KOMENTÁŘ | Dilema, do kterého Západ uvrhl sám sebe. Jde o Izrael a Palestinu

V posledních měsících se na mezinárodní scéně odehrává tichý, ale významný posun. Stále více států, od evropských po pacifické, se rozhoduje uznat Palestinu jako samostatný, suverénní stát. Tento krok, ačkoli nemění realitu na místě z minuty na minutu, má zásadní diplomatický i symbolický význam. Je to gesto, které přesahuje rámec diplomatického protokolu. V kontextu současného vývoje jde o postoj s dalekosáhlými morálními důsledky.

Uznání Palestiny není je deklarací, že i lidé bez vlastní armády, bez centralizované vlády a bez plné kontroly nad vlastním územím mají právo na sebeurčení, na národní identitu a na respekt. Uznání není garancí funkčnosti, nýbrž vyjádření principu – principu, že existence národa nezávisí na tom, zda disponuje diplomatickou sítí, letectvem nebo stálým členstvím v OSN. Existence národa vychází z identity, historie a, v tomto případě, také z utrpení, které si žádá uznání.

Kritici tohoto trendu se ohánějí praktickými překážkami. Tvrdí, že Palestina není jednotná. Západní břeh Jordánu ovládá umírněnější Fatah, zatímco v Pásmu Gazy dominuje islamistické hnutí Hamás. Mezi těmito dvěma složkami panuje hluboká nedůvěra, někdy až otevřené nepřátelství. Neexistuje jednotné velení, nefunguje souvislá státní správa, chybí udržitelná infrastruktura. 

Je to pravda. Ale právě zde je třeba rozlišit mezi tím, co je, a tím, co má být. Tvrdit, že stát nemůže být uznán, protože není ideální, znamená popírat historii – málokterý stát v okamžiku svého vzniku splňoval vysoké nároky moderní suverenity.

Tato debata by se ale neměla vést v abstraktní rovině. Palestina, jak ji dnes známe, je především lidmi. Lidmi, kteří čelí jedné z nejhorších humanitárních krizí 21. století. Obzvláště ti v Pásmu Gazy, které od října 2023 zažívá masivní vojenskou operaci izraelské armády, trpí v rozsahu, který si většina světa nedokáže ani představit. Podle zpráv OSN i mezinárodních humanitárních organizací zahynuly desetitisíce civilistů, miliony lidí přišly o střechu nad hlavou, infrastruktura je zničená a základní lidské potřeby, jako je voda, jídlo, léky, se staly nedostupným luxusem.

Organizace jako Amnesty International, Human Rights Watch nebo Mezinárodní výbor Červeného kříže opakovaně upozorňují na porušování mezinárodního humanitárního práva. Útoky na civilní objekty, kolektivní trestání, systematická blokáda humanitární pomoci. To vše může naplňovat definici válečných zločinů. Někteří právní experti dokonce hovoří o potenciálních znacích genocidy, což je v mezinárodních vztazích velmi silné slovo, které se používá s nejvyšší opatrností.

Tváří v tvář těmto skutečnostem je čím dál obtížnější přijímat argument, že Izrael jedná výlučně v rámci sebeobrany. Samozřejmě, žádný stát nemá povinnost nečinně přihlížet teroristickým útokům nebo ohrožení vlastních občanů. Ale odpověď nesmí být neselektivní, plošná a devastující pro celé obyvatelstvo. Právě v tom spočívá rozdíl mezi sebeobranou a agresí.

Západní státy, které se dlouhodobě považují za obránce lidských práv a liberálních hodnot, dnes čelí zkoušce důvěryhodnosti. Mnohé z nich zatím zůstávají v defenzivě, buď z opatrnosti, nebo kvůli silnému vlivu Spojených států, které po návratu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu zaujaly vůči Izraeli ještě tvrdší a jednostrannější postoj než kdykoli předtím. Přesto se ozývají hlasy, které volají po větší odvaze – včetně hlasů židovských intelektuálů, aktivistů a právníků, kteří odmítají ztotožňovat kritiku izraelských činů s antisemitismem.

