Ztráta všech iluzí? Socialismus s lidskou tváří neexistuje, vždy povede k nesvobodě

Pražské jaro, vpád vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem 21. srpna 1968 a následný vývoj jsou v dnešní době prezentovány jako pouhopouhý symbol nostalgických vzpomínek s následným dramatickým scénářem. Nicméně na ideovou válku v tehdejších 60. letech se zcela zapomíná. A přitom právě ona se nám může stát jakýmsi podkladem pro chápání současné společnosti, v níž se znovu objevují tendence o vytvoření jakéhosi státu založeném na společném vlastnictví, v němž budou všichni žít v klidu a míru. Jako příklad lze uvést Autonomní centrum Klinika a podobné měkčí verze omezování soukromého vlastnictví. Ne nadarmo platí, že kdo nezná svou historii, bude nucen jí znovu prožít.

Nejostřejší kritici komunismu tvrdí, že snahy o vybudování socialismu s lidskou tváří byly a vždy budou pouhou zástěrkou pro potlačení občanských svobod, případně utopií. Násilný kolektivismus a snahy omezování práv individuí ve prospěch celku nemohou přirozeně vést ke svobodě, protože všichni máme různé potřeby a žádná není univerzální. Samotný Fridrich August Hayek ve svém bestselleru Cesta do otroctví zmiňuje nevyhnutelnost plánování ve světě, kde bude vše patřit všem, a v němž bude tedy muset existovat jakási priviligovaná vrstva s monopolem na to určit, jak si daná společnost rozdělí své bohatství. Tržní systém však dokáže na základě zákonů nabídky a poptávky dobře reagovat na lidské potřeby, a proto se také ukazuje jako nejlepší možná alternativa, byť i on má svá úskalí.

Komunismus a nacismus během 20. století měly kolektivistický nádech a nutily jedince zbavit se své vlastní autonomie ve prospěch skupiny. Když se pak v 60. letech projevovaly liberální tendence, okamžitě to skončilo katastrofou v podobě 21. srpna 1968. Socialismus s lidskou tváří zřejmě neexistuje. Snahy o uvolnění vždy nakonec v přímém důsledku povedou k jeho zhroucení a přechodu na tržní systém, což se pak následně projevilo v 80. letech. I z tohoto důvodu se tehdy SSSR rozhodl zakročit.

Symbol Pražského jara první tajemník Ústředního výboru KSČM Alexandr Dubček je v dnešní době hojně zneužíván zastánci jakéhosi nového socialistického uspořádání. Ti jej prezentují jako osobu, která měla šanci přinést světu novou politickou ideologii se zářivou budoucností. Ať už budeme jeho snahy prezentovat jako ušlechtilé, leč naivní, nebo jako dobře promyšlený plán, který by následně vedl k nevyhnutelnému pádu komunismu a přechodu na tržní uspořádání, rozhodně bychom neměli Dubčeka prezentovat jako argument pro demokratický socialismus. Svět, v němž si budou všichni absolutně rovni, totiž neexistuje. Vždy bude mezi lidmi jistá přirozená nerovnost. Egalitáři by se z tohoto důvodu měli soustřeďovat pouze na uměle vytvářené rozdíly mezi lidmi, nikoli ty, které už byly nějakým způsobem dané. Nerovnost lidi motivuje.

Když teď odhlédneme od Dubčeka a podíváme se na osobu Gustava Husáka, všestranně nenáviděného, zapomínáme, že zase ten po násilném potlačení uvolňování poměrů v Československu neměl jinou možnost, než jednat servilně vůči SSSR a Brežněvovi, tedy sklidit, co jeho předchůdce zasil. Nic není černobílé! Tím se jej samozřejmě nikdo nezastává. Patrně mu šlo pouze o to udržet se u moci, protože mohl v lecčems Moskvu obcházet podobně jako Polsko a Maďarsko. Proces normalizace provedl tím nejhorším možným způsobem. Ostatně i my jsme byli posledním satelitem, kde komunismus padl, zatímco v Polsku už byla Solidarita, z NDR se utíkalo prostřednictvím ambasád na západ apod.

Na závěr tedy připomínáme, že proces Pražského jara probíhající od ledna do srpna 2018 lze interpretovat dvěma různými způsoby. Tou první tezí je, že se jednalo o neúspěšné snahy uvolňovat poměry v Československu, jejichž vyvrcholením měl být jakýsi socialismus s lidskou tváří, což se nepovedlo. Tou druhou je, že takový svět neexistuje, a že se Dubček buď pokoušel o postupnou likvidaci komunismu zevnitř, případně byl naivní, a doplatil na to.