Agenti věděli o Berlínské zdi předem, Kennedymu to zatloukli

NSA podle nich zachytila 9. srpna 1961 zprávu východoněmecké komunistické strany, v níž se hovořilo o plánech uzavřít přechody pro pěší mezi východní a západní částí tehdy rozděleného Berlína. Tehdejší pracovník americké výzvědné služby to vyhodnotil jako "první krok v plánu uzavření (berlínské) hranice". Ačkoli mu následný vývoj dal zapravdu, NSA tuto informaci podle dokumentů dál nezpracovávala.

Berlínská zeď se začala stavět 13. srpna a Kennedy se o tom dozvěděl až ten den odpoledne. Podle dobových svědectví byl kvůli tomu hodně naštvaný a pověřil šéfa Ústřední zpravodajské služby (CIA) Johna McConea, aby toto selhání amerických tajných služeb prověřil. McCone však žádné varování ohledně stavby zdi nenašel.

Kennedy sice její výstavbu veřejně odsoudil a později podpořil obyvatele ohrazené západní části Berlína projevem se slavnou větou "Já jsem Berlíňan", podle amerických dokumentů si ale vnitřně oddechl, že se otázka rozděleného Berlína vyřešila. Zeď pak německou metropoli dělila až do podzimu 1989, kdy její pád předznamenal kolaps komunistického režimu v NDR.

Zeď se zdolávala všemožnými způsoby

Když bylo "kapesní vydání" železné opony v roce 1963 dokončeno, podél 160 km hlídalo 30.000 vojaků, 193 strážních věží a 208 bunkrů, vkusně doplňovaných širokým pásem písku s minovými poli, automaticky spouštěnými poplašnými sirénami a automaticky střílejícími samopaly, přechodů zůstala jen hrstka. Stráže, vybavené psy, měly příkaz střílet, ale chodily po dvojicích a hlídaly nejenom zeď, ale i sebe navzájem. I na západní straně bylo podél zdi vytvořeno "území nikoho". Tam se sice nestřílelo, ale výstražné cedule "Nepřibližujte se! Nebezpečí újmy na zdraví" neponechaly nikoho na rozpacích o co jde.

Od prvních okamžiků se lidé pokoušeli u zdolání zdi, každý tak jak uměl. Mnoho lidí skočilo z okna do požárnických plachet anebo na předem shozené matrace. Jiní jednoduše hodili přes zeď lano a čekali, že je někdo na druhé straně podrží. Mnoho lidí uteklo pod zemí, ať už skrz bludiště odpadních stok či pomocí některého z mnoha tunelů.

Jeden řezník se omotal párky a pláty slaniny a takto vybavený se převalil přes ostnatý drát aniž by se zachytil.

Mnozí se ke svobodě proplavali některou z vodních cest, jimiž je Berlín protkán, dokonce i skupinka neplavců navlečených do autoduší se přeplácala na druhý břeh.

Jedna skupina mládežníků ukradla sovětské auto, dali na něj falešnou poznávací značku, vyzdobili si doma zhotovené sovětské uniformy hvězdičkami z lepenky a byli bez mrknutí oka puštěni přes oficiální přechod. Jinou skupinku rozstříleli jak řešeto i s ukradeným autobusem přímo na čáře...

Každý známý zdařený útěk byl ale rozpracován tajnou policií a byla přijata opatření, aby se to nemohlo opakovat: poklice ke kanalizaci byly zabetonovány, lano vhodné tloušťky bylo staženo z prodeje, tunely byly vybagrovány nebo vyhozeny do povětří, když projel vlak poslední stanicí před západním Berlínem bez zastavení, vytrhali koleje, když projelo nízké sportovní auto pod závorami, zlepšili je a před hranicemi vystavěli labyrint překážek. Hned prvního dne přeběhlo za všeobecného zmatku přes tisíc lidí, ale útěky byly těžší a těžší. I přesto se během dvou let výstavby zdi podařilo 16 500 útěků, ale také byli za pokus o útěk nebo napomáhání k němu ve veřejných široce publikovaných soudech odsouzeni 4 lidé k trestu smrti a 18 na doživotí, 68 lidí bylo při útěku zastřeleno, píše server totalita.cz.