Wagnerovci verbují i na Západě. Dobrovolníci bojují ve válce i na straně Ruska, upozorňují experti

Drmola doplnil, že výcvik paramilitárních či guerillových sil zpravidla probíhá mimo oficiální mezinárodní kanály. „Určitě ne na úrovni velkých deklarovaných misí EU či NATO. To je pak spíše záležitost jednotlivých angažovaných států a jejich vlastní zahraniční a bezpečnostní politiky,“ upozornil expert. Podle něj je potřeba rozlišovat NATO a EU jako organizaci od aktivit jednotlivých členů.

Podle vojenského historika Tomáš Řepy z brněnské Univerzity obrany by si Rusko klidně nechalo cvičit své jednotky občany ze Západu. „Záleží jen, co by jim z toho plynulo. Hranice zákonnosti je v Ruské federaci vždy posunuta o rozhodnutí z Kremlu. V mnoha případech se ani stávající zákony nedodržují, například při zvůli místních orgánů. Třeba jen nelegální těžba je kapitola sama o sobě. Ale protože platí zásada, kde není žalobce, tam není soudce, a žalobce tam mnohdy není ze strachu, tak je Rusko i nadále zemí, kde je právo pouze pro vyvolené,“ zhodnotil Řepa pro EuroZprávy.cz.

Vysvětlil, že pokud se někdo rozhodne cvičit soukromou armádu, musí tak činit pod monitoringem bezpečnostních složek na základě zákonných podmínek. „O takovém podezření jsem neslyšel, ale je teoreticky možné. Ten příklad skrze Evropskou unii je na základě kolektivního rozhodnutí států, kde mise bude probíhat,“ dodal Řepa k aktuálnímu cvičení ukrajinských vojáků ze strany států EU.

Podpora Ukrajiny není tajná

Výcvik ukrajinských vojáků na území členských států probíhá podle slov Drmoly již několik měsíců. „Nicméně oficiální mise EU k tomuto účelu byla deklarovaná teprve před pár dny. Je potřeba také rozlišovat mezi tím, co dělají příslušníci ozbrojených sil jednotlivých zemí a co dělají soukromí občané a dobrovolníci,“ nastínil Drmola. Zapojení Západu do asistence při obraně Ukrajiny považuje za správný přístup.

„Dneškem stupňujeme naši podporu Ukrajiny v záležitosti vlastní obrany před ruskou nelegální agresí. Mise vojenské asistence EU (EUMAM) bude trénovat Ozbrojené síly Ukrajiny tak, aby byly schopny pokračovat ve svém odvážném boji. EUMAM není jen tréninková mise, ale je jasným důkazem, že unie bude stát při Ukrajině tak dlouho, jak to jen bude nutné,“ shrnul šéf unijní diplomacie Josep Borell.

Západní podpora cizích armád má dlouhou historii

Existují zásadní rozdíly mezi zapojením Západu do výcviku ozbrojených složek mimo Severoatlantickou alianci či Evropskou unii a intervence v rámci Organizace spojených národů. Země se obecně začaly obracet podle dostupných statistik směrem k OSN, pokud jde o interní či mezinárodní krize v rámci regionů. Tento trend započal v 90. letech, kdy jednotky OSN, takzvané modré přilby, nasadily po celém světě 15 tisíc jednotek v roce 1989, zatímco k roku 1993 už šlo o 78 tisíc. Ihned po pádu Berlínské zdi a vytouženém domnělém konci studené války se tito vojáci zapojili do pozorování 12 konfliktů se snahou jim zamezit, jak jen to bylo možné.

Ne všechny tyto mise byly úspěšné. Podle výzkumu amerického experta na mezinárodní vztahy Barryho M. Blechmana v roce 1992 fatálně selhala mise Pákistánu a Malajsie pod záštitou OSN v Somálsku. Tehdy se organizace obrátila přímo na armádu Spojených států, která se například zapojila do bitvy o hlavní město Mogadišo roku 1993. Delta Force, Rangers, Navy SEALs - tyto speciální jednotky v Mogadišu poměrně úspěšně sloužily, a to po boku humanitární mise pod kontrolou pákistánských a malajských jednotek (podle této mise byl roku 2001 natočen snímek z americko-britské produkce Černý jestřáb sestřelen, pozn. red.).

Také tato válka upozornila na nutnost cvičit jednotky v cizích zemích, často proti jejich vlastnímu režimu. Jedné z takových operací se účastní Turecko, které je součástí NATO. „Asi 150 somálským vojákům poskytují speciální trénink pro komanda turečtí vojáci ve své zemi. Jde o trénink protiteroristických jednotek na jihozápadě Turecka,“ informovalo podle turecké zpravodajské agentury Anadolu Agency tamní ministerstvo obrany v roce 2021.

Rusko a Západ se už dlouho učí navzájem

Pomoc Západu ruské armádě se dá datovat až do 19. století, kdy například Francie mohutně podporovala Rusko k vybudování infrastruktury pro umožnění rychlé mobilizace proti nebezpečí, které vyvstávalo ze strany rozpínajícího se Německého císařství před první světovou válkou. Což se nakonec podařilo a Rusko může vděčit západním mocnostem za schopnost rychlé mobilizace a následné (alespoň částečně) úspěšné obrany proti agresorovi.

Tyto finanční injekce Ruské carské impérium zavázaly Západu, ovšem bolševický převrat roku 1917 a následná občanská válka bělogvardějců proti Rudé armádě mnohé změnily. Sovětský komunistický režim se takto zavázaný necítil. Pomoc však byla znatelná. Jak ze strany Francie, tak ze strany Velké Británie.

Například spojená ruská a západní intervence v Sýrii ruskému armádnímu velení jasně ukázala, že je potřeba modernizace výbavy a stylu boje. Největší země světa se začala učit tvořit částečně funkční koalice, na které potřebují USA a jejich spojenci reagovat. Ruská armáda podle Institutu pro studium války utužila své logistické schopnosti a vydala se směrem opravdové technologické modernizace. Válka na Ukrajině může působit jako pravý opak, ale masivní investice se projevily ve velké míře v jaderném vyzbrojování. Výzkum institutu pak také hovoří o nutnosti uvalování sankcí na Kreml, které mají zpomalit tento vývoj.

Právě snaha o omezování jaderných zbraní může být pro Západ fatální. Neexistuje příliš možností, že Rusko bude dělat to, co si západní diplomaté v rámci jaderného zbrojení velmi optimisticky přejí. „Rusko se učí různé způsoby od Západu a vydává se směrem k modernizaci. Proto musí USA a spojenci reagovat a učit se také,“ popsal Institut vzájemnou symbiózou, která není ani tak symbiózou, jako spíše soutěží v zastrašování. Tyto způsoby v mezinárodních vztazích vedou k bezpečnostnímu dilematu, kdy jedna země zbrojí a druhá se cítí ohrožená - a začne zbrojit ještě masivněji. To vede k napětí, které velice jednoduše může přejít v otevřený horký konflikt.

V rámci mezinárodních vztahů se dá popsat jako pochopitelné, že Rusko a NATO cítí vzájemné ohrožení. NATO je podle výzkumu amerického experta Neila MacFarlana produktem studené války a pod svůj vliv dostalo značnou část bývalých sovětských satelitů, chceme-li, vazalů. Varšavská smlouva pochopitelně s rozpadem SSSR přestala existovat. NATO posléze dokonce projevilo ochotu Rusku pomoct během ekonomické krize, která jej svírala během 90. let před nástupem dnešního ruského prezidenta Vladimira Putina k moci.

Vztahy mezi NATO a Ruskem ještě v letech 1997–2001 vypadaly nadějně. Během Helsinského summitu 1997 se americký prezident Bill Clinton a jeho ruský protějšek Boris Jelcin shodli na důležitosti vytvoření kooperativního vztahu mezi NATO a Ruskem. Dohoda, která ze summitu vzešla, položila základy pro robustní partnerství mezi dvěma odvěkými rivaly. „Podle podmínek dohody budou NATO a Rusko pravidelně konzultovat a stejnoměrně koordinovat své akce. Kde je to možné, budou jednat společně, jako se například teď děje v Bosně,“ zveřejnilo roku 2009 ve své zprávě americké ministerstvo zahraničí.

Právě dohoda známá jako Helsinský závěrečný akt uvádí, že „NATO nebude na území nových členských států rozmisťovat jaderné zbraně, a že toto konání neplánuje, nechce jej a nemá k němu důvod“. „Sekce IV tohoto aktu jmenuje škálu problémů, které bude NATO a Rusko projednávat společně, a to včetně prevence konfliktů, udržování míru, prevence a bránění šíření zbraní hromadného ničení, a v neposlední řadě si budou vyměňovat informace o bezpečnostní politice a svých obranných jednotkách,“ doplnil americký resort zahraničních věcí.

Resort upozornil na to, že akt nemá žádné dopady na rozšiřování NATO. Zanedlouho po Helsinském summitu 1997 aliance již jednala o přístupu mimo jiné také s Českou republikou a pobaltskými státy. Tato dohoda je již dávno v troskách a neplatná. Ukazuje však ještě na tehdejší ochotu NATO spolupracovat s Moskvou na podpoře při hluboké ekonomické a sociální krizi v Rusku.

Wagnerova skupina působí i v Evropě

Bezpečnostní expert Drmola potvrdil, že v (pro)ruských jednotkách bojují i vojáci ze západních zemí. „Bojovníci ze ‚Západu‘ se v řadách proruských sil rozhodně nacházejí, nicméně v relativně nízkých počtech. Na Donbase v řadách separatistů bojuje i řada Čechů nebo Slováků,“ uvedl.

Drmola také varoval před přítomností západních ozbrojenců v neslavně známé Wagnerově skupině. Kolik jich tam je a z jakých zemí jsou, neví. „Přinejmenším se Wagner snaží rekrutovat i z těchto zemí,“ upřesnil.

Například vojenský historik Řepa z brněnské Univerzity si myslí, že bojovat v ruské armádě se může podařit i cizím státním příslušníkům. „Oficiálně se ale jedná pouze o občany Ruské federace. Příklad s pseudorepublikami na Donbase je známý, tam ovšem ale hraje roli, že je nikdo neuznává a jsou to de facto paramilitární skupiny bez kontroly kohokoli,“ vysvětlil.

Podle něj jsou však tyto jednotky provázané s armádou Ruské federace. Pro Rusko je proto i nadále výhodnější případně dobrovolníky nabírat k nim nebo právě k Wagnerovcům. „Počty neznám, jsou to pouhé odhady. Fakt je ale ten, že nábor i do řad Wagnerovy skupiny probíhá, a to i na území České republiky. Podobně jako v minulosti do řad Islámského státu. Pokud se už někdo rozhodne jít do tak šíleného podniku, měl by si být vědom, že mu hrozí dlouholeté tresty vězení,“ upozornil historik Řepa.

Britští piloti ve službách Číny

Například britští piloti jsou prokazatelně zapojeni do výcviku Číňanů. Americký server CNN minulý týden upozornil, že Britové varovali Čínu před rekrutováním britských pilotů k tréninku jejich vlastních vojáků. „Podnikáme rozhodné kroky k zamezení čínského rekrutování, kdy se pokouší naverbovat bývalé piloty Britského královského letectva k výcviku Lidové osvobozenecké armády v Čínské lidové republice,“ citoval server vyjádření britského ministerstva obrany.

Odborník Tomáš Řepa popsal, že Britové mohou zasáhnout, pokud by tuto činnost jejich zpravodajské služby vyhodnotily jako bezpečnostní hrozbu. „Neznám stávající legislativu v Británii natolik, abych dokázal posoudit, jestli už takový instrument navíc i nemají. Tedy, že mohou postihnout nějakého svého občana na základě pracovně-právního vztahu se zemí, kterou vnímají jako hrozbu,“ soudí Řepa.

Upozornil, že britští ex-piloti takovou činnost jistě nedělají zadarmo, i když mimo své běžné povinnosti. „A tady je na místě opět monitorování zpravodajskými službami a podchycení případného poškozování národních zájmů nebo dokonce špionáže pro cizí zemi,“ uzavřel vojenský historik.