ROZHOVOR | Maďarské povstání 1956. Diktatura nebyla vůlí lidu, importovali ji Sověti, říká Bílý

Když se ohlédneme za maďarským povstáním z roku 1956 – bylo to především spontánní národní povstání proti sovětské okupaci, nebo spíše pokus o reformu systému zevnitř, který se vymkl kontrole? Jaký moment byste označil za zlomový, kdy se z reformního hnutí stal skutečný odpor proti moci Moskvy?

Skutečnost, že Maďarsko bylo po roce 1945 jako válečný spojenec Třetí říše fakticky okupováno sovětskými vojsky, byla pro události roku 1956 velmi důležitá. V maďarské společnosti panovaly silné antiruské nálady, které vycházely primárně z historické zkušenosti roku 1848, kdy maďarskou národní revoluci pomáhala potlačit carská vojska. Pokusím se to přiblížit skrze srovnání s československou zkušeností.

Příchod sovětských vojsk v roce 1945 do Maďarska měl zcela odlišné konotace než v československém případě. Drtivá většina československého obyvatelstva vnímala Rudou armádu jako osvoboditelku. Bylo to vcelku oprávněné, protože nacistická okupace směřovala – na rozdíl od maďarského spojenectví s Berlínem – ke konci existence českého národa. Obraz Sovětského svazu coby zachránce „v hodině nejtěžší“ v očích nezanedbatelné části československé populace také zvyšoval atraktivitu sovětského vnitřního uspořádání. Viděno dobovou optikou: Sovětský socialismus umožnil porazit obávanou Třetí říši, tak proč jej nezkusit implementovat i v našich podmínkách, obzvlášť když předchozí společensko-politický model neuchránil zemi před válečnou tragédií? 

Maďarsku naopak spojenectví s nacistickým Německem přineslo návrat části území, která byla ztracena po první světové válce na základě Trianonské mírové smlouvy. Jistě, Maďarsko bylo za druhé světové války vazalský stát a část obyvatel, především židovského původu, čelila fatálním represím, i tak ale Rudá armáda byla vnímána jako okupační síla. Tento dojem posilovalo i každodenní chování sovětských vojáků, kteří si na území poraženého státu, eufemicky řečeno, nepočínali v rukavičkách. Projevovalo se to například v rozsáhlém sexuálním násilí. 

Velký rozdíl spočíval také ve vnímání komunistů. V československém případě byli důležitou součástí domácího i zahraničního odboje, což v květnu 1946 přispělo k jejich vítězství v nezmanipulovaných volbách. V Maďarsku komunisté hráli zpočátku marginální roli. Dominantní silou byli agrárníci a nebýt flagrantních zásahů sovětské okupační správy, nezískali by zásadní podíl na moci. Oproti Československu, kde můžeme vysledovat i nezanedbatelnou domácí poptávku, bylo nastolení komunistické diktatury v Maďarsku čistě sovětským importem, a bylo tak tamní společností vnímáno.

Tento exkurz snad pomůže pochopit, proč rok 1956 vyústil v Maďarsku v otevřené protirežimní povstání. Celý východní blok byl tehdy rozkolísán dvacátým sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu, kde Nikita Chruščov poodkryl a zkritizoval část stalinských represí. V Maďarsku, kde komunistická diktatura nezískala po deseti letech své existence výraznější společenskou podporu, byl dopad následné debaty o nedávné minulostí daleko třaskavější než například právě v Československu. Plně se projevily přetrvávající, v předchozích letech pouze represí potlačované antikomunistické a antisovětské nálady, které nyní určovaly směr vývoje. Maďarská vládnoucí strana tak měla velmi omezené nástroje, jak vývoj udržet v mantinelech reforem a bránit revoluci.

Mnozí tehdy věřili, že Západ, zejména Spojené státy, Maďarsku pomůže. Do jaké míry šlo o reálné očekávání a do jaké o nebezpečnou iluzi? Co nám tehdejší reakce Západu říká o geopolitickém pragmatismu doby – a možná i o hranicích solidarity v mezinárodní politice obecně?

Víra v možnou západní pomoc byla skutečně přítomná. Živila ji především tehdejší americká administrativa prezidenta Dwighta Eisenhowera svou rétorikou o zatlačování komunismu. Maďarské události byly v tomto směru lakmusovým papírkem. Naplno odhalily, že šlo o pouhou propagandu. Ukázalo se, že sféry vlivu, tak jak se utvořily v prvních poválečných letech, není v realitě jaderného patu snadné prolomit. 

