KOMENTÁŘ | Rusové rozumí jediné věci. Pokud Kreml vycouvá z jednání, Západ ji musí ukázat

Západní lídři v čele s americkým prezidentem Donaldem Trumpem vyjadřují mírný optimismus ohledně možného diplomatického průlomu ve válce na Ukrajině. Podle jejich vyjádření by se mohla rýsovat reálná možnost jednání mezi Kyjevem a Moskvou, přičemž ukrajinský prezident Zelenskyj deklaroval ochotu jednat se svým ruským protějškem Putinem zcela bez předběžných podmínek. Podle zdrojů z blízkosti Trumpovy administrativy bylo v zásadě dosaženo dohody o uskutečnění přímého setkání obou prezidentů, avšak Bílý dům dosud nezveřejnil žádné konkrétní informace o jeho podobě, termínu či formátu.

Přesto zůstává ve hře reálná možnost, že Kreml k takovému jednání nakonec nepřistoupí. Ruské ozbrojené síly pokračují v cílených útocích na civilní infrastrukturu napříč Ukrajinou, přičemž jejich pozemní operace v Doněcké a Záporožské oblasti v posledních týdnech znatelně zesílily. Ukrajinská armáda reaguje ofenzivními údery pomocí bezpilotních prostředků, které cílí na klíčové segmenty ruské energetické soustavy. Z těchto kroků je zřejmé, že konflikt zdaleka nepolevuje a jakýkoli náznak deeskalace zůstává zatím čistě hypotetický.

Zatímco oficiální ruská rétorika nadále operuje s požadavkem na ovládnutí Donbasu, realita strategických cílů Moskvy je daleko ambicióznější. Již více než tři roky je (nejen) ruská veřejnost systematicky připravována na to, že Krym je neoddělitelnou součástí Ruské federace a že čtyři částečně okupované oblasti na východě Ukrajiny budou nevratně začleněny pod moskevskou kontrolu. Požadavek na Donbas tak představuje spíše minimální práh, nikoli konečný cíl, a právě to vyvolává hluboké obavy ohledně upřímnosti ruských deklarací o možném míru.

S ohledem na tuto realitu je zcela na místě obava, že i pokud ke schůzce mezi Putinem a Zelenským skutečně dojde, její výsledky mohou být nulové. Nejenže mezi oběma lídry panuje hluboká osobní nevraživost, ale především ze strany Kremlu dlouhodobě chybí jakékoli uznání Zelenského jako legitimního představitele Ukrajiny. Tváří v tvář této propasti lze jen stěží očekávat, že by rozhovory přinesly konkrétní průlom.

V případě, že by i tato poslední naděje na diplomatické řešení ztroskotala, vyvstává klíčová otázka: jak by měl Západ dále reagovat? Možností je několik. Tou první a dosud nejvyužívanější je pokračování v masivní podpoře ukrajinské obrany. Tento přístup se nicméně v posledních třech letech ukázal jako vysoce nákladný a omezeně účinný a k definitivnímu zlomu ve prospěch Kyjeva stále nedošlo.

Samotná vojenská síla Západu, aniž by byla přímo použita, představuje zásadní nástroj odstrašení, který zůstává trestuhodně nevyužit. Spojené státy a jejich evropští spojenci doposud operovali především v rovině sankcí, podpory zbraněmi a trpělivé diplomacie. Přímé vojenské zapojení aliančních sil bylo vnímáno jako nebezpečný precedent, který by mohl přerůst v širší konflikt. Taková opatrnost měla svou logiku. Jenže právě tahle zdrženlivost mohla naopak posílit přesvědčení Kremlu, že má k agresi otevřený prostor, a že nemusí brát v potaz žádné další „varování“.

V tuto chvíli však už nestačí jen reagovat. Pokud má být Západ v této válce skutečně strategickým aktérem, ne pouze reaktivním donorem, musí přehodnotit svůj přístup. Stále existuje prostor pro použití síly nikoli jako prostředku agrese, ale jako důsledného a srozumitelného tlaku. 

Může jít o demonstraci připravenosti k obranným operacím v případě další eskalace, o viditelnou přítomnost v rizikových oblastech, o posílení aliančních sil ve východní Evropě, ale také o aktivaci kybernetických kapacit a technologického nátlaku vůči ruskému státu. Takový vícevrstvý, koordinovaný přístup, zahrnující politiku, obranu, ekonomiku i informační sféru, může sloužit jako signál, že trpělivost má své meze.

Rusko je stát, který chápe sílu jako základní formu komunikace. V jeho politické kultuře nejde o krajní prostředek, nýbrž o standardní nástroj prosazování zájmů. Výzvy k dialogu, odkazy na mezinárodní právo či diplomatické apely nemají v tomto prostředí váhu samy o sobě – respekt vzbuzují teprve tehdy, když jsou podloženy konkrétními důsledky. Není to otázka emocí ani ideologie, ale hluboce zakořeněné představy o tom, co je účinné.

Západ se dosud snažil jednat zdrženlivě a obezřetně, což je v mnoha situacích správné. Ale právě tato zdrženlivost je v očích Moskvy vnímána jako slabost, nikoliv jako síla. A slabost není nikdy odměňována ústupky druhé strany – naopak, bývá vyhodnocena jako příležitost k dalšímu postupu. Pokud Západ nadále neukáže, že je připraven k razantní reakci, bude jeho pozice slábnout, a to nejen vůči Rusku, ale i v očích vlastních spojenců a partnerů.

Nejde o to vyvolat válku, ani o přímou konfrontaci. Jde o jasné sdělení, že Západ má kapacity, vojenské, technologické, ekonomické i politické, a že je ochoten je použít, pokud bude jeho bezpečnostní prostředí opakovaně narušováno. Je to otázka důvěryhodnosti. A bez důvěryhodnosti nemá žádná strategie dlouhodobý efekt.

Dnešní váhání, vyčkávání a nekonečné opakování slov o solidaritě bez činu vytváří přesně to prostředí, ve kterém Moskva získává prostor a čas. Posiluje své pozice, přetváří okupované území a vysílá jasné vzkazy: že její vůle je silnější než ochota Západu jednat. Pokud má být skutečného míru dosaženo, nemůže k němu vést cesta přes ústupky nebo výzvy k rozumu. Musí k němu vést síla, nikoliv nutně použitá, ale zjevná, promyšlená a připravená.

Respekt není něco, co se dá vynutit pouhými slovy. Nevzniká ze silných prohlášení, opakovaných výzev ani z diplomatických gest, které nejsou podloženy činy. Skutečný respekt se rodí z postoje, který je natolik zřetelný a důsledný, že ho nelze přehlédnout a není třeba ho doplňovat zbytečnými frázemi, protože mluví sám za sebe.

Západ musí ukázat, že jeho hodnoty nejsou jen deklarativní, ale že za nimi stojí i ochota konat. Že ví, co chce, a je připraven za to nést odpovědnost; nejen politickou, ale i strategickou. Nejde o demonstraci síly pro její vlastní efekt, ani o bezhlavé hrozby nebo eskalaci. Jde o rovnováhu, kterou lze nastolit jedině tehdy, pokud i druhá strana pochopí, že její volby mají reálné důsledky.

A právě rovnováha je základní podmínkou míru. Bez ní zůstane jakékoli jednání asymetrické, založené na dojmu, že jedna strana má stále co ztratit, zatímco druhá může beztrestně získávat. Takový stav nemůže vést k trvalému urovnání. Mír není výsledkem slabosti ani ústupků. Mír je výsledkem síly, která si neklade za cíl ničit, ale chránit, a která dává jasně najevo, že hodnoty nejsou k diskusi, pokud jsou ohroženy samotné základy bezpečnosti.