomu, že volební průzkumy dlouhou dobu předpovídaly jen minimální rozdíl mezi potencionálním volebním ziskem strany Fidesz a spojeného bloku opozičních stran, probíhala volební kampaň v Maďarsku za poměrně vyostřené a silně polarizující předvolební atmosféry. Tu diktovala vládní strana Fidesz a stavěla v ní opozici do role „nepřítele“ než klasického politického soupeře. Cílem útočné, osobní a mnohdy nekorektní volební kampaně byla maximální mobilizace voličů. Volební kampaň byla více než na konstruktivní konfrontaci volebních cílů postavena opět na konstruktech uměle vytvořených krizích a z nich plynoucích nebezpečí pro Maďarsko. V roce 2018 to byla migrační krize, nyní to byla válka na Ukrajině, jež byla bohužel tématem číslo jedna ve finálním období volební kampaně, kdy Fidesz účelově a nepochopitelně opozici obviňoval z toho, že chce Maďarsko přímo zatáhnout do rusko-ukrajinského konfliktu, a to vysláním vojáků na Ukrajinu.

Finále volební kampaně tak bylo postaveno na velmi zjednodušujících a nekorektních, ovšem o to údernějších volebních heslech. Těm sice mnohdy chyběl zcela reálný základ, ale na obyčejné voliče, zejména mimo velká města, působily mobilizačně. Vládní strana v Maďarsku pak mohla ve svůj prospěch hojně využívat klasická veřejnoprávní média, která jednoznačně přinášela voličům takový obraz Maďarska, který je shodný s politickými cíli a vizí strany Fidesz. Veřejnoprávní média, ale významnější část soukromého mediálního trhu, pomohla Fideszu zcela prolnout volební kampaň s intenzivní vládní kampaní. V klasickém mediálním prostoru měl Fidesz jednoznačně navrch, a to bylo hodně určující. Byť stále vetší vliv na mínění společnosti mají sociální média, která byla jak Fidesz, tak opozicí logicky hojně využívána, pro ne nevýznamnou část populace jsou, a dlouhou dobou zůstanou ještě stále hlavním zdrojem informací klasická média, která jsou pro ně věrohodnější.

Jaké jsou největší slabiny maďarské opozice?

Je to zejména její dlouhodobě přetrvávající roztříštěnost. Byť v čele spojeného opozičního bloku, politicky však velmi nesourodého, stála nyní v osobě konzervativce a pravicově orientovaného Pétera Márki-Zaye výrazná osobnost, je to k úspěchu ještě stále velice málo. I navzdory společnému projektu opozice, s výrazným politickým lídrem, získaly opoziční strany ve volbách o 800 tisíc hlasů méně než v roce 2018. Personálně je pak opozice stále zatížena politiky, kteří jsou spojováni s politickými přehmaty z období před rokem 2010, resp. z doby dvou volebních období (2002–2010) ne úplně zdařilé vlády socialistů a svobodných demokratů (od roku 2009 jen socialistů). Je to právě bývalý socialistický premiér Ferenc Gyurcsány, který měl velký vliv na roztříštění levicové politické scény na nekonkurenceschopné politické subjekty. Malé středopravé politické strany, jejichž hlavní voličskou bázi tvoří městští voliči, pak nemohou být adekvátním konkurentem takové masové sběrné strany, jakou je Fidesz.

Zatížení koaličního bloku opozičních stran Gyurcsányim a dalšími lidmi z období vlády socialistů, pak samozřejmě Fidesz intenzivně v médiích úspěšně využíval k znevěrohodnění celé opozice. Pokud se na opozičním spektru nepodaří ustavit výrazný politický subjekt s výraznou osobností, který bude mít dostatečný mobilizační a integrační potenciál na voliče napříč celým opozičním spektrem, a bude mít dostatek předpokladů i pro přetažení části konzervativních voličů od Fideszu, bude to Fidesz, který bude z dané situace těžit.

Dokud ekonomika země pošlape dosavadním tempem, a pokud vládní koalici Fidesz–KDNP neoslabí vedle nečekaného pádu ekonomiky nějaká nečekaná závažná politická či korupční aféra, nelze předpokládat, že by mohlo dojít k zvratu. Pokud by ale došlo k náhlému oslabení pozice vládní strany Fidesz, bude její masová stranická základna hrát právě v její neprospěch, neboť se dá předpokládat, že třetina členů strany spojila svůj osud s Fideszem jen z hlediska svých vlastních osobních výhod než z hlediska svého politického přesvědčení. A to je vždy nevýhoda masových stran, které ji v příhodný okamžik dokážou prakticky ze dne den zcela položit. Podmínky k politické změně na maďarské vnitropolitické scéně však ještě nedozrály. Vše tak zatím nasvědčuje tomu, že Orbánovi vyjde jeho osobní ambice zůstat premiérem nejméně až do roku 2030.

