PŮVODNÍ ZPRÁVA | Spolupráce autoritářských režimů není ničím novým, říká Bílek. Pakt mezi Čínou a Ruskem tu ale nemusí být navždy

Spolupráce autoritářských mocností proti takzvanému „zlému Západu“ naráží na výrazné ideologické rozdíly. Írán představuje teokratický stát založený na islámském právu, zatímco Severní Korea vychází z ideologie čučche s extrémně silným kultem osobnosti, maskovaným jako socialismus. Existují proto pochybnosti o dlouhodobé kompatibilitě jejich partnerství, které se může opírat spíše o pragmatické než hodnotové nebo ideové základy.

EuroZprávy.cz se obrátily na politologa Jaroslava Bílka z Univerzity Karlovy, který se zaměřuje na autoritářské režimy, s tím, zda jsou režimy Pekingu, Moskvy, Teheránu a Pchjongjangu vůbec dostatečně kompatibilní na to, aby dokázaly spolupracovat proti Západu dlouhodobě. „Nemám křišťálovou kouli, ale příliš bych na to nesázel. Spolupráce autoritářských mocností není v našem světě ničím novým. V současnosti však nestojí na ideologických základech,“ přiblížil.

Bílek zdůraznil, že jde o čistě pragmatický vztah, jehož cílem je především přežití daných politických režimů. „V tomto směru nelze očekávat, že by se jednotlivé země pouštěly do nějakých velkých mezinárodních dobrodružství, ale nebrání jim to v tom si přiměřeně pomáhat anebo spolu obchodovat a oslabovat země, které jsou k nim kritické či antagonistické,“ vysvětlil.

Upozornil také na automatické řazení autoritářských režimů do „osy zla“. „Ačkoliv chápu potřebu řadit některé autoritářské režimy do ‚os zla‘, je analyticky výhodnější vnímat tyto státy jako samostatné aktéry,“ podotkl.

Není to železný pakt

Kupříkladu Čína a Rusko jsou často prezentovány jako spojenci, kteří v případě globální konfrontace budou postupovat bok po boku. Realita však může být mnohem složitější. Peking má historicky i strategicky tendenci využít oslabení partnera ve svůj prospěch – ať už ekonomicky, nebo geopoliticky. Není vyloučeno, že by v budoucnu mohl usilovat o větší vliv na ruském Dálném východě či na Sibiři, což by vzájemnou důvěru výrazně narušilo.

Potenciální křehkost vzájemného propojení Ruska a Číny (ČLR) naznačil i Bílek. „Spojenectví Ruska a ČLR je krásnou ukázkou již zmíněného pragmatického spojení dvou autoritářských režimů. Pro ČLR je v současnosti výhodné podporovat Rusko v jeho agresi na Ukrajině, ale to neznamená, že jde o