Kolyma. Slovo, které vězňům gulagu nahánělo největší hrůzu

Sověti systém pracovních táborů - gulagů - umístili do nehostinné krajiny hned ze dvou důvodů. Kolymský region totiž leží za severním polárním kruhem, zimy jsou tam velmi kruté a běžně trvají půl roku, půda je tam věčně zmrzlá (permafrost), občas narazíte na nějaký ten keřík. Vězni bolševického režimu to rozhodně neměli jednoduché. Sovětští pohlaváři se ale nevyžívali jen v utrpení, které přinášelo samo počasí. 

Oblast je známá pro své obrovské zásoby cenných nerostných surovin. Proč tedy nespojit "příjemné s užitečným"? Pracovníci ruských lágrů pomáhali dobývat zejména zásoby zlata. V oblasti se ale nachází i množství stříbra, cínu, mědi, rtuti, antimonu nebo rašeliny. 

Největším centrem celé oblasti je město Magadan, které se v současnosti může pochlubit až 100 tisíci obyvateli. I nedaleko tohoto města se za doby vlády Josifa Stalina (1922-1952) budovaly a fungovaly pracovní tábory, kde zemřely stovky tisíc lidí, některé odhady dokonce mluví o milionech. Z Magadanu se postupem času stalo zcela běžné město, kde se ale o kruté minulosti moc nemluví. Osada jako taková byla založena až ve 20. letech minulého století, městu vévodí hlavní třída Lenina, která má být dle místních tou nejdelší ulicí na světě. Dnes je obětem gulagu a represí Stalinovy krutovlády věnován pomník Ernsta Něizvěstného

Neumíralo se jen v gulazích, ale i na cestě do nich. Mezi lety 1932 a 1954 takto zemřely desítky tisíc lidí, další tisíce obětí si vyžádal samotný pobyt a těžba zlata, které bylo v regionu objeveno počátkem 20. století.

O táborech na Kolymě psal i známý ruský spisovatel Alexandr Solženicyn. Ten byl sám poslán do gulagu za kritiku Stalinu v dopise svému příteli. V táborech strávil celých osm let, svou zkušenost vzpomíná i v jeho nejslavnějším díle Souostroví gulag. Kolymu spisovatel charakterizoval jako "pól chladu a krutosti". 

Hlavní pracovní sílu táborů na Kolymě tvořily vězni. Často šlo o tzv. "kulaky", tedy střední a bohatší rolníky a zemědělce, oběti násilné kolektivizace a také o politické vězně a kriminální živly. Byla to ostatně velmi levná pracovní síla. Jedním z prvních projektů, který museli vězni realizovat, byla "cesta kostí". To je pozdější označení pro Kolymskou silnici, která měla v nehostinné krajině ulehčit dopravu. Ve třicátých letech následně vyrostly desítky pracovních táborů jako houby po dešti. Celkem se v oblasti nacházelo na 80 táborů. 

Prvním ředitelem pracovních táborů se stal Eduard Berzin, důstojník Čeky. Čeka byla jednou z prvních tajných policií v Sovětském svazu, za pět let jejího fungování ji padlo za oběť až půl milionu lidí. 

Zpřísnění pracovního režimu v táborech Stalin nařídil v roce 1937. Zcela běžnou praxí se tak stalo dolování zlata 16 hodin v kuse v až šedesátistupňovém mraze. Vězni navíc dostávali jen minimální přísun jídla, někteří nedostali nic. Vězni dostávali každý den ráno čaj, ve kterém bylo 10 gramů cukru, což mělo stačit k tomu, aby člověk přežil. Nikoliv ale, aby přežil tak úpornou námahu v táborech.

V táborech byli i známí intelektuálové, například matematik Michail Kravčuk nebo spisovatel Varlam Šalamov. Největší nápor zažili kolymské lágry ihned po válce v roce 1946. Většinu vězňů rázem tvořili sovětští zajatce z druhé světové války, kteří byli doma obviněni ze zrady a spolupráci s nepřítelem. Vysloužili si tak 10 až 25 let dlouhý trest. Podle odhadů tito vězni každý rok vytěžili zhruba 400 - 500 tun zlata.

Po smrti diktátora Stalina byly postupně nucené pracovní tábory přeměněny ve volné pracovní. Nástupce Stalina Nikita Chruščov v roce 1956 po odhalení kultu osobnosti Stalina vyhlásil všeobecnou amnestii vězněným.