Krajně pravicová strana Jobbik měla svého času poměrně vysoké preference, nyní je v úpadku. Co se stalo?

Pozice strany Jobbik výrazně utrpěla po předposledních parlamentních volbách, které proběhly v roce 2018, a v nichž si vytkla ambiciózní cíl porazit Fidesz. Nastoupivší migrační krize však výrazně pomohla vládnoucí straně. Jasná a neústupná protiimigrační politika Fidesz měla významný mobilizační potenciál, který dokázal výrazně otupit sympatie voličů Jobbik. Následná personální krize ve vedení strany, vyvolaná odchodem Gábora Vony, hlavní personální ikony Jobbiku, vedla k izolaci radikálního křídla strany a odchodu jeho hlavních představitelů. Následná transformace Jobbiku na pravicově centristickou stranu pak byla dovršena po debaklu v evropských volbách v roce 2019, která byla dovršena na stranickém kongresu v roce 2020. Strana se tak stala součástí roztříštěné středopravé politické scény, s minimálním integračním potenciálem, který by jí zajistil významnější voličskou podporu.

Původně krajně pravicovou politiku Jobbiku tak nově v parlamentu nahradilo Hnutí Naše vlast, který však získal v parlamentu pouze 6 mandátů. Za úpadkem krajně pravicové politické scény stojí zejména politika Fidesz, která jí prakticky „vypálila“ politický rybník. Strana Fidesz tematicky a svou rétorikou v řadě případů dokáže uspokojit i ty voliče, kteří ve svém myšlenkovém světě kladou nezvykle velký důraz na vlastenecké a národní aspekty politiky, tedy na národní zájmy Maďarů a Maďarska vůči stále více globalizujícímu se světu a hlavně vůči „nepřátelskému“ Bruselu. Krajní pravice tak má tematicky velmi omezený politický prostor, jak své voliče oslovit. Jednoduchá, v řadě případů populistická hesla politické kampaně Fidesz to udělá prakticky za ně, ovšem ve svůj prospěch.

V médiích se objevuje termín „orbánismus“. Je režim Viktora Orbána opravdu něčím specifický?

Politický život v Maďarsku byl od počátku historie maďarského, resp. uherského parlamentního systému, jež se začala psát po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, postaven na výrazných osobnostech, které pokaždé vtiskly svébytný charakter uherskému, resp. maďarskému politickému systému. Před rokem 1918 to byli ministerští předsedové hrabě Kálmán Tisza a hrabě István Tisza, dvě nejvýznamnější politické osobnosti dualistického Uherska. Po roce 1918 to byl hrabě István Bethlen, který vtiskl specifický charakter politickému systému novodobého Maďarského království. Vynecháme-li po roce 1945 Mátyáse Rákosiho, který byl jednou z ikon komunistického režimu v Maďarsku, jenž pouze kopíroval sovětský model řízení státu, tak do této řady osobností, s nimiž lze maďarský politický systém personifikovat, bezpochyby patří i János Kádár, spojovaný s tzv. gulášovým socialismem, jenž dokázal zkřížit prvky tržního mechanismu se socialistickou centrálně řízenou a plánovanou ekonomikou.

Dalším v řadě je pak bezesporu současný maďarský premiér Orbán. I on díky silnému politickému mandátu v podobě ústavních většin v parlamentu vtiskl současnému maďarskému politickému systému specifický charakter, v jehož centru je akcent na křesťansko-národní hodnoty, silně centralistický model řízení státu, zasahování státu do ekonomického života, koncepčními či méně koncepčními kroky, jež mnohdy mají potenciál deformovat tradiční tržní mechanismy, ale i v jiných oblastech života státu a společnosti. Jeho politická pozice, tak jako u výše jmenovaných politických osobností, je postavena na silném charismatu a autoritě jeho osoby. Ve společnosti pak v nejistém světě podobný politický styl nachází pochopitelně potřebnou živnou půdu, a je-li průběžně živen uměle vyvolanými či nafouknutými krizemi, je tento potenciál recepce tohoto politického stylu ve společnosti průběžně upevňován a dlouhodobě konzervován.

Viktor Orbán čelí od lidskoprávních organizací ostré kritice za svůj postoj k LGBT komunitě. Jak se v Maďarsku žije sexuálním menšinám? Je jejich situace opravdu tak zlá?

Problematika LGBT komunity byla jen jednou z oněch uměle vytvořených krizí, které se Orbán snažil využít ve svůj politický prospěch. Vytáhnout tuto kartu v konzervativním Maďarsku, kde prakticky jediné skutečné občanské a liberální prostředí najdete jen v Budapešti, nebylo těžké. Na druhé straně si nemyslím, že by politický úrok této politické „karty“ byl pro Fidesz nějak obzvláště výrazný, vždyť referendum, konané paralelně s parlamentními volbami bylo nakonec neplatné. Je to typický příklad uměle vytvořené krize, která však nakonec měla minimální mobilizační potenciál.

Pro většinově křesťansko-národně uvažující regiony mimo vlastní centrum je otázka LGBT komunity spíše něco imaginárního, co je mimo jeho optiku zaostřenou na „reálná“ nebezpečí mající kýžený mobilizační potenciál: migrace, Brusel, nebezpečí návratu levice apod. Městské obyvatelstvo, zvlášť to budapešťské, je pak v této souvislosti stejně tolerantní, jako třeba u nás. Důkazem toho je skutečnost, že kontroverzní reakce společnosti v podobě spontánního omezování práv LGBT komunity jako v Polsku, bychom v Maďarsku nenašli. Nicméně zde by se asi plnohodnotněji mohli vyjádřit ti, kterých se to bezprostředně týká, jejich názory by mohly být odlišné, resp. relevantnější.

Viktor Orbán je hlasitým kritikem EU, na druhou stranu o vystoupení Maďarska z Unie ale nemluví. Jak si tento rozpor vysvětlit?

Je to opět jedna ze strategií Orbánovy politiky, která mu pomáhá udržet si stabilní podporu. Respektive to je jedna z dalších účelově využívaných uměle vyvolaných a dobře fungujících krizí, která má dostatečný stabilizační potenciál pro vládní koalici Fidesz­–KDNP. Ostrá a často kritická slova vůči Bruselu pomáhají posilovat národní platformu vládní politiky, odvádět pozornost od dalších problémů. Voliči tak mají permanentně dojem, že je to právě Orbán, který dokáže účinně bojovat za nezávislost a suverenitu maďarského státu.

Nicméně je to částečně podobné, jako v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem. Zatímco Orbán hlasitě ve veřejném prostoru zdůrazňuje, že Maďarsko nebude dodávat zbraně na Ukrajinu, v Bruselu „drží basu“, podporuje zatím jak unijní protiruské sankce, tak nevetuje ani unijní dodávky zbraní na Ukrajinu, a navzdory tomu, že odmítal dopravu zbraní pro potřeby ukrajinské armády přes maďarské území, opak byl pravdou, a na přepravě zbraní se dokonce podílela i letadla s maďarskými výsostními znaky, jak na to neustále odkazuje i sama opozice. Orbán je velmi dobrý politický stratég.

Jaký je vztah Viktora Orbána k Vladimiru Putinovi? Vzhlíží k ruskému prezidentovi, nebo jde čistě o politický pragmatismus?

Je to čistě politický pragmatismus. Pro Orbána je prvořadé zajistit kontinuální ekonomický růst země, protože ví, že to je základ jeho stabilní politické podpory. Ve vnitřní ekonomické politice proto často sáhne i po nesystémových krocích, a je tomu tak i v zahraniční politice. Maďarsko je ze 100 procent závislé na dovozu plynu z Ruské federace a na plyn jsou v hojné míře odkázány nejen domácnosti, ale plyn je i motorem průmyslu. Zajištění mnohem výhodnějších cen plynu mělo zajistit prorůstovou pozici maďarské ekonomiky a udržitelnost prosociální ekonomické politiky vlády. Pro velice pragmaticky založeného Orbána, který se snažil v zahraniční politice o „korektní“ vztahy se všemi mocnostmi, čistě na bázi politicko-ekonomických preferencí zájmů Maďarska, s odkazem na to, že se Maďarsko nebude účastnit žádných velmocenských „hrátek“, je nynější situace velmi složitá.

Maďarsko není neutrální země, jako Rakousko nebo Švýcarsko, pro podobnou politiku nesplňuje řadu klíčových geopolitických předpokladů, nemůže bez konsekvencí zůstat nikdy „korektně“ stranou. Jako každá jiná středoevropská země nemá na výběr, buď bude stát na jedné anebo na druhé straně, to je osud malých zemí našeho regionu, a 24. únor nám tuto osudovou roli středoevropských států jen připomněl.

Na druhé straně bychom za specifickým vztahem Orbána k Ruské federaci mohli hledat i dlouhodobě poměrně napjaté vztahy s Ukrajinou v souvislosti s její politikou vůči národnostním menšinám, která se dotýká nejen Rusů, ale i stotisícové maďarské komunity na Podkarpatské Rusi. Budapešť nese pochopitelně velmi nelibě systematické potlačování jazykových práv maďarské menšiny prostřednictvím zákona o státním jazyku, jehož jednotlivá opatření mají vstupovat postupně v platnost do roku 2030. Maďarská vláda rovněž ostře kritizuje školský zákon z roku 2017, který od roku 2023 výrazně oseká používání maďarštiny ve výuce, tedy jedno ze základních standardních práv národnostních menšin, jež je v demokratické Evropě respektováno.

Situaci pak vloni ještě dále přiostřil ukrajinský zákon o národnostních menšinách, podle kterého má statut národnostní menšiny pouze to neukrajinsky mluvící obyvatelstvo, které nepatří k takové národní skupině, jež disponuje samostatným státem. Toto kritérium však splňují pouze krymští Tataři, další menšinové národy, včetně samozřejmě Maďarů, pak nikoliv. Maďarsko-ukrajinské bilaterální vztahy jsou pak ještě v tomto ohledu dále výrazně zatíženy řadou excesů z období posledních let v podobě několika žhářských útoků na sídlo Podkarpatoruského maďarského kulturního svazu (KMKSZ), domovními prohlídkami u podkarpatoruských maďarských národnostně menšinových politiků, různými útoky na podkarpatoruské instituce maďarské menšiny apod., k nimž se ukrajinská vládní exekutiva stavěla chladně a za některými přešlapy údajně stála i ukrajinská tajná služba. Ve všech těchto záležitostech, jež v Maďarsku pochopitelně dodnes rezonují a vyvolávají nemalé emoce, se budapešťská vláda marně snažila najít s Kyjevem společnou řeč. I tento aspekt je třeba mít na zřeteli nejen na pozadí specifického vztahu Orbána k Rusku, ale i k vztahu jeho vlády k válce na Ukrajině.

Z čeho pramení maďarský nacionalismus?

O maďarském nacionalismu určitě mluvit nelze, neboť ten neexistuje, a ani existovat nemůže, protože Maďarsko je vzhledem k zhruba 93% podílu zastoupení Maďarů národním státem. Maďaři se tak nemají vůči komu vymezovat, v tomto směru je zde situace obdobná jako v České republice. Navíc Maďaři jsou v tomto směru velmi liberální a otevření, což dokazuje nejen skutečnost, že se s poválečným vyhnáním Němců začalo Maďarsko příkladně vypořádávat ještě na sklonku jeho komunistické éry, ale i velice liberální politika vůči zhruba šestiprocentním národnostním menšinám, jež mají nadstandardně zajištěná nejen svá kulturní, ale i politická práva. Maďarsko by naopak v tomto ohledu mohlo jít příkladem.

V otázce pravděpodobně narážíte na větší důraz na národní vědomí v politice i ve veřejném prostoru. Tento národní akcent je tradiční součástí maďarského politického i veřejného prostoru, který má své historické kořeny, a nepramení pouze z tzv. post trianonského traumatu. Maďaři jsou hrdým národem s bohatou historií, která byla často doprovázena obdobími zápasů o národní přežití, ať již v dávné minulosti nebo i v dobách novějších. Tento sociokulturní rámec maďarského myšlení však nedává žádný podklad pro agresivní nacionalismus. Koneckonců je to kupodivu právě Orbánova vláda, která i ve vztazích se sousedy Maďarska s početnou maďarskou menšinou upřednostňuje pragmatickou hospodářsko-politickou spolupráci na úkor přímého a konfrontačního politického zájmu o početné menšinové komunity Maďarů, jenž je nyní v bilaterálních vztazích významně upozaděn. Důkazem toho bylo i překvapivě velmi nenápadné a neokázalé připomenutí si centenaria podpisu trianonské mírové smlouvy v roce 2020.

Má podle Vás Visegrádská čtyřka i v dnešní době opodstatnění?

Visegrádská čtyřka má zajisté své opodstatnění, podmínky pro pozitivní naplnění tohoto potenciálu však stále absentují. Středoevropské státy mohou být silné ekonomicky i politicky pouze v případě úzké společné kooperace, provázanost států středoevropského regionu sociokenomicky, sociokulturně a historicky je mnohem silnější, než se na první pohled může zdát. Nicméně hlavním problémem spolupráce v rámci V4 je skutečnost, že ta v užší podobě probíhá pouze tehdy, objeví-li se na obzoru společná „hrozba“, která dokáže mobilizovat její aktuální vládnoucí elitu, jakou byla např. migrační krize. Nicméně stavění spolupráce pouze na „globálních“ výzvách, resp. na společném negativním vymezování se vůči nějakému společnému problému nemůže vést k trvalé pozitivní spolupráci.

Stále zde platí, že národní a zahraničněpolitické akcenty zúčastněných států jsou aktuálně, resp. dlouhodoběji natolik diametrálně odlišné, že neposkytují silný politický integrační potenciál. Navíc i aktuální vládnoucí reprezentace těchto států se navzájem liší svými buď vnitro- či zahraničněpolitickými koncepty, jež nedovolují rozvinout pozitivní spolupráci v dlouhodobé koncepční perspektivě, jež by střední Evropu stmelila a posílila jako celek. Zde ještě má střední Evropa bohužel mnohé co dohánět.