KOMENTÁŘ: Moskva rozuměla důrazným vzkazům v minulosti, rozumět jim může i nyní

O přípravách opětovného vpádu ruské armády na východ Ukrajiny se spekuluje od listopadu loňského roku, kdy tuto informaci přinesla agentura Bloomberg s odkazem na své nejmenované zdroje v amerických bezpečnostních kruzích. Váhu této eventualitě následně přidalo hromadění sil a další ruská vojenská aktivita na ukrajinském pomezí, stejně jako postup Moskvy na diplomatické scéně v podobě hlasitých požadavků na nové garance a ústupky Západu v bezpečnostní sféře.

V první řadě je plně pochopitelné, že postup Moskvy s ohledem na nedávné, ale i starší zkušenosti vzbuzuje obavy, a to nejen v Kyjevě, ale i dalších metropolích na západ od něj. Rusko – a předtím Sovětský svaz – má dlouho historii nevybíravého přístupu ke svým sousedům. Ve stručnosti jej lze charakterizovat jako jednání z pozice síly, respektive samozvaně nadřazené mocnosti, která v případě potřeby ignoruje státní suverenitu, platné dohody i mezinárodní právo.

V minulosti jsme nicméně také viděli, že Moskva dokázala tento svůj obraz využít ve vlastní prospěch. Pouhým zvýšením vojenské aktivity v krizových dobách Kreml šířil strach, vytvářel nátlak a snažil se usměrnit vývoj kýženým směrem, aniž by ozbrojenou akci reálně plánoval.

Typickým příkladem byl postup Kremlu na počátku osmdesátých let během krize polského komunistického režimu. Snahu Moskvy o jeho záchranu skrze razantní potlačení tamního opozičního hnutí provázela rozsáhlá a konstantní vojenská aktivita v okolí polských hranic, která čítala čtrnáct cvičení Sovětským svazem vedené organizace Varšavské smlouvy i několik samostatných sovětských, případně sovětsko-polských manévrů různého rozsahu.

Současná situace je samozřejmě v mnohém odlišná. Aktuální ukrajinská vláda předně není na rozdíl od tehdejší polské komunistické vlády spojencem Kremlu. Stejně tak cíle, které dnes Moskva sleduje, jsou výrazně jiné. Rusko navíc není Sovětský svaz a nedisponuje jasně vymezenou sférou vlivu v Evropě. Zároveň lze nalézt i styčné body, které nám mohou při analýze stávající krize pomoci.

Stejně jako dnes i před více než čtyřiceti lety světová, především západní média s odkazem na zprávy o vojenské aktivitě na východě informovala o možných přípravách Moskvy na vojenskou intervenci proti sousednímu státu. Činila tak – podobně jako nyní – především na základě nedávných zkušeností, tehdy převážně s připomínkami sovětského postupu v roce 1968 při potlačení pražského jara. Odkazovala také na prohlášení západních politiků, případně uniklé střípky poznatků tajných služeb.

Je jasné, že média nemohla mít interní zprávy o diskuzích za zdmi Kremlu, kterými disponují s odstupem času dnešní historici. Přesto je důležité zmínit, že dostupná dobová dokumentace moskevských politických špiček ukazuje zcela jiný obraz, než jaký byl tehdy prezentován na čelních stranách renomovaných deníků.

Dnes dobře víme, že vyjma poměrně krátkého časového úseku v prosinci 1980 Kreml vojenský zásah v Polsku nechystal. Masivní vojenská aktivita v okolí polských hranic měla ve skutečnosti vytvořit pocit ohrožení, zastrašit polskou opozici, dostat pod určitý tlak polské vedení a také vyslat vzkaz Západu o vlastní síle. V tomto světle také sovětské manévry v reálu vnímali tehdejší analytici i politická reprezentace zemí NATO. Veřejná prezentace mohla být odlišná, protože sledovala své cíle a snažila se naopak dostat pod tlak Moskvu. I takto se totiž dělá politika.

Dostáváme se k zásadnímu poznatku, který si z polské krize můžeme ve vztahu k situaci okolo Ukrajiny odnést. Jedním ze zásadních důvodů, které na počátku osmdesátých let držely Kreml dál od vojenského řešení vývoje v Polsku, bylo právě jednoznačné poselství, jaká západní, především pak americká reakce by následovala.

Sovětský svaz se před čtyřmi dekádami nacházel ve svízelné situaci, ač se navenek stále prezentoval jako silná supervelmoc. V tomto lze opět vidět paralelu se současným Ruskem. Moskva v době polských událostí ztrácela neotřesitelné postavení supervelmoci, musela brát ohled na vnější faktory a konsekvence svých kroků. V první řadě se projevovala značná závislost země na Západu, obzvláště z ekonomického a technologického hlediska. Kreml zoufale usiloval o spolupráci se studenoválečným rivalem, která by kompenzovala jeho zaostávání a nesoběstačnost v těchto oblastech. To v zásadě platí i nyní.

Západ, v čele s tehdejší americkou administrativou prezidenta Ronalda Reagana, dával Moskvě najevo, že v případě vojenské agrese proti cizímu státu přijde zničující odveta v podobě rozsáhlých embarg a sankcí i nového kola vyčerpávajícího závodu ve zbrojení, což si skomírající sovětské hospodářství nemohlo dovolit. Dnes zcela bezpečně víme, že tento výhled sehrál při rozhodování klíčových osob v Kremlu zásadní roli. Takovou, že ozbrojený zásah vyloučily i pro případ, že by se v Polsku dostala k moci nekomunistická vláda.

Polská a ukrajinská krize mají nad veškerou pochybnost více odlišného než společného. Odehrávají se ve zcela jiném uspořádání světa, jde více o geopolitický než ideologický konflikt a Moskva dnes není ani zdánlivě rovnocenným protivníkem Washingtonu (to mohou tvrdit snad jen nejzarytější, od reality odtržení rusofilové). Stávající kremelský vládce Vladimir Putin se také v mnohém odlišuje od tehdy vládnoucího Leonida Brežněva. Přesto se nabízí styčný bod. Může jím být předpoklad, že Moskva se nenachází v postavení, aby mohla jednat bez ohledu na konsekvence svých kroků. A Západ proto činí dobře, když nyní – stejně jako na začátku osmdesátých let – demonstruje, že cena za útok na cizí zemi by byla mimořádně vysoká.

Autor je historik.