Záplavy v Bosně odkryly mnoho lidských ostatků. Jde o oběti války?

Jak uvedl bosenský Institut pro pátrání po nezvěstných, vyzvedávání ostatků experti zahájili dnes jižně od města Doboj. Ve své práci budou pokračovat i v příštích dnech v celém regionu okresu Usora. "Myslíme si, že ty oběti pocházejí z obce Jablanica u Maglaje," uvedla mluvčí institutu Lejla Čengičová. V Jablanici podle ní přišlo za války o život 16 lidí, přičemž těla dvanácti z nich se dosud nepodařilo objevit.

Právě města Maglaj a Doboj byla nedávnými povodněmi nejvíce zasažena. Z domovů musely být evakuovány desetitisíce místních obyvatel, další stovky tisíc jich raději odešly ještě dříve, než se k nim voda dostala.

Území Balkánu bylo vždy považováno za značně nestabilní oblast. Pro svoji polohu na křižovatce různých kulturních vlivů tamní území často měnilo majitele a tamější obyvatelé následně své tradice. Ani v dnešní době Balkán nepřestává být tím obávaným evropským „sudem střelného prachu", jak byl označován po celé 20. století, uvedl server valka.cz.

Po pádu komunismu v celé východní Evropě začaly reformy i v Socialistické federativní republice Jugoslávie. Již v 80. letech se objevovaly více či méně silné separatistické tendence jednotlivých svazových republik, nicméně na počátku 90. let se situace stala skutečně neudržitelnou (do té doby zdánlivou jednotnost zajišťoval totalitní komunistický režim). Nejprve samostatný stát vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko, následovala Makedonie a Republika Kosovo a konečně v březnu 1992 i Bosna a Hercegovina.

Zde se však naplno projevil za komunismu do jisté míry potlačovaný problém multikulturního státu. Bosenští Chorvaté toužili po spojení s Chorvatským národním státem, bosenští Srbové trvali na setrvání v rámci Jugoslávie (nebo alespoň na připojení k tomu, co z ní zbylo – tzn. k federaci Srbska a Černé Hory). Bosňáci se naopak většinou snažili o vznik samostatného multietnického státu Bosna a Hercegovina v jeho historických hranicích.

Důležitým faktorem zde byl poměr zastoupení všech tří národností (Muslimové 48,2 %, Srbové 37,2 %, Chorvaté 13,7 %), kdy všechny měly ve společnosti významný podíl, a tudíž byly oprávněné a schopné nárokovat účast na rozhodování. Navíc dvě ztěchto etnik již tehdy měly vlastní národní stát – Chorvatsko a Srbsko.

Vypukla tedy v podstatě občanská válka o území, kdy se jednotlivé národností skupiny hájily právem národů na sebeurčení a snažily se prokázat své historické nároky na požadované oblasti. Válka v Bosně a Hercegovině je z tohoto důvodu také nazývána „Válkou map", neboť jednotlivé skupiny své nároky ospravedlňovaly mapami z nejrůznějších historických období.