KOMENTÁŘ: Zdroj stability i napětí. Před 50 lety se Moskva a Washington domluvily na omezení protiraketové obrany

Myšlenku, že by bylo vhodné limitovat vývoj systémů schopných ničit nepřátelské balistické rakety osazené jadernými hlavicemi během letu, vznesl ve druhé polovině šedesátých americký ministr obrany Robert McNamara. Tehdejší administrativa prezidenta Lyndona Johnsona si totiž uvědomovala, že supervelmoci přistoupí na omezení tehdy prudce expandujících jaderných arzenálů pouze tehdy, uchovají-li si schopnost v případné válce účinně udeřit na protistranu i menším počtem raket a atomových hlavic. Rozvoj protiraketových systémů daný koncept vylučoval.

Sovětští politici tuto logiku zpočátku nechápali. Premiér Alexej Kosygin podrážděně prohlásil, že obrana je morální a stavěl ji do protikladu k útočným zbraním. Stranický vůdce Leonid Brežněv, který po vojenském potlačení pražského jara hrál v určování zahraničněpolitické linie Moskvy stále důležitější úlohu, však rychle pochopil potenciál takové dohody. Nejenže posilovala koncept vzájemného zničení – a tudíž podstatně redukovala ochotu obou stran riskovat vypuknutí války –, ale také přinášela kýženou úsporu prostředků potřebných na vývoj technologicky náročného protiraketového štítu.

Před padesáti lety podepsaná smlouva zavazovala Spojené státy a Sovětský svaz omezit obranu proti balistickým raketám na dva komplexy o stovce střel, jeden k obraně metropole a jeden k obraně podzemních sil pro strategické jaderné rakety. Limitovala také počet radarů k detekci raket odpálených protivníkem, stejně jako vývoj protiraketových prostředků.  Otevírala tím cestu k redukci strategických atomových arzenálů v podobě dohod SALT.

Koncept nebyl přijímán bezvýhradně pozitivně. Vystupovali proti němu jestřábi na obou stranách, především z řad vojenského velení. Ve Spojených státech například vrcholil vývoj technologie MIRV, na sobě nezávislých hlavic na jedné raketě schopných zasáhnout různé cíle, kterou měly být osazeny střely Minuteman III koncipované právě k překonání budoucí sovětské protiraketové obrany. Jednalo se o nákladný projekt, jehož účelnost začala být ve světle dohod s Moskvou zpochybňována, což část armádních kruhů nesla velmi nelibě.

Stejně jako se omezení protiraketové obrany stalo v sedmdesátých letech zařadilo ke zdrojům jisté stability ve vztahu Moskvy s Washingtonem, dokázala otázka později napětí spíše přiživovat. Určující byl v tomto směru projekt Strategické obranné iniciativy, neboli hvězdných válek, který v osmdesátých letech vyhlásil americký prezident Ronald Reagan. V době obnovených studenoválečných tensí v souvislosti se sovětskou vojenskou intervencí v Afghánistánu a rozmisťováním raket středního a kratšího dosahu na území států NATO i Varšavské smlouvy, přišel šéf Bílého domu s myšlenkou vybudování laserového protiraketového systému ve vesmíru.

Reaganovým proklamovaným cílem bylo učinit z jaderných zbraní překonané bojové prostředky. Na domácí půdě projekt obhajoval tvrzením, že může přimět Kreml k jednání o jaderném odzbrojení dle amerických podmínek. V Moskvě záměr vyvolal zděšení. Tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov odmítal Reaganem opakovaná slova, že systém má být striktně defenzivní. „Máte nás za idioty?!“ odsekl podrážděně americkému prezidentovi na první vzájemné schůzce.

Pokud by byl technologicky sofistikovaný systém uveden v činnost, mohl zbavit Moskvu možnosti vést v případě napadení odvetný úder. Bořil tedy zmíněný princip vzájemně zaručeného zničení, čímž podle sovětských vojenských stratégů poskytoval nepříteli útočnou výhodu. Účinná odpověď by žádala zásadní navýšení vojenských výdajů a investice do podstatného zlepšení sovětské výpočetní techniky, která výrazně zaostávala za tou západní. Alternativou bylo kvantitativní posílení strategických jaderných zbraní na počty, které by americký systém zkrátka nedokázal souběžně sestřelit. I toto levnější opatření však šlo proti Gorbačovovým domácím reformám a jeho snaze o deeskalaci studené války.

Strategická obranná iniciativa nebyla nikdy dokončena, i kvůli své technologické náročnosti. Dlouho však brzdila odzbrojovací jednání, která  Moskva a Washington vedly na sklonku studené války. Zpětně je nutné přiznat, že to byla Gorbačovova ochota ke kompromisu a opuštění původní sovětské podmínky, že Spojené státy musejí projekt zastavit, co umožnilo uzavření smluv o likvidaci jaderných zbraní středního dosahu a později i podstatné redukci strategických arzenálů.

Smlouva o omezení obrany proti balistickým raketám sice přežila vyhrocené fáze studené války, nikoliv však geopolitické změny po roce 1990 a vznik unipolárního světa. Spojené státy od smlouvy během prezidenství George W. Bushe v roce 2002 odstoupily. Jednalo se o vůbec první případ v moderní historii, kdy Washington takto přehodnotil svou účast ve velké mezinárodní dohodě o kontrole zbrojení. Dodejme, že následné diskuze o možném vybudování protiraketového štítu v Evropě se staly novým jablkem sváru mezi Washingtonem a Moskvou a Vladimiru Putinovi poskytly vhodnou záminku, aby poukazoval na údajné západní „obkličování“ Ruska.

Protiraketové systémy sice v posledních dvaceti letech značně pokročily a zvýšila se jejich efektivita, stále však neposkytují dostatečně spolehlivou obranu proti jadernému úderu vedenému mezikontinentálními balistickými střelami. Nárůst spekulací o možném nasazení atomových arzenálů, především ze strany Ruska, pak přinesla aktuální ruská agrese na Ukrajině. Nezbývá než doufat, že si Vladimir Putin (a případně i další jestřábi) uvědomuje, nakolik slova muže s hustým obočím, který seděl v Kremlu půlstoletí před ním, platí i dnes: „Kdo použije jaderné zbraně jako první, zemře jako druhý. Můžete svého nepřítele proměnit v prach, ale stejně ve válce nezvítězíte.“

Autor je historik.