KOMENTÁŘ: Soumrak po sto letech. Jsme skutečně připraveni na konec komunistů v parlamentu?

Český komunismus je široký a ve společnosti nadále všudypřítomný fenomén. Zcela oprávněně jsou silně připomínány represálie a oběti na životech spojené s více než čtyřicetiletou diktaturou Komunistické strany Československa (KSČ). Vyzdvihováno je i ekonomické zaostávání spjaté s tímto obdobím, byť z pohledu historika mnohdy až příliš plošně a bez potřebného mezinárodního srovnání. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), pohrobek někdejší státostrany KSČ, pak bývá pravidelně označována za největší hrozbu pro současný tuzemský liberálně-demokratický systém.

Vymezování se proti komunismu, líčenému primárně skrze neblahou zkušenost s diktaturou KSČ, představovalo jeden z klíčových legitimizačních rámců polistopadového politického a ekonomického uspořádání. Pokračující existence a nezanedbatelná síla komunistické strany pak sloužila (a stále slouží) jako pomyslný strašák dodávající tomuto narativu na autentičnosti. Nabízí se tedy otázka, zda by případný konec parlamentního zastoupení KSČM nevedl k výraznému oslabení hodnověrnosti antikomunistických apelů.

Přestože je antikomunismus v tuzemském veřejném prostoru stále velmi přítomný, jeho mobilizační potenciál v politickém soupeření postupem času zjevně klesá. Jasným případem je téma někdejší spolupráce Andreje Babiše s komunistickou Státní bezpečnostní. Dnes výrazněji rezonuje především v táboře Babišových vyhraněných odpůrců, které dále utvrzuje v jednoznačném přesvědčení, že současný premiér je zcela nepřijatelnou figurou. Sotva však jde o argument, jehož neustálé opakování dokáže podstatněji ovlivnit nerozhodnuté voliče nebo dokonce oslabit voličskou základnu hnutí ANO. Téma je v letošní předvolební kampani podstatně utlumenější, než bývalo v minulosti zvykem, jelikož se ukázalo, že pro velké skupiny elektorátu je přinejlepším podružné.

Dá se předpokládat, že konec parlamentního zastoupení komunistické strany by naléhavost českého polistopadového antikomunismu dále oslabil. Nerozplynul by však jen hlavní symbol pomyslného nebezpečí, proti němuž šlo snadno a srozumitelně mobilizovat, případně jej stavět do popředí na úkor jiných zásadních problémů doby. V praktické rovině by zmizel především důležitý rys české polistopadové politiky, tedy poslanecké hlasy KSČM, s nimiž se musí počítat a které chce v příhodný moment každý využít, avšak pokud možno bez toho, aby na něm ulpěl příval obvinění z fatálního ohrožování směřování země po roce 1989. Netřeba připomínat, že tento faktor v uplynulých pětadvaceti letech výrazně promlouval i do zcela klíčové otázky složení vládních koalic.

Každý politický systém potřebuje silné narativy, od nichž odvozuje svou legitimitu. Je tedy důvod se ptát, zda se v České republice podaří vygenerovat nové téma s potenciálem nahradit slábnoucí antikomunismus, jemuž může konec zástupců komunistické strany v parlamentních lavicích zasadit další ránu. Nasnadě by bylo zaměřit pozornost na aktuálnější hrozbu pro polistopadové liberálně-demokratické uspořádání, kterou představuje antisystémový populismus a inspirace úspěchem antiliberálních politických proudů v jiných zemích Visegrádské skupiny.  

Takový postup by se nabízel už jen z důvodu, že povolební politické uspořádání může poprvé v historii České republiky vyústit v absenci standardní demokratické parlamentní opozice. Opoziční hlasy se dost možná omezí na fragmentující se nevyprofilované hnutí bez standardních vnitřních mechanismů, jehož nezpochybnitelný lídr v předvolební kampani znepokojivě často skloňuje v pozitivních konotacích jméno maďarského autokrata Viktora Orbána, a antisystémové populistické uskupení šikovného politického podnikatele, který se naopak chvástá svými vazbami na francouzskou ultranacionalistku Marine Le Penovou.

Ačkoliv hrozba pro liberálně-demokratický řád z této části politického spektra bude s velkou pravděpodobností sílit, není pravděpodobné, že by mobilizace proti ní probíhala se stejnou intenzitou, jaké ve své době dosahoval antikomunistický narativ. V čele příští vládní koalice naopak může stanout strana, jejíž někteří vysocí představitelé útoky maďarských a polských autoritářů na právní stát, svobodu médií a práva menšin veřejně obhajují. Nebylo by pak překvapivé, pokud by ti samí politici následovali příkladu Práva a spravedlnosti či Fideszu a za klíčové nebezpečí nadále označovali dědictví komunismu. Antikomunistický narativ by byl v takovém případě zbaven obsahu a skončil coby pomyslný pacient udržovaný naživu pomocí přístrojů, aniž by jej většina společnosti brala vážně.

Alternativou by snad bylo zaměřit se na další legitimizační pilíře polistopadového politicko-ekonomického systému. Vedle antikomunismu představovalo dlouhou dobu silný mobilizační apel heslo „návrat do Evropy“. V současné konstelaci však může fungovat stěží. Ve stávající kampani naopak v nebývalé míře rezonují nacionalistické tóny a na ně navázané výpady proti „Bruselu“. Z Evropy, přesněji západoevropského liberalismu a modelu otevřené společnosti, se stává další strašák, univerzálně nálepkovaný – snad i díky zažitým antikomunistickým reflexům – jako neomarxismus (termín nejen v tuzemské veřejné debatě ztratil svůj původní význam).

Touha po „návratu do Evropy“ se dnes u nezanedbatelné části tuzemské společnosti redukovala na dosažení západní mzdové úrovně. Vládu přitom mohou z velké části tvořit politické síly, které takový vývoj nepovažují za žádoucí a opakovaně varují před omezením „konkurenční výhody“ České republiky v podobě nízké ceny práce. Oživení evropského polistopadového narativu od nich lze čekat stěží.

Nedělejme si iluze, že případný konec parlamentního zastoupení jedné zkostnatělé dožívající strany a oslavné tanečky za pokřiku Už nebudou! přinesou řešení palčivých problémů, kterým Česká republika momentálně čelí. Při pohledu na situaci na tuzemské politické scéně a velmi omezenou schopnost politické reprezentace předložit ucelené vize a přesvědčivé výkladové rámce, se chce s mírnou nadsázkou dodat, že mnohým politikům se ve skutečnosti uleví, pokud KSČM pětiprocentní hranici opět překročí a stín komunistického strašidla bude nadále zatemňovat jiné výzvy současné doby.

Autor je historik.