Proč museli muži v historii do války? Pět podivných záminek ke krvavým bojům

1) Válka o vědro 1325-1337

Mezi městskými státy Bolognou a Modenou vždy panovala rivalita. Navíc italské státy tehdy dělil spor mezi guelfy a ghibelliny o to, kdo ovládne severní a střední Itálii. Každé město se přidalo k jedné straně. Když jedné noci modenští mladíci ukradli vědro u hlavní boloňské studny a Modena jej odmítla vrátit, bylo jasno. Modenští museli pykat! Za čest a za vědro! Nepřátelství trvalo dvanáct let a v jediné velké bitvě u Zappolina se střetlo 7000 boloňských a 32 000 modenských žoldnéřů a kolem 2000 z nich v bitvě padlo. Modenští nakonec vyhráli a „vzácnou kořist“- boloňské vědro, dodnes střeží ve své radnici.

2) Válka o Jenkinsovo ucho 1739-1748

Richard Jenkins byl kapitán obchodní lodi. Při jedné plavbě v roce 1731 mu ovšem došlo štěstí a byl chycen španělskou námořní patrolou. Ta ho obvinila z pašeráctví a pro výstrahu ostatním pašerákům mu uřízla ucho. Jenkins se snažil o satisfakci a hnal věc k britským úřadům. Jenkinsovo pohanění se dostalo v roce 1738 před britský parlament. Ten požadoval okamžitou omluvu a odškodnění Jenkinse. Jinak Španělsko pozná britskou pomstu za tuto potupu. Španělsko samozřejmě odmítlo.

Následná válka trvala devět let. A samozřejmě v ní nešlo o Jenkinsovo ucho a pochroumanou čest. Británie chtěla ovládnout španělské kolonie v Karibiku. Výsledek? Britové za 9 let války přišli o 20 000 mužů a 405 korábů a Španělé o 5000 muž a 105 korábů. Válka skončila cášským mírem a navrácením do stavu před válkou.

3) Válka o zlatý stolec 1900

Ašanti jsou hrdým národem obývajícím dnešní Ghanu. Jejich říše byla v 19. století obsazena Brity a poslední král Prempeh byl držen v zajetí. V roce 1900 dorazil nový guvernér sir Frederick Hodgson. Hodgson prohlásil, že Ašanti jsou nyní poddanými královny Viktorie a už nemají vlastního krále. On, jako zástupce jejího veličenstva požadoval, aby mohl usednout na králův zlatý stolec. Pro Ašanty je králův zlatý stolec nejen symbolem jeho moci, ale i ztělesněním ducha národa, moudrosti a nezávislosti. K překvapení Hodgsona Ašanti nejen, že neposlechli, ale Brity vyhnali. Tvrdé boje mezi březnem a zářím si vyžádaly život 1000 Britů a asi 2000 Ašantů. Britským záměrem bylo vyvolat konflikt, podrobit si Ašanty a zabrat jejich půdu. To jim však nevyšlo. Naopak Ašanti získali fakticky nezávislost a Zlaté pobřeží (dnes Ghana) byla první britskou kolonií v Africe, která v roce 1957 získala nezávislost.

4) Válka o zatoulaného psa 1925

Vztahy mezi Bulharskem a Řeckem nebyly ve 20. letech 20 století právě ideální. Bulharsko patřilo v první světové válce mezi poražené a Řecko obsadilo část jeho území a požadovalo i město Petrič. Mezi oběma státy to vřelo. Stačila jen malá jiskra. Tou byl incident, který se stal 18. října 1925. Řeckému vojákovi utekl jeho čtyřnohý psí miláček. Když se jej vydal hledat, omylem překročil hranici s Bulharském a bulharský pohraničník jej zastřelil. Řecko neváhalo a okamžitě využilo situace a vtrhlo do sporné oblasti. Boje trvaly pět dní a vyžádaly si 52 obětí. Skončili jen díky zásahu Společnosti národů. Řecko pak muselo vyplatit Bulharům 45 000 dolarů. Osud psa je neznámý.

5) Fotbalová válka 1969

Hondurasané neměli své salvadorské sousedy nikdy rádi. Salvadorci, jejichž země byla několikanásobně menší než Honduras, ale kterých bylo dvakrát více než Hondurasanů, přecházeli hranice a zabírali honduraskou půdu. To vedlo k mnoha třenicím, incidentům a nevraživosti. Poslední kapkou bylo, když Salvador, samozřejmě jen díky zkorumpovaným rozhodčím, vyhrál kvalifikační zápas na mistrovství světa ve fotbale nad Hondurasem 3:0.

Hondurasané věděli, na kom si zchladit pošramocené fotbalové národní cítění. A tak začali vyhánět, terorizovat, a dokonce vraždit nebohé salvadorské zemědělce. To se samozřejmě nelíbilo Salvadoru. Prohlásil to za genocidu a začal mobilizovat. Salvadorci udeřili 18.června a Hondurasany rychle porazili. Před příměřím, které se podařilo Organizaci amerických států dohodnout po pouhých 100 hodinách války, byly salvadorské jednotky zastaveny na předměstí hlavního města Hondurasu Tegucigalpy. Výsledky byly děsivé. Hondurasané přišli o 250 vojáků a bylo zabito 2000 civilistů. Salvadorci ztratili 900 vojáků. Z Hondurasu bylo pak vyhnáno na 300 000 Salvadorců. Mírová smlouva byla podepsána až v roce 1980. Salvadorce nepotěšili ani jejich fotbalisté. Ti se sice na MS 1970 v Mexiku podívali, ale po třech porážkách v základní skupině, kdy nevstřelili ani branku, se s ostudou vrátili domů.