Populistické strany v Evropě: Kde se jim nejvíce daří?

Studie Institutu sledovala výsledky 102 populistických skupin v 39 evropských zemí v letech 2000 a 2017. Populistickou stranu dle studie necharakterizuje ani tak ideologie jako spíše forma politické organizace. Jejím jádrem je ostré dělení mezi přítelem a nepřítelem, podle něhož jsou podporovatelé strany vnímáni jako legitimní lidé, zatímco její odpůrci jako nelegitimní. Populistické strany též tvrdí, že zastupují vůli „lidu“, co je však odlišuje od jiných stran volajících po zájmem „obyčejného člověka“ je další vrstva dělení tohoto „lidu“ proti těm jiným – elitám, migrantům a dalším minoritám. Populistické strany se rekrutují jak zprava, tak zleva.

Toto politické rozlišení mezi levicovým a pravicovým populismem je důležité, protože levicové, respektive krajně levicové populistické strany mají popularitu v jiných částech Evropy než je tomu u krajně pravicových populistických stran. Studie rozděluje Evropy na čtyři části – západní( zahrnující Švýcarsko až Velkou Británii), východní ( Polsko až Makedonie), severní (Skandinávie až Baltské státy) a jižní (Řecko až Portugalsko).

Východní Evropa

Nejsilnější zastoupení mají populistické strany ve východní Evropě. Získaly významnou moc ve vládě v zemích -: Bosně, Bulharsku, České republice, Maďarsku, Polsku, Srbsku a na Slovensku. Jsou taktéž koaličními partnery ve dvou dalších východoevropských zemích a dominují opozici v dalších třech (Makedonie, Kosovo, Černá Hora).

Některé z těchto stran se hlásí k levicovému proudu populismu, např. kosovské politické hnutí Vetëvendosje! nebo slovenská vládní strana Roberta Fica SMER – sociálna demokracia. Většina úspěšných populistických stran ve východní Evropě je však pravicového ražení. Strany jako je polská Právo a spravedlnost či maďarská Fidesz – Maďarská občanská unie spojuje důraz na konzervativní hodnoty a vlastenectví, odpor k imigrantům a autoritářské sklony projevující se demontáží klíčových demokratických institucí, jako jsou svobodná média a nezávislé soudnictví.

Zajímavé je srovnání postavení populistických stran v roce 2017 s jejich pozicemi v roce 2000. Ve východní Evropě  v 2000 získaly tyto strany ve volbách v  průměru okolo 9,2%, v roce 2017 to už je 31,6%. V roce 2000 jen ve dvou zemích východní Evropy získaly tyto strany více než 20% hlasů, v roce 2017 už je to 10 zemí. 12 populistických stran se pokusilo získat hlasy ve volbách v roce 2000, v roce 2017 to už bylo 28 stran. Konkrétněji, na Slovensku v roce 2000 jen jedna populistická strana šla do voleb, v roce 2017 už se o to pokoušely jedna levicová a tři pravicové populistické strany.

Průměrný počet hlasů na stranu vzrostl jen mírně, z 9,1% na 13,1%. Ale protože se počet stran se ztrojnásobil, celkový podíl hlasů na populistické strany se zvýšil více než pětkrát a nyní činí 52,3%. V východní Evropě jsou populistické strany nyní tak vyznané a početné, že proti nim v podstatě stojí jiné populistické strany – např. v Maďarsku představuje opozici Fideszu krajně pravicový Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko). V studii nezmiňované České Republice by se totéž dalo aplikovat na hnutí Ano a SPD, jak sám ostatně celou situaci interpretoval pro magazín Politico vůdce ANO, Andrej Babiš.

Západní Evropa

Co se týče západní Evropy, tam jsou populistické strany méně významné. V průměru zhruba 13% hlasů v západní Evropě připadá populistickým stranám, což představuje 4% nárůst ve srovnání s rokem 2000. Ačkoliv posílily, zatím se jim podařilo dostat se na významné pozice ve vládě jen v dvou zemích, a sice jako koaliční strana v Rakousku a jako součást švýcarské Federální rady.

Sławomir Sierakowski z varšavského Institute for Advanced Study tvrdí, že menší síla populistických stran v západní Evropě je dána větším zakotvením liberálních hodnot a tradicí institucionálních vah a protivah a silnější rolí občanské společnosti, které chybí v post-komunistickém prostoru východní Evropy. Podle něj též se východoevropský populismus liší též v tom, že nezískává podporu jen u nespokojené a chudé dělnické třídy, ale má podporu i mezi zajištěnou střední třídou a to z toho důvodu, že jim poskytuje jasný obraz světa, dobra a zla, a zajišťuje jim pocit, že někam patří.

Studie Institutu Tonyho Blaira nicméně upozorňuje, že menší význam populistických stran v Evropě neznamená, že nemají vůbec žádný význam. Zaprvé, tyto strany přinutily „tradiční“ strany, aby převzaly části jejich rétoriky. Zadruhé, jejich existenci v parlamentu komplikuje vládním stranám vytvořit koalici podle svých preferencí a nutí je spolčovat se svým ideologickými protivníky, s nimiž mají jen malou programovou shodu. Neúspěch německé koalice je výmluvným příkladem této nové politické skutečnosti.

Severní Evropa

Podobné přejímání rétoriky populistických stran a obtíže se sestavováním vlády nespoléhající na hlasy těchto stran lze pozorovat i severní Evropě. Ačkoliv v porovnání s východní Evropou hrají populistické strany mnohem menší roli, švédské a dánské nacionalistické a protiimigrační strany jsou třetími a druhými nejsilnějšími stranami v parlamentu zmíněných zemích. Nejvíce však populistické strany postoupily v baltských státech, kde se regulérně podílely na vládě.

Jižní Evropa

Jižní Evropa přestavuje z hlediska síly populistických stran unikát v tom smyslu, že zde se k moci prodraly spíše ty levicově zaměřené než pravicové. Slibují, že vykoření korupci politických a ekonomických „elit“, obhajují větší roli sociálního státu a prosazují spíše soběstačnost postavenou více na ekonomice než nacionalismu a etnicitě. Zvláště řecká vládní strana Syriza (Koalice radikální levice) je modelem tohoto levicového populismu.

Populismus v Evropě celkově

Celkově však levicové populistické strany nemají v Evropě takové zastoupení a vliv jako ty pravicové. 74 z 102 populistických stran jsou pravicové. Zatímco v roce 2000 jen 24 pravicových populistických stran usilovalo o zvolení, v roce 2017 to už bylo 46 stran. Levicový populismus za pravicovým značně zaostává, nicméně i on se v porovnání roku 2017 a roku 2000 poměrně zmohl. Průměrný podíl hlasů levicovým populistickým stranám se zvýšil z 8,1% na 16% a současný vývoj naznačuje, že tento trend může pokračovat v nadcházejících letech. U mnohých stran navíc se dá těžko rozlišit, zda-li patří mezi pravicové či levicové, protože kombinují „to nejlepší“ z obou směrů – např. důraz na sociální stát a nacionalismus.