Rok v pandemii. Profesor nastínil, kdo si vedl dobře a kdo selhal

„Pandemie není slovo, které se užívá lehkovážně a bezhlavě,“ cituje profesor prohlášení ředitele WHO  Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse pronesené před rokem. Sám konstatuje, že během roku ale osud mnoha zemí závisel na tom, jaká slova tamní politici volili.

Dopad pandemie je bezprecedentní a vlády čelí výzvě, jak si poradit s vážnou, ale nepředvídatelnou hrozbou pro životy lidí, uvádí politolog. Dodává, že některé vlády reagovaly lépe. Sám je spoluautorem studie, která hodnotila, jak 27 zemí reagovalo na příchod viru a první vlnu a jak tamní vlády komunikovaly s občany.

Na analýze se podíleli experti ze zkoumaných zemí, kteří hodnotili komunikační styl jednotlivých vlád, zveřejňování informací o koronaviru a reakci občanské společnosti, přičemž srovnávali tyto reakce s počtem mrtvých v konkrétních zemích, nastiňuje Lilleker. Shrnuje, že studie odhalila různorodost reakcí a naznačila, že zvládání pandemie v jednotlivých zemích odráží zažité vzorce vládního jednání.

Při zprávách o šíření koronaviru napříč hranicemi musela být domácí preventivní opatření pečlivě vysvětlována, uvádí profesor. Přiznává, že WHO se v tomto směru ukázala jako nepřipravená, poskytovala protichůdné a chybné informace o mezinárodním cestování - včetně čínské provincie Chu-pej - či účinnosti roušek.

Hodně tak záviselo na sdělení jednotlivých politiků občanům, jaké hrozbě čelí, konstatuje politolog. Zmiňuje názor expertů na krizový management a sociálních psychologů, že v komunikaci během zdravotní krize je důležitá jednoznačnost a empatie. „Takže, kdo si vedl dobře a kdo propadl?“ táže se Lilleker.

Jižní Korea a Ghana

Studie identifikovala dvě země, kde komunikace zafungovala velmi dobře, poukazuje odborník. Vysvětluje, že Jižní Korea se vyhnula lockdownu díky jasnému sdělení, že covid-19 je hrozba, které přišlo již v lednu 2020, přičemž jej doprovázelo doporučení nosit roušky a představení aplikací na trasování kontaktů.

Každá změna oficiální úrovně ohrožení byla doprovázena radami ohledně sociálních kontaktů a byla pečlivě objasňovaná vedoucí jihokorejského centra pro infekční nemoci Jong Eun-kyeong, která na základě příkladů změn vlastního chování ukazovala, jak mohou nová doporučení fungovat v praxi, poukazuje politolog. Doplňuje, že takto transparentní přístup zvolil i ghanský prezident Nana Akufo-Addo.

Akufo-Addo přijal zodpovědnost za koronavirová opatření, pečlivě každé z nich vysvětloval a byl upřímný ohledně výzev, které zemi čekají, upozorňuje profesor. Podotýká, že empatie ghanskému prezidentovi vynesla uznání doma i ve světě. „Víme, jak znovu oživit ekonomiku. To, co neumíme, je oživovat lidi,“ cituje autor komentáře Nanova slova.

Brazílie, Velká Británie a Indie

Jižní Korea a Ghana přijaly konsistentní rétoriku ohledně hrozeb pandemie a jejich zmírňování, hůře si naopak vedly země, které obyvatelstvo uklidňovaly a o hrozbě koronaviru vysílaly nekonsistentní zprávy, deklaruje Lilleker. Jako příklad uvádí britského premiéra Borise Johnsona, který ještě v březnu 2020 - tři týdny před tím, než v zemi vyhlásil lockdown a sám se nemocí nakazil - covid-19 zlehčoval a tvrdil, že si navzdory doporučení expertů potřásal rukou s infikovanými lidmi. Dnes má Británie jeden z nejvyšších počtů obětí na počet obyvatel na světě, dodává politolog.

Také brazilský prezident Jair Bolsonaro, který rovněž prodělal covid-19, ve snaze vyhnout se plnému lockdownu volal po pokračování běžného života, stavěl se proti radám expertů a polarizoval společnost dle politického přesvědčení, připomíná akademik. To podle něj oslabilo důvěru Brazilců v oficiální informace, přispělo k šíření dezinformací a z dodržování opatření učinilo ideologickou, nikoliv zdravotní otázku.

Proti tomu indický premiér Narendra Módí vyhlásil tvrdý lockdown s pouhým čtyřhodinovým předstihem, což vyvolalo vnitřní migrační krizi, kdy chudí pracující opouštěli města a vydávali se na tisícikilometrové pochody do svých venkovských domovů, uvádí politolog. Dodává, že lidé se pochopitelně více báli ztráty střechy nad hlavou a hladovění než šíření nemoci v zemi.

„Žádná z těchto odpovědí dobře nezvážila, jaký bude mít koronavirus dopad na společnost, ani to, že důvěru si lze získat konzistentností,“ píše Lilleker. Tvrdí, že chabé výsledky uvedených zemí částečně odráží chyby tamních politiků.

Smůla, nebo chybný úsudek?

Průběh pandemie nebyl zajisté pouze důsledkem způsobu komunikace politiků, roli sehrály také úroveň zdravotnictví a demografie, přičemž nejvíce zasaženy byly globální dopravní uzly a oblíbené destinace jako Londýn, New York, či Paříž, připouští odborník. Dodává, že moudré bylo uzavřít hranice, ačkoliv to WHO nedoporučovala.

„Přesto je evidentní, že politici, kteří zaujali jasný, včasný, expertní, srozumitelný a empatický přístup, si vedli lépe ve smyslu přijetí veřejností a dokázali zmírnit nejhorší dopady viru,“ tvrdí Lilleker. Deklaruje, že ti, kdo virus politizovali, prezentovali nezkrotný optimismus nebo se uchylovali k rozhodování na poslední chvíli, stojí zpravidla v čele zemí, které evidují nejvíce nákaz a úmrtí.