V tomto směru byla americká reakce – respektive pasivita – studenou sprchou a lekcí i pro domácí opozici i politický exil dalších zemí východního bloku. Názorně demonstrovala, že Západ nebude ochoten vstoupit kvůli zemím za železnou oponou do vojenské konfrontace se Sovětským svazem, a to ani v situaci, kdy vznikne ideální prostor pro svržení komunistické moci. 

Západní postoj byl dle mého soudu spíše realistický než geopoliticky pragmatický. V polovině padesátých let západní vojenská doktrína vycházela z předpokladu, že v konvenčním konfliktu by měla enormně početná sovětská armáda jasně navrch. Proto Západ stavěl na jaderném odstrašení. Měli snad Američané hrozit Moskvě nukleárním úderem kvůli jejímu postupu v Maďarsku a riskovat tak vypuknutí globální jaderné války? 

Spíše tedy došlo k vytýčení vámi zmíněných limitů solidarity se státy východního bloku. Jedním z jejích hlavních projevů byl totiž zákulisní americký tlak na to, aby Sovětský svaz ponechal po nějakou dobu otevřenou hranici mezi Maďarskem a Rakouskem, což umožnilo části obyvatel uprchnout a pokusit se budovat lepší život v exilu. Solidarita se tedy omezila na dílčí ovlivňování situace, nepředpokládala radikální kroky.

Jaký dopad mělo maďarské povstání na ostatní země východního bloku – především na Československo? Dá se říct, že právě tehdy byla zaseta myšlenka, která o dvanáct let později vyústila v pražské jaro, nebo šlo spíše o varování, že odpor je marný?

Tuto zkušenost bych nepřeceňoval. Myšlenkové zdroje pražského jara byly odlišné. Navíc za těch dvanáct let proběhly ve východním bloku dvě vlny Moskvou iniciované destalinizace, které u nezanedbatelné části veřejnosti i politické reprezentace vytvořily pocit, že sovětské brutální zásahy do vnitřního vývoje ostatních zemí, jako bylo potlačení maďarského povstání, ale také východoněmeckého povstání v roce 1953, patří minulosti. Především se ale lišila východiska strůjců pražského jara. 

Ať se nám to líbí nebo ne, uvolnění v Československu roce 1968 zahájili samotní komunisté. Šlo o iniciativu shora, která následně nabrala nezamýšlený rozměr. V maďarském případě naopak komunisté reagovali na společenský tlak zdola. Z důvodů, které jsem naznačoval v odpovědi na první otázku, také pražské jaro nemělo otevřeně antisovětský a antikomunistický charakter. Ale ano, když už k invazi do Československa došlo, zkušenost z Maďarska ukazovala, k čemu by zřejmě vedl násilný odpor. Snad i proto se podařilo v srpnu 1968 zamezit masivnímu krveprolití, jaké provázelo operaci Vichr v listopadu 1956.

Když dnes sledujeme politiku Viktora Orbána, který se v mnoha ohledech přibližuje Rusku, dá se to chápat jako popření odkazu roku 1956, nebo naopak jako výraz snahy o nezávislou zahraniční politiku mimo rámec Západu? Jak by podle vás tehdejší aktéři povstání vnímali dnešní maďarský kurz?

Nemyslím, že Viktor Orbán vychází z nějakého vnitřního rusofilství. Jeho vstřícnost vůči Moskvě má dva hlavní zdroje. Zaprvé, Orbánovi imponuje autoritářství Vladimira Putina a národně-konzervativní ráz jeho režimu. Orbán jej vnímá jako alternativu vůči liberální demokracii, s níž se dávno rozešel a která byla až donedávna na Západě dominujícím politickým konceptem. 

V Orbánově pojetí jde především o odpor vůči konkrétním politickým principům a společenským hodnotám, které byly donedávna spojované se Západem, nikoliv o snahu vyvázat Maďarsko z jeho dosavadních geopolitických vazeb. Orbán má koneckonců velmi dobré vztahy se současným americkým prezidentem Donaldem Trumpem a pokud se politici podobné orientace dostanou k moci i v klíčových evropských zemích, nebude mít problém s nimi vřele spolupracovat. 

Zadruhé, Orbán coby maďarský nacionalista upřednostňuje národní zájmy, což platí i v ekonomické rovině. Situaci vyhodnotil tak, že korektní vztahy s Ruskem zajistí jeho zemi přísun levných energií. To staví nad hodnoty liberálního mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Samozřejmě se musíme ptát, nakolik je takový přístup prozíravý. Pěstování mezinárodního prostředí, kde menší státy nejsou vystaveny svévoli velmocí, by totiž mělo být i v maďarském zájmu. V tomto směru může být Orbánova politika mimořádně krátkozraká, jelikož podporuje síly, které usilují o diktát velmocí menším zemím, Maďarsko nevyjímaje.

