Nová studená válka? Rusko není Sovětský svaz. Světu hrozí jiný konflikt

Předně je nutné zdůraznit, že zhoršování vztahů mezi Ruskou federací a západními zeměmi, které bychom mohli definovat jako členy NATO a Evropské unie (byť tento blok pochopitelně není v žádném případě jednotný), začalo podstatně dříve, než vypukla současná krize na Ukrajině. Ta je pouze určitým katalyzátor a vyvrcholením existujících tensí. Na rozdíl od studené války jim chybí hluboký ideologický rozměr. Propast mezi centrálně řízeným socialismem doplněným tvrdou vládou jedné strany a pluralitní demokracií jdoucí po boku tržního hospodářství byla nesrovnatelně větší. Dnes se dá v zásadě hovořit maximálně o konfliktu mezi liberálním a autoritářským pojetím zastupitelského systému. Jsme tudíž svědky především mocenského střetu. 

Po skončení studené války a kolapsu jedné ze dvou supervelmocí, které utvářely dosavadní globální realitu, došlo k zásadní změně na světové mocenské šachovnici. V novém, unilaterálním světě, jemuž bez jakýchkoliv pochyb dominovaly Spojené státy, najednou hlavní nástupnický stát Sovětského svazu, hlubokými vnitřními problémy zmítané Rusko, hrálo minimálně druhořadou roli. Jeho mezinárodní pozice navíc byla krajně nejasná. Je nesporné, že Západu daný stav vyhovoval podstatně více než nezanedbatelné části ruského politického spektra a vojenských elit. To zřejmě platí i o velkém procentu tamní silně patriotisticky orientované populace. 

Navzdory rozdílným názorům na některé klíčové otázky probíhaly v tomto období vztahy mezi Západem a Moskvou na první pohled korektně. Minimálně dle oficiální vládní rétoriky se obě strany vzájemně nepovažovaly za nepřátele. To však neznamená, že by se z jejich přístupu vytratila obezřetnost a jisté míra vzájemné podezíravosti.

Skutečnost, že poté, co se v Rusku v prvních  letech 21. století podařilo stabilizovat neutěšenou vnitřní situaci, začala Moskva pozvolna, ale zřetelně více uplatňovat své zájmy v mezinárodním kolbišti, byla logickým vyústěním výše nastíněného stavu. Netřeba si nalhávat, že by cíle ruského státu byly kompatibilní se zájmy Západu, včele se Spojenými státy.

Posun v tomto procesu se velmi dobře projevil na konci léta 2013. Ruská zahraniční politika poměrně výrazným způsobem přispěla k odvrácení západního vojenského úderu proti syrskému režimu prezidenta Bašára Asada pod záminkou plynového útoku proti civilnímu obyvatelstvu na předměstí Damašku. Přestože tento úspěch ruské diplomacie nemůže být přeceňován, Moskva si ověřila, že opět dokáže podstatně ovlivňovat dění mimo postsovětský prostor. Navíc se tehdy projevil důležitý faktor, který je nyní dobře pozorovatelný v ukrajinské krizi: Rusku se podařilo výrazně posílit své propagandistické prostředky. Nyní dokáže četnými cestami účinně zpochybňovat tvrzení západních politiků a médií (byť si o objektivitě a pravdivosti mnohých z nich rovněž nelze dělat naivní iluze). Daří se mu to mnohem více, než tomu bylo v 90. letetech a na začátku nového tisíciletí.

