ROZHOVOR: Operace Banner je stále neuzavřené téma. Odborník popsal nejdelší kontinuální nasazení britské armády

Britské ozbrojené síly byly v Severním Irsku nasazeny v srpnu 1969, a to na žádost tamní vlády podporující setrvání ve Spojeném království. Můžete přiblížit obecné důvody, které k vyslání vojáků vedly?

Severní Irsko je „dočasná“ entita, která vnikla při rozdělení ostrova po ukončení irské války za nezávislost v roce 1921. Rozkládá se na území šesti hrabství, která byla v té době jako jediná v jinak katolickém Irsku většinově osídlena potomky anglických a skotských osadníků. Ti se hlásili k některé z protestantských církví a přáli si, aby Irsko zůstalo součástí Spojeného království. Svým způsobem je Severní Irsko koloniální relikt.

Na konci 60. let v Severním Irsku vzniklo a sílilo, pod vlivem afro-amerického hnutí za občanská práva, hnutí požadující zrovnoprávnění katolické menšiny. Ta dosud neměla vinou nerovného volebního práva a překreslování hranic volebních obvodů spravedlivý podíl na politické moci a její příslušníci byli diskriminováni na pracovním trhu, ve službách, například při rozdělování bytů, a také severoirská policie Royal Ulster Constabulatory (RUC) byla pod unionistickou kontrolou.

Regionální vláda, kterou vedl liberální unionista Terence O’Neill, na situaci reagovala na sklonku roku 1968 návrhem dílčích reforem, které však odmítli jak katolíci jako nedostatečné, tak i konzervativní unionisté jako přílišné ústupky. V následných předčasných volbách O’Neill svůj post neobhájil, v průběhu roku 1969 napětí mezi oběma komunitami dále postupně sílilo a zejména střety mezi katolickými aktivisty a policií, ale i radikálními loajalisty, byly stále násilnější. Naplno pak násilí propuklo právě během nepokojů v srpnu 1969, které si vyžádaly 8 mrtvých a přes 700 zraněných.

Jaké byly hlavní počáteční cíle operace, z politického i bezpečnostního hlediska?

Prvotním cílem operace tedy byla personální, logistická a technická podpora RUC při násilných nepokojích, které hrozily přerůst v občanskou válku. Záhy ale působení britských vojáků nabralo charakter protipovstalecké a později protiteroristické operace, jejímž cílem bylo především oslabení operačních kapacit a konečné zničení Irské republikánské armády (IRA) a její infrastruktury. Do operace bylo tak například zapojeno i Královské námořnictvo, které hlídkovalo v severoirských vodách a snažilo se bránit zásobování paramilitárních organizací zbraněmi a municí námořní cestou. Z politického hlediska byla cílem operace podpora autority unionistické vlády – do jejího nahrazení přímou správou z Londýna v roce 1972 – a vůbec udržení Unie, tedy zachování Severního Irska jako součásti Spojeného království.

Je zajímavé, že na samém počátku vítali nasazení britských jednotek jak unionisté-protestanti, tak i nacionalisté-katolíci, kteří očekávali, že vojáci budou na rozdíl od unionisty kontrolované policie v rozjitřeném regionu nestrannou silou. Postupně však odpor katolíků narůstal, protože opatření spojená s potíráním IRA, například domovní prohlídky, zákazy vycházení, silniční kontroly v katolíky obývaných oblastech, doložené masové ponižování a mučení zadržených civilistů podezřelých se spoluprací s IRA, dopadala jednostranně na jejich komunitu. Po několika incidentech, při kterých vojáci zabili neozbrojené civilisty z katolické komunity – nejznámější, avšak zdaleka ne první byla střelba do davu v Londonderry známá jako Krvavá neděle v lednu 1972 –, pak už nebylo cesty zpět. O tom, že protestanti britské jednotky vnímali jako ochránce svých zájmů, svědčí i fakt, že v roce 2007, kdy byla operace Banner ukončena, obě hlavní unionistické strany UUP i DUP vystupovaly proti jejich stažení.     

Operace Banner, jak zněl oficiální název akce, vyústila v zatím nejdelší soustavné nasazení britských vojáků. Trvala téměř 38 let. Počítalo se od počátku s tím, že půjde spíše o dlouhodobou záležitost?

Žádná vojenská operace není zahajována s předpokladem, že potrvá téměř čtyři desetiletí. I zde byli vojáci do Severního Irska vysíláni v naději, že po zvládnutí nepokojů a uklidnění situace bude možné ponechat odpovědnost za pořádek v regionu v rukách místní policie. Namísto toho došlo k eskalaci násilí, navýšení početních stavů britských jednotek a přeměně původně pořádkové operace na protipovstaleckou – a později protiteroristickou –, v níž britské jednotky, často v tiché alianci s unionistickými paramilitárními skupinami, bojovaly proti IRA a dalším ozbrojeným nacionalistickým skupinám. Zpětně viděno – a ilustruje to neúspěch pokusu o obnovení samosprávných institucí v první polovině 70. let, takzvané sunningdaleské dohody – nebylo Severní Irsko na usmíření založené na spravedlivém podílu obou komunit na správě země ještě dlouho připravené.

Podle statistiky britského ministerstva obrany zahynulo během operace Banner přes 1.400 vojáků. Jejich nasazení si naopak vyžádalo na 360 obětí, z nichž více než polovina připadala civilisty. To jsou poměrně vysoká čísla. Čím je vysvětlit?