A proto, i když někdo stále váhá nazývat Palestinu státem, měl by se alespoň odhodlat mluvit o těch, kdo tam žijí. O dětech, které se narodily do války a znají jen trosky místo domova. O rodinách, které přežívají v improvizovaných úkrytech bez jídla a léků. O společnosti, která byla zasažena na všech úrovních – fyzicky, psychicky i symbolicky. Tito lidé nejsou jen objektem mezinárodního práva, ale subjektem lidské důstojnosti, která by měla být nezpochybnitelná.

Koneckonců nejde jen o hranice, mapy a vlajky. Jde o naši schopnost empatie, o naši ochotu uznat, že i ti nejzranitelnější mají nárok na bezpečí a uznání.

Proč je problém odsoudit Izrael

Uznání Palestiny, k němuž v posledních měsících přistupuje stále více států, představuje nejen symbolický akt mezinárodní solidarity, ale pro mnohé západní země také pokus o rehabilitaci vlastního morálního kreditu. V době, kdy obrazy zničené Gazy obíhají svět a kdy selhání mezinárodního společenství při ochraně civilistů vyvolává vlnu kritiky, se jedná o gesto, jímž se západní demokracie snaží ujistit samy sebe – i svět – že stále hájí hodnoty, na nichž jsou postaveny. Hodnoty, jako je lidská důstojnost, spravedlnost a právo národů na sebeurčení.

Jenže celá věc má druhou, daleko složitější stranu. Tou je otázka, jakým způsobem by Západ měl přistupovat k samotnému Izraeli. Ten totiž není pouze jednou z mnoha zemí v regionu. Je tradičním spojencem Spojených států a blízkým partnerem Evropské unie. Izrael hraje klíčovou roli v bezpečnostní architektuře Blízkého východu, je jedním z mála stabilních hráčů v oblasti, která je dlouhodobě poznamenána konflikty, autoritářskými režimy a geopolitickým napětím.

Navíc zde existuje i citlivá historická rovina. Evropané, a především Německo, nesou specifickou historickou zodpovědnost vůči židovskému národu, vyplývající z hrůz holokaustu a antisemitismu, který v Evropě po staletí vládnul. Tato odpovědnost je hluboce zakořeněna nejen v kolektivní paměti, ale i v politické kultuře a zahraniční politice evropských států. Výsledkem je opatrnost, někdy až neochota konfrontovat izraelské kroky s takovou razancí, jaká by byla u jiných zemí standardem.

A zde se dostáváme k jádru dilematu. Jak Izrael potrestat či přimět ke změně politiky, aniž by došlo k rozvratu strategických vztahů? Uvalení sankcí na Izrael je politicky citlivé a logisticky komplikované. Nejen kvůli odporu části západních elit, ale i kvůli silné prorůstové lobby ve Spojených státech a dalších zemích. 

Diplomatický tlak, jakkoli nezbytný, často končí u prohlášení bez reálného dopadu. A přímá konfrontace – vojenská, ekonomická či jiná – nepřipadá v úvahu. Izrael je jadernou mocností, disponuje vyspělým obranným systémem a dlouhodobě využívá vysoké technologické a zpravodajské kapacity, které jsou pro Západ strategicky cenné.

Přerušení diplomatických vztahů by pak znamenalo nejen konec veškerého vlivu, který Západ vůči izraelským politikům ještě má, ale také kolaps západní přítomnosti v regionu, který už tak v posledních letech výrazně oslabuje pod náporem jiných aktérů – především Číny, Ruska a regionálních sil jako Írán či Turecko.

Západ se tak nachází v pasti vlastní morálky a geopolitických zájmů. Na jedné straně potřebuje reagovat na tragédii, která se odehrává před očima celého světa. Na straně druhé si nemůže dovolit ztratit klíčového spojence. Otázka Palestiny tak není jen otázkou jednoho státu, ale lakmusovým papírkem věrohodnosti celého západního systému hodnot – a schopnosti je prosazovat i tehdy, když to není pohodlné.