Palestinci sedí na masivním nalezišti. Expert popsal, jak by z něj mohli profitovat, kdyby jim to svět dovolil

„Nezmění to Palestince na Katar nebo Singapur, ale konečně by měli vlastní zdroj příjmů,“ uvedl Barron, autor nové knihy The Gaza Marine Story, která se věnuje zablokovanému plynovému projektu. Projekt má za sebou téměř třicetiletou historii, během níž ho opakovaně brzdily právní spory o vlastnictví a oprávnění k průzkumu.

Právníci palestinských lidskoprávních skupin v nedávné době upozornili italskou státní firmu ENI, že nemá právo těžit v oblasti známé jako Zóna G, kde izraelské ministerstvo energetiky udělilo šest licencí. Tvrdí, že 62 % této oblasti leží ve vodách, které si nárokuje Palestina, a proto Izrael nemohl tyto licence legálně udělit.

Palestina již v roce 2015 vstoupila do Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) a v roce 2019 podrobně vymezila své námořní hranice. Izrael není signatářem této úmluvy. Podle Barrona by uznání Palestiny ze strany států s významnými ropnými firmami znamenalo konec právní nejistoty a zároveň by přineslo PA stabilní zdroj energie nezávislý na Izraeli.

ENI po výzvě právníků vzkázala, že zatím žádné licence nevydala a žádné průzkumné aktivity neprobíhají. Organizace Global Witness navíc tvrdí, že plynovod East Mediterranean Gas, který vede podél pobřeží Gazy z izraelského Aškelonu do egyptského Aríše, je nelegální, protože prochází palestinskými vodami – bez toho, aby z něj PA měla jakýkoli příjem.

Barron připomněl, že podle dohody z Osla z roku 1993 má Palestinská samospráva pravomoc nad teritoriálními vodami, včetně možnosti legislativně upravovat těžbu ropy a plynu. Kontrola přírodních zdrojů byla klíčovou součástí budování palestinského státu již za Jásira Arafata. Izraelská těžba palestinských zdrojů podle něj zůstává jedním z ústředních bodů konfliktu.

Plynové pole Gaza Marine bylo objeveno v roce 2000 v rámci společného podniku britské firmy BG Group a palestinské společnosti CCC. Plyn měl původně zásobovat jedinou elektrárnu v Gaze, která dlouhodobě čelí energetické krizi.

Projekt ale narazil nejen na právní překážky, ale i na rozsudek izraelského soudu, který označil vody v oblasti za „ničí“, protože PA nebyla uznána jako suverénní entita. Oslo dohody navíc nikdy přesně nevymezily palestinské výlučné ekonomické zóny, které podle mezinárodního práva sahají až 200 námořních mil od pobřeží.

Když se v roce 2007 v Gaze chopilo moci hnutí Hamás, Izrael projekt zablokoval, aby příjmy nepadly do jeho rukou. BG Group proto z projektu odešla. V červnu 2023 Izrael schválil plán, podle kterého měl ložisko těžit egyptský státní podnik EGAS, ale následný konflikt v Gaze projekt znovu zastavil.

Přestože Gaza Marine obsahuje „jen“ 30 miliard krychlových metrů plynu – což je ve srovnání s více než 1 000 miliardami metrů krychlových v izraelských vodách málo – jde o největší známý palestinský přírodní zdroj.

Barron tvrdí, že dokud nebude uznána jednotná palestinská vláda, Izrael bude mít motivace bránit rozvoji tohoto pole. Pokud ale bude Palestina uznána jako stát, Izrael podle něj nebude mít právní ani faktickou oporu, aby těžbě bránil.

Téma těžby a soukromých investic v okupovaných územích znovu otevřela i nedávná zpráva zvláštní zpravodajky OSN Francescy Albanese. Ta upozornila firmy na jejich odpovědnost a vyzvala je, aby se zdržely jakékoli spolupráce s Izraelem v okupovaných oblastech. Zároveň zdůraznila, že jakákoli spolupráce by měla napomáhat palestinskému právu na sebeurčení. Izrael její závěry odmítl.