Zhruba polovina z těchto vojáků zahynula při útocích příslušníků polovojenských organizací, zejména IRA, druhá polovina z jiných příčin, což mohou být dopravní nehody, chybná manipulace se zbraněmi, sebevraždy a podobně. Nejtragičtější bilanci přinesl rok 1972, kdy zahynulo 149 britských vojáků – to ilustruje v západoevropském kontextu ojedinělou intenzitu tohoto konfliktu a republikánské teroristické kampaně. Civilní oběti, mezi nimiž bylo mimochodem podle dostupných statistik přes 60 dětí, pak poukazují na často nevybíravý postup vojáků při plnění rutinních úkolů, na strach a stres, který jejich nasazení provázel.

Počty nasazených vojáků nebyly nízké. Na svém vrcholu v 70. letech atakovaly hranici 21 tisíc. Jak velkou podporu měla ve své době operace Banner v britské veřejnosti?

Postoj velké části veřejnosti kolísal mezi akceptováním masivní a dlouhodobé vojenské přítomnosti v Severním Irsku jako nevyhnutelné a jednoznačnou podporou operace Banner. Pro Británii je obecně charakteristická vysoká celospolečenská podpora ozbrojených sil, navíc při pohledu přes Irské moře byla hlavním „padouchem“ severoirského konfliktu IRA, která ohrožovala celistvost státu, útočila na vojáky a další symboly britské moci a svoji teroristickou činnost přenesla i přímo na anglické území. Svou roli nepochybně sehrála i cenzura a autocenzura na straně celostátních médií.  

Jak je dnes 15 let po svém skončení operace reflektována britskou společností. Jde o téma, které by stále podstatněji ovlivňovalo vztahy Severního Irska a zbytku Spojeného království?

Je otázka, nakolik je v této souvislosti vůbec možné uvažovat Severní Irsko jako jeden celek… Operace Banner je dodnes neuzavřené a pro mnoho lidí stále bolestné téma, jak ostatně ukázalo i nedávné padesáté výročí Krvavé neděle. V samotném Severním Irsku zůstává její paměť intenzívně přítomná na mnoha místech ve veřejném prostoru, a samozřejmě zaujímá pro svou pro-unionistickou stranickost ústřední místo v kolektivní historické paměti i politické mytologii obou komunit.

Současná britská vláda se pokusila tuto dějinnou kapitolu uzavřít prostřednictvím zákona o usmíření –  Northern Ireland Troubles (Legacy and Reconciliation) Bill –, který je v současnosti projednáván v parlamentu a jeho přijetí by zřejmě znamenalo nestíhatelnost pachatelů dosud nepotrestaných násilných činů na všech stranách konfliktu. Tato snaha o udělání „tlusté čáry“ za minulostí však vzbudila velký nesouhlas napříč severoirským politickým spektrem.

Otázka vztahů mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království byla opět výrazněji diskutována – i mimo ostrovy – v souvislosti s brexitem a takzvanou severoirskou pojistkou. Do jaké míry nakonec v praxi odchod Velké Británie z Evropské unie ovlivnil severoirskou otázku? 

Naprosto zásadně. Obnovené napětí, které v posledních letech můžeme v Severním Irsku pozorovat, má dvě hlavní příčiny – samozřejmě brexit, či ještě spíše „tvrdý“ brexit, pro který se rozhodly britské konzervativní vlády, ale také postupnou proměnu demografické rovnováhy. Početní převaha unionistů dlouhodobě klesá, v posledních volbách do britského parlamentu v roce 2019 obsadili vůbec poprvé jen menšinu severoirských křesel, konkrétně 8 z 18. V letošních volbách do Stormontu, tedy severoirského parlamentu, pak dosáhla historického vítězství nacionalistická strana Sinn Féin, které usiluje o sjednocení ostrova v rámci Irské republiky. Zde je důležité připomenout, že jedním ze základních pilířů mírového uspořádání v Severním Irsku je princip, že státoprávní uspořádání Severního Irska musí vycházet z většinové vůle jeho obyvatel. Britská vláda má o této otázce právo vyhlásit referendum a v posledních letech některé průzkumy naznačují, že by v hypotetickém referendu mohli těsně zvítězit zastánci sjednocení Irska.

Brexit do situace v regionu vnesl nové napětí. Severní Irsko jako celek s dosti značnou převahou 56 % ku 44 % hlasovalo proti vystoupení Británie z Evropské unie, přičemž ovšem větší část unionistů brexit podpořila. Výrazně proti naopak byli nacionalisté i stále početnější třetí skupina obyvatel Severního Irska – ti, kteří se neidentifikují ani s jednou z obou historických komunit. Konkrétní podoba brexitu, pro niž se vláda Borise Johnsona rozhodla, založila další problém, když na základě takzvaného severoirského protokolu vznikla celní hranice mezi Velkou Británií a Severním Irskem. Smyslem této anomálie je zabránit obnovení hraničních kontrol mezi Irskou republikou a Severním Irskem. Tím by totiž došlo k prolomení Velkopáteční dohody z roku 1998, která je základem mírového uspořádání v regionu. Severní Irsko tak fakticky zůstává součástí unijního společného trhu a jeho hospodářské vazby na zbytek Británie slábnou – a také se lépe než zbytek Británie vyrovnává se současnými ekonomickými otřesy. Výsledkem obou těchto procesů je, že se severoirští unionisté ocitli v hluboké politické i psychologické defenzívě, a i proto v současnosti blokují ustavení samosprávných orgánů v čele s nacionalistickou premiérkou.