Jak by aktéři maďarského povstání vnímali Orbánův kurz? To je těžká otázka. Předně nešlo o homogenní skupinu, stejně jako dnes celá maďarská společnost nestojí za Orbánem. Důležitou roli v roce 1956 hrály ale právě národně-konzervativní síly, jejichž ideálem nebyla liberální demokracie. Koneckonců v tomto směru nemělo Maďarsko v té době žádnou tradici, meziválečný režim v čele s admirálem Horthym byl silně autoritářský. 

Zůstává rok 1956 v maďarské společnosti živým tématem? Přetrvává v kolektivní paměti určitá citlivost, trauma či hrdost, nebo už povstání spíše slouží jako politický symbol, který si různé vlády přizpůsobují svému výkladu?

Jednoznačně je to velké téma. V maďarské historické paměti ve vztahu ke dvacátému století dominují dvě události – povstání z roku 1956 a pak Trianonská mírové smlouva z roku 1920, díky níž přišlo Maďarsko o rozsáhlá území. Výklad je v obou případech silně politizovaný. Akcentovat, nebo naopak upozaďovat můžete různé rozměry maďarských událostí roku 1956, ať už antikomunismus, boj o obnovu národní suverenity, nebo odpor proti Rusku. 

Je to podobné jako s výkladem roku 1968 v České republice. Dnešní veřejná debata o pražském jaru klade z pochopitelných důvodů důraz na ochotu Moskvy užít sílu vůči svým sousedům, často se činí paralela s ruským útokem na Ukrajinu. Naopak v ústraní zůstává to, o co vlastně tehdejší reformní komunisté usilovali, jaká byla jejich vize společensko-politického uspořádání. V Maďarsku je tak možné vyzdvihovat antikomunismus a nacionální vzepětí během povstání z roku 1956, což jsou narativy, které Orbánovu politiku nikterak neproblematizují.

Vidíte v dnešní Evropě – a v jejím vztahu k Rusku – nějaké ozvěny atmosféry poloviny 50. let? Například v postoji velmocí k menším státům, v závislosti na mocenských blocích či v ochotě obětovat hodnoty ve jménu stability? Nakolik se Evropa poučila z tehdejších chyb?

Výrazné paralely se podle mého soudu nenabízejí, snad jen jaderný pat, který – doufejme – zůstává pojistkou proti vypuknutí rozsáhlého konfliktu. Předně, Evropa není rozdělena do dvou bloků. Rusko, ač jej nelze díky agresivní politice a ochotě k užití vojenské síly podceňovat, není zdaleka tak silné jako někdejší Sovětský svaz. Nedisponuje žádnou pevnou sférou vlivu, jejím jasným spojencem je pouze Bělorusko. Měkká síla Moskvy je také nesrovnatelně nižší než v padesátých letech. 

Sovětský socialismus tehdy představoval koherentní univerzalistickou ideologii, která byla pro nezanedbatelnou část lidstva přitažlivá, a alternativu k volnotržní modernizaci společnosti. Šlo o důležité nástroje, o které se mohli kremelští vládci ve svých geopolitických ambicích opírat. O co se může opřít v tomto směru Vladimir Putin? Maximálně o odpor vůči společenskému liberalismu a západní, především americké post-studenoválečné hegemonii. A tradiční ruský imperialismus sice dokáže mobilizovat domácí veřejnost, ale sotva osloví větší segmenty globální společnosti.

Rozdíl spočívá i v americkém přístupu. V padesátých letech Washington sice odmítl pomoci Maďarsku, vůči němuž neměl žádné závazky, ale zároveň dával zřetelně najevo ochotu bránit své spojence. Dnes naopak vidíme relativizaci spojeneckých závazků z úst představitelů Trumpovy administrativy. Nejedná se ale o žádné pragmatické obětování těchto závazků za účelem posílení stability. Naopak, jde o destabilizaci. 

Vztáhneme-li to k roku 1956, pasivita Eisenhowerovy administrativy vůči maďarskému povstání vycházela z předpokladu, že respektování sfér vlivu – třebaže jejich existence je z hodnotového hlediska zavrženíhodná – může zajistit mír a stabilitu. Pokud současní vládci ve Washingtonu naznačují, že Evropa, včetně tradičních spojenců, je vlastně nezajímá, otevírají tím prostor pro pokusy o změnu statutu quo. Z mého pohledu tedy nedochází ani tak k opakování chyb, ale naopak k rezignaci na některé osvědčené recepty.