PŮVODNÍ ZPRÁVA | Není to strašení, ale skutečná hrozba. Zatímco Evropa spí, Pobaltí se připravuje na útok Ruska

Bezprostřední blízkost k Ruské federaci, historická zkušenost se sovětskou okupací a opakovaně potvrzené agresivní ambice Moskvy – to vše předurčuje pobaltské republiky k mimořádné opatrnosti a důsledné bezpečnostní politice. Otázka obrany, bezpečnosti a strategické odolnosti se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku stává nejen prioritou, ale přímo podmínkou přežití.

Tato nutnost je dnes ještě naléhavější. Nad Estonskem bylo opakovaně zaznamenáno narušení vzdušného prostoru ruskými stíhačkami, zatímco v Baltském moři operuje tzv. stínová flotila, síť civilních i maskovaných vojenských plavidel napojených na Kreml, podezřelých z průzkumu podmořské infrastruktury, sabotáží a obcházení sankcí na ruský vývoz ropy.

Problém je existenční

O aktuálním bezpečnostním klimatu v tomto citlivém regionu pro EuroZprávy.cz promluvila Pavlína Kutnarová, výzkumnice z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Ta přiblížila, že pobaltské státy jsou vůči Ruské federaci „dlouhodobě obezřetné“. „Potenciální hrozby přicházející z její strany jsou stabilním tématem tamějšího politického diskursu, zejména v oblasti zahraniční a obranné politiky,“ nastínila Kutnarová. Současná politická realita těchto malých států je podle ní „výrazně ovlivněna takzvanou existenciální politikou vyplývající z historické zkušenosti s Ruskou federací“.

Zajištění bezpečnosti a vlastní svrchovanosti je tak v politickém diskurzu hlavní prioritou. „Pobaltské státy taktéž vykazují znaky defenzivních demokracií. Tato forma vlády je typická pro státy, které leží na hranici s velkými agresivními sousedy. V zájmu zajištění vlastní existence v těchto státech může docházet k nadřazení bezpečnostních témat nad demokratické svobody či práva sociálních skupin,“ shrnula.

Litva a Estonsko v této souvislosti zavedly opatření týkající se ruské menšiny. „Příkladem může být zákaz ruských médií a omezení činnosti prokremelských skupin v Estonsku po vypuknutí ruské války na Ukrajině v roce 2022 či zavedení jazykových zkoušek pro ruskojazyčné obyvatele v Lotyšsku,“ dodala výzkumnice.

Pobaltské země rovněž pociťují nutnost tzv. sekuritizace, tedy rozšiřování pojmu bezpečnosti i na oblasti, které za normálních okolností do této sféry nepatří. „To znamená, že běžná politická či společenská témata nabývají bezpečnostního rozměru. V důsledku toho se do sféry bezpečnosti dostávají nejen oblasti jako energetika či infrastruktura, ale také vzdělávání, média, volební práva, náboženství nebo historické monumenty,“ vysvětlila Kutnarová.

Hrozba z Moskvy je tedy mnohovrstvá. „Můžeme tak říci, že pro pobaltské státy Ruská federace představuje komplexní hrozbu zasahující do řady politických agend a prakticky všech sfér společenského života,“ zdůraznila.

Hrozbu berou vážněji

EuroZprávy.cz se Kutnarové dotázaly také na to, zda pobaltské státy připravují své občany na válku lépe než třeba Česká republika. „Dle mého názoru berou Pobaltské státy hrozbu války vážněji. To, že je pro pobaltské státy Rusko bezpečnostním rizikem, se promítá nejen do politického diskursu, ale také do nálad ve společnosti,“ shrnula.

Výraznou roli podle ní hraje historická zkušenost. „Je třeba říci, že kromě geopolitiky hraje v náladě společnosti roli také poměrně silná kolektivní paměť spojená se sovětskou okupací, a expanzivní politika Ruska tyto traumatizující zkušenosti oživuje,“ upřesnila.

Možností vzniku války je ovlivněna celá společnost. „Konflikt je také poměrně frekventovaně pokrýván médii včetně různých predikcí, a tak se téma ruské hrozby stává předmětem diskusí i mezi lidmi,“ podotkla Kutnarová. Dodala, že velmi otevřeně bezpečnostní a hybridní rizika komunikují tamní politici, přičemž stejně přímočaře zdůrazňují nutnost se na otevřený konflikt připravit.

Přípravy ve třech rovinách

Výzkumnice uvedla, že přípravy v Pobaltí probíhají ve třech rovinách. V prvé řadě se politici snaží společnost dostatečně informovat nejen o hrozbách, ale také strategiích, jak výjimečné situace řešit. „Například při přechodu na evropskou energetickou síť v únoru letošního roku proběhla rozsáhlá informační kampaň, která občany informovala o možných krizových scénářích, které mohou během přechodu nastat,“ popsala.

„Jedním z nich byl i potenciální kybernetický útok na energetickou infrastrukturu – ačkoliv byl takový scénář považován za nejméně pravděpodobný, patřil mezi výslovně zmíněná rizika. Dále vlády distribuují brožury informující o tom, jak se zachovat v případě krizí, např. během rozsáhlých přírodních katastrof či invazí,“ doplnila.

Druhá rovina tkví v razantním zvyšování výdajů na obranu na národní úrovni s tím, že „je třeba se připravit na nejčernější scénáře, které dle politických představitelů pobaltských zemí mohou v příštích letech přijít“. „Dochází tak k posilování obranných kapacit a zabezpečování hranic s Ruskou federací a Běloruskem,“ dodala.

Třetí prioritou je podle Kutnarové posilování bezpečnostních aliancí. „Ve společnosti i v politickém diskursu zároveň i narůstají obavy, zda členství v těchto aliancích poskytuje dostatečné záruky a zda se na spojence lze spolehnout,“ nastínila.

„Tyto obavy se dále prohlubují v souvislosti s novou administrativou Spojených států pod vedením Donalda Trumpa. Na druhou stranu, pobaltské státy jsou poměrně iniciativní, a snaží se pobízet ostatní členské státy EU k větší aktivitě v zajišťování kolektivní bezpečnosti,“ doplnila.

Zaminování hranic

Některé státy se rozhodly odstoupit od Ottawské úmluvy či Úmluvy o zákazu kazetové munice – a to včetně těch pobaltských. Podle výzkumnice to má svou logiku. „Rusko totiž smlouvu nikdy nepodepsalo, na rozdíl od zemí, jako je třeba Estonsko nebo napadená Ukrajina,“ připomněla.

„Protože Rusko během své agrese neváhá využívat jakékoli prostředky k vedení války, je pochopitelné, že i napadené nebo ohrožené státy chtějí mít k dispozici všechny možné nástroje k obraně a odstrašení protivníka,“ vysvětlila.

Například v Estonsku podpořil odstup od Ottawské úmluvy celý parlament napříč politickým spektrem. „Na druhé straně je třeba poznamenat, že takové rozhodnutí může ohrozit civilní obyvatelstvo, jak upozorňují lidskoprávní organizace například v Litvě,“ varovala výzkumnice.

Ottawská úmluva, oficiálně nazývaná Úmluva o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení, je mezinárodní smlouva přijatá v roce 1997, která zakazuje použití protipěchotních min kvůli jejich ničivému dopadu na civilní obyvatelstvo i dlouho po skončení konfliktů.

Signatářské státy se zavazují tyto miny nevyrábět, nepoužívat, neshromažďovat ani nevyvážet a povinně likvidovat stávající zásoby i vyčistit zaminovaná území. Úmluva si klade za cíl omezit utrpení

Je potřeba dělat více

Kutnarová upozornila, že pobaltské státy sice posilují vlastní kapacity a společnou obrannou spolupráci, ale „značně spoléhají na pomoc“ spojenců ze Severoatlantické aliance. „Ti do pobaltského prostoru průběžně posílají jak své pozemní, vzdušné, tak i námořnické kapacity,“ informovala.

Pobaltské země si jsou podle ní vědomé, že Rusko tyto aktivity monitoruje, a zároveň jejich zpravodajské služby informují o dalších ruských expanzivních ambicích. „Navíc politici sdílejí pochybnosti o tom, zda jsou dosavadní opatření EU vůči Rusku dostatečná, a zda současné plány spojenců mohou zajistit v regionu trvalý mír,“ doplnila.

Výzkumnice dále poukázala na to, že pobaltští politici „neúnavně burcují své evropské partnery“ k tomu, aby byli aktivnější a ráznější vůči Ruské federaci. „Když k tomu přidáme také nejistotu, kterou budí současná administrativa Spojených států, tak se dá říci, že pro zajištění dostatečných záruk pro pobaltské státy by bylo potřeba udělat více,“ uzavřela.

Litva, Lotyšsko a Estonsko představují malé, avšak strategicky klíčové státy, jejichž geografická poloha a historická zkušenost je činí mimořádně zranitelnými vůči agresivním ambicím Ruské federace. Navzdory své omezené velikosti a zdrojům nesou tyto země neúměrně velkou odpovědnost za ochranu vnější hranice euroatlantického prostoru.

Jejich odhodlání bránit svrchovanost a demokratické hodnoty si zaslouží nejen respekt, ale především konkrétní podporu. Zůstane-li jejich volání po solidaritě nevyslyšeno, důsledky pocítí celá Evropa.