S Babišem a Okamurou na věčné časy? Populisté zůstávají u moci déle, ukázal průzkum

Mouk a Kyle prozkoumaly více než 66 akademických žurnálů s články o populismu. Dle jejich poznatků populismus podle definují dva základní předpoklady: 1) že elity a „cizinci“ ohrožují „pravý lid“, 2) protože populisté jsou hlasem tohoto lidu, nic jim nemůže stát v cestě. Výzkumníci identifikovali 46 populistických lídrů nebo politických stran, kteří byli u moc v 33 demokratických zemích od roku 1990 dodnes. Zjistili, že populisté zůstávají déle u moci a zároveň představují reálné nebezpečí pro demokracii.

V průměru obyčejná demokratická vláda zůstává u moci okolo tří let. Čtyři z pěti nepopulistických vlád jsou během šesti let od jejich zvolení odstaveny od moci. Populistické vlády zůstávají u moci mnohem déle, v průměru šest a půl roku, dvojnásobně déle než jejich nepopulističtí rivalové. Šest let od svého zvolení populisté více je dvojnásobná pravděpodobnost než u jejich rivalů, že budou stále u moci, dvanáct let poté, co jsou poprvé zvoleni - v případě dvanáct let je tato možnost dokonce pětinásobná.

Populisté málokdy odcházejí od moci v důsledku demokratických procesů – stalo se to jen v 17% zkoumaných případech. Dalších 17% populistů odešlo, až když dosáhlo limitů svého funkčního období. 23% bylo donuceno k odstoupení. 30% populistů zůstává stále u moci – toto číslo nicméně je do značné míry ovlivněno tím, že se jedná o poměrně nedávno zvolené osoby či strany. Skoro polovina však vede svou zemi více než devět let.

Podle výzkumu obavy, že populisté ohrožují demokratické základy země, se ukazují být odůvodněné. 50% populistů buď přepsalo nebo změnilo ústavu své země, když získali moc, odstranilo limity prezidentských či parlamentních voleb a oslabilo systém vah a protivah charakteristický pro demokratické instituce.

V 23% případů populistické vlády iniciovaly propad v hodnocení demokratičnosti země, z toho 7% propad ve svobodě tisku, 8% propad v občanských svobodách a 13% propad v politických právech. V porovnání, u nepopulistických stran došlo k propadu je v 6% případů. Mounk a Kyle upozorňují, že standardní metody měření demokratičnosti země mohou být navíc zastaralé a nebrat v úvahu nové případy populismu, např. pokles svobody tisku a omezení právní nezávislosti v Maďarsku a Polsku nebyly vnímány jako příklady omezení demokratičnosti země v široce užívaném měření politických dat Polity IV.

Výzkum odhalil, že neexistují významné diference mezi pravicovými a levicovými populisty, co se týče omezení demokratičnosti země. Od roku 1990 bylo zvoleno 13 pravicových populistických vlád, z toho 5 způsobilo významný propad demokracie v jejich zemi. Ve stejném časovém období bylo zvoleno 13 levicových populistických vlád, z toho stejný počet - 5 – inicioval rozklad demokracie v zemi. V mnoha případech lze však jen velmi těžko klasifikovat danou populistickou sílu, zda-li je pravicová či levicová.

Ačkoliv populisté bývají voleni s tím, že právě oni dokáží zatočit s korupcí bující mezi elitami, ve skutečnosti naopak v mnoha případech ještě zhorší korupci v zemi, případně jen nahradí jiné korupční sítě vlastními. Podle dat shromážděných Mournem a Kyleem bylo 40% populistických vůdců obviněno z korupce a že jimi ovládané země v průměru padly o pět míst na indexu korupce Transparency International.

Mourne a Kyle přiznávají, že výsledky jsou do značné míry ovlivněny tím, že reflektují zkušenosti ze středně příjmových zemí s dědictvím autoritářské vlády a mohou být poměrně jiné po současné vlně populismu v vysoko příjmových zemí s rozvinutými demokratickými institucemi. Může se tedy stát, že tito populisté v takové míře neohrozí demokratické základy země. Nicméně, dosavadní údaje spíše svědčí o opaku.