Reálná síla a schopnosti jednotlivých stran jsou nicméně stále nesrovnatelné. Právě tato skutečnost činí paralelu se studenou válkou velmi nepřesnou. Jestliže v jejím průběhu ani Sovětský svaz ve skutečnosti nikdy nedosáhl možností Spojených států - bereme-li v potaz širší aspekty, než je pouhá vojenská síla - současné Rusko se pak ani zdaleka neblíží mocenským pozicím svého předchůdce. Moskvě chybí rovněž koherentní soustava spojenců, jíž v dobách studené války disponovala. Stávající situace není soupeřením alespoň na první pohled rovnocenných bloků. Rusko v aktuálním zápasu stojí osamoceno. Postrádá skutečně loajální a zároveň relevantní spojence. Pro ilustraci si stačí položit otázku, kolik zemí světa následovalo příkladu Kremlu a zavedlo protizápadní sankce.

Dávno minula doba, kdy se moc jednotlivých států měřila pouze jejich vojenskými schopnosti. V tomto ohledu musíme přiznat, že ty ruské jsou stále nezpochybnitelné. Minimálně základní skutečností zůstává, že Rusko nadále patří mezi dvě země světa, jejichž stávající jaderné arzenály by dokázaly ukončit existenci lidské civilizace v podobě, jakou známe dnes. Chybí mu však ekonomická síla, přesněji řečeno účinné páky, jež by Kremlu umožňovaly vést v mnoha případech výhodnější drtivý úder nevojenskými prostředky v prostředí současného globálizovaného kapitalistického systému. Je stěží představitelné, že by Moskva dokázala například americkému hospodářství napáchat stejné škody, které sama utrpěla od prosince loňského roku. I pokud snad přistoupíme na ideologickou tezi, že fatální propad cen ropy zařídila výhradně "neviditelná ruka trhu", celá situace v plném světle odhaluje jednu ze slabin Ruska, která jednoduše vylučuje, aby země byla skutečně globálním mocenským hráčem.   

Na druhou stranu je nezbytné připustit, že určité paralely s jistými fázemi studené války v dnešní situaci identifikovat lze. V první řadě jde o samotnou krizi na Ukrajině, která vykrystalizovala do známé pozice zástupného konfliktu. Tamní velice nepřehledné dění, jež je zahaleno hustou mlhou mnohostranné sofistikované propagandistické války, bude zřejmě možné kvalitně analyzovat až s jistým časovým odstupem. Zdá se však, že spíše než o mírové urovnání konfliktu v očividně hluboce polarizované zemi se Západ i Rusko primárně snaží prostřednictvím téměř bezvýhradné podpory jednotlivých znepřátelených stran uštědřit mezinárodní porážku svému sokovi. V západní, především americké perspektivě to znamená ukázat Rusku, že na výraznější mocenský vzestup na mezinárodní scéně musí zapomenout. Putinův režim se naopak zoufale snaží demonstrovat, že se s jeho zemí v budoucnu opět musí vážně počítat.   

Lze nalézt i jisté styčné body s přelomem 70. a 80. let minulého století, kdy došlo ke krachu détente - více než desetiletí trvajícícho procesu charakterizovaného snahou vztahy mezi supervelmocemi stabilizovat a panující mezinárodní napětí obecně uvolnit. Bez ohledu na odlišné příčiny tehdejší nové eskalace tensí se dnes, stejně jako tehdy, na obou stranách nachází množství vysoce postavených politiků i generálů, kteří zvrat mezinárodní situace ve skutečnosti nadšeně vítají. Spatřují v něm příležitost pokračovat v přerušeném boji proti úhlavnímu nepříteli. Hlasy zastánců "tvrdé linie" pak zpravidla bývají hlučnější než stanoviska umírněná.

Není pochyb o tom, že část mocenské a vojenské elity, stejně jako mnozí žurnalisté a propagandisté v Rusku i na Západě stále alespoň podvědomě smýšlí pod vlivem studenoválečných dogmat. Současnou situaci považují za potvrzení jejich správnosti. Realitu studené války ve stávajících podmínkách nelze opakovat. Neznamená to však, že může vzniknout konflikt jiný, stejně nebezpečný, či dokonce horší. V této fázi ale ještě zdaleka nejsme. Alespoň prozatím.Autor Matěj Bílý je historik.