Číslo, které může sestřelit Babiše: 3,5 %

Ve spolupráci s Mariou J. Stephanovou, politoložkou z International Center of Nonviolent Conflict (ICNC), uskutečnila Chenowethová extenzivní průzkum údajů o občanské rezistenci v letech 1900 až 2006. Společně výzkumnice stanovily kritéria, podle kterých bylo hnutí považované za nenásilné a za úspěšné a kde k změně režimu nedošlo kvůli různým vojenským faktorům, např. kvůli zahraniční vojenské intervenci. Z seznamu úspěšných hnutí byly např. vyjmuty indické mírové protesty za nezávislost země, protože hlavním faktorem úspěchu byly ubývající vojenské zdroje Velké Británie pro pokračování její okupace Indie.

Výzkumnice shromáždily data z 323 násilných a nenásilných kampaní. Zjistily, že nenásilné kampaně měly dvakrát tak větší úspěšnost (53%) než ty násilné (26%) v tom, že povedou k politické změně. Z 25 největších kampaní, které studovaly, 20 bylo nenásilných, z toho 14 z nich bylo naprosto jasným úspěchem.

Právě velikost kampaní je klíčovým faktorem, který ovlivňuje úspěšnost kampaně, tvrdí Chenowethová. Nenásilné kampaně dokáží přitáhnout mnohem více participantů než ty násilné a proto bývají úspěšnější. Nejedná se jen o velikost, ale i o jejich šíři. Přitahují více lidí z odlišných společenských sfér a tím vedou k citelnějšímu oslabení normálního života a fungování společnosti.

Podle údajů výzkumnic, nenásilné kampaně přitáhly v průměru čtyřikrát více participantů (200 000) jak ty násilné (50 000). Za úspěšné příklady těchto kampaní jmenují např. brazilské protesty, které v letech 1984 a 1985 přilákaly jeden milion lidí či Sametovou revoluci v Československu, která v roce 1989 přilákala 500 000 účastníků.

Nenásilné kampaně mají na rozdíl od těch násilných výhodu v schopnosti přilákat i osoby, které nejsou tak fyzicky zdatné, např. starší ženy. Naopak násilné bývají uskutečňovány takřka výhradně mladšími, rozhněvanými, fyzicky zdatnými muži. Nenásilné jsou též transparentnější a tím více známější než ty násilné, které bývají kvůli používání zbraní v zásadě často tajnými operacemi.

Tím, že jsou nenásilné a zahrnují větší podíl populace, též tyto typy revolucí dokážou přitáhnout ve větší míře policisty a armádu, což bývají pilíře autoritářských režimů. V davech mohou mít své příbuzné či známé a mohou být tedy méně ochotní proti nim zakročit. Zároveň je mohou vyděsit i samotné početné davy.

O přetáhnutí armády se právě nyní pokouší lídr venezuelské opozice Juan Guaidó. Právě podpora armády udržuje současného venezuelského prezidenta, vůči kterému jsou silné demonstrace, Nicoláse Maduru, u moci.

Podle Chenowethové údaje ukázaly, že nenásilné protesty mají takřka zaručenou cestu k úspěchu, pokud se jím podaří splnit tzv. 3,5% pravidlo. „ Nebyly zde žádné kampaně, které by selhaly poté, co dosáhly 3,5% participace během vrcholu události,“ tvrdí výzkumnice s odkazem na úspěšné a velmi masivní protesty v Estonsku v roce 1980 či v Gruzii v roce 2003.

Dosáhnout tohoto procenta však není jednoduché. Východoněmecké povstání roku 1953 zahrnovalo více než 400 000 lidí (okolo 2% populace), přesto to nestačilo. Pokud by např. Američané chtěli v protestech dosáhnout sesazení amerického prezidenta Donalda Trumpa, muselo by se jich v ulicích shromáždit na 11, 5 miliónů, což je více, než kolik obyvatel má New York a třikrát více, než kolik účastníků měl masivní Pochod žen (odhaduje se, že se je zúčastnilo okolo 3 267 134 až 5 246 670 lidí, tedy přibližně 1,0 až 1,6% americké populace).

Podle shromážděných údajů výzkumnicemi nenásilné revoluce selhaly v 47% případů. Kromě nedostatečného přitáhnutí dostatečného množství lidí v tom hrálo roli i rozhádanost skupin v nich angažovaných. Musí též být schopny získat si přízeň – nebo je alespoň donutit, aby proti nim nevystupovaly a nevnímaly je jako větší zlo – elit, ať už finančních, kulturních či jiných.