Francie v ohni stávek a demonstrací. Čeká ji další revoluce?

I přesto, že ministr vnitra Christophe Castaner uklidňoval obyvatelstvo v televizním rozhovoru, že demonstrantů je méně než před týdnem, a že má celou situaci pod kontrolou, to, že byl obklopen policisty, kteří evidentně nečekali na autobus, jeho slovům právě na důvěryhodnosti nedodalo. Francie je zvyklá na vlny stávek a demonstrací, ale vlny násilností provázející je v poslední době, jsou i pro ni něco nezvyklého.

Již demonstrace železničářů 1. května vládě ukázaly, že klidné časy ji jednoznačně nečekají. Hnutí žlutých vest to rozhodně jen podtrhává. Dokonce ani ve Francii není zvykem, aby při demonstracích umírali lidé - jako se to stalo minulý týden. Žluté vesty jsou hnány nejen ekonomickými důvody, ale i odtržením politiků od lidu a pocitem, že elity úplně opustily obyčejné lidi. 

Vláda hájí zvyšování daní na paliva tím, že chce přinutit lidi, aby přešli na alternativní způsoby pohonu vozidel a na hromadnou dopravu. Vše je samozřejmě zaobaleno bohulibými moudry o boji s klimatickými změnami a ekologií. Pokud bychom parafrázovali legendární údajný výrok královny Marie-Antoneitty „Když nemají na diesel, ať si koupí elektromobil“.

Jenže většina obyvatelstva za tím vidí něco jiného. Macron prostě chce zalepit v rozpočtu díry, které způsobila jeho reforma daní, která značně snížila daně nejbohatším. Vláda také zvedla důchodcům platby za zdravotní pojištění. To byl ovšem asi také Macronův největší úspěch. Reforma železnic skončila zatím u ledu. Stát uhradí 35 miliard eur z jejich ohromného dluhu a převezme je. Na výhody železničářů se zatím sahat nebude. Stejně tak se nepustí na koleje soukromí dopravci.

Macron také schválil nepopulární reformu zákoníku práce, která měla rozhýbat pracovní trh a snížit chronicky vysokou nezaměstnanost. Moc se nezadařilo. Nezaměstnanost se stabilně drží na 9 % a ekonomický růst se zadrhl na 0,2 %. Stagnace jako z učebnice. O předvolebním slibu propustit 120 000 státních zaměstnanců, především úředníků, už se prezident ani nezmiňuje.

Francouze také trápí bezpečnostní situace. Především některá předměstí Paříže, Lyonu nebo Toulouse ovládají gangy a policie se tam odvažuje pouze v kolonách.  V Marseille už kriminalita překročila všechnu míru a rozdíl mezi předměstím a středem města se zcela vytratil. Pokud by se předměstí vzbouřila, tak podle některých armádních důstojníků nemá Francie dost ozbrojeních sil, aby dokázala bouře potlačit.

Obrovský problém také představuje radikalizace muslimů. Těch je podle oficiálních údajů ve Francii 10 % obyvatel tedy nějakých 6,6 milionu. Snaha o integraci části z nich i po mnoha generacích, které žijí ve Francii, je stále neúspěšná. Navíc se ve Francii rozmáhá radikální islamismus se kterým s politici neví rady. Macron slibuje vytvoření francouzského islámu, zastavení financování mešit ze zahraničí a vypovězení radikálních duchovních. Potichu ovšem bylo uzavřeno deradikalizační středisko pro islamisty. Důvod? Naprostý nezájem muslimů.

Po více než roce vlády prezidenta Macrona je Francie v ještě hlubší krizi než před jeho nástupem. Prezident je pro mnoho jeho voličů naprostým zklamáním. Vyznačuje se sice frenetickou aktivitou, ale ta místo k nějakým výsledkům vede spíše ještě více ke zkomplikování situace nebo jen mlžení. Pokusy o nápravu renomé a pokusy o silnou zahraniční politiku pro něj končí katastrofálně. EU jej odmítla. V4 pobouřil svými urážlivými výroky. A líbánky s prezidentem Trumpem evidentně skončily.

Navíc se prezident nevyhnul osobním aférám. V Elysejském paláci rád žije na vysoké noze a rád využívá prezidentské jachty a letadla k soukromým účelům. Jeho poradce pro bezpečnost a šéf ochranky si na Svátek práce s chutí bouchnul v policejní uniformě, přesto že není policista, do demonstrantů. Není divu, že popularita Macrona trhá negativní rekordy. Po roce a půl vládnutí mu věří jen 24 % Francouzů.

Na mladého prezidenta se již dokonce chystal atentát. Ten ovšem mnozí označili pouze za pokus o zvýšení popularity prezidenta. Co je větším důkazem krize moci a důvěry v něj, než takováto reakce na ohrožení hlavy státu? Ve Francii to vře a politici nehasí, ba ještě přilévají svým chováním benzín do ohně. Ve Versailles stále ještě šlechta tančí, ale lidu už pomalu dochází trpělivost. Pokud si to tančící Macron brzy neuvědomí a nezačne jednat čeká Francii další Velká francouzská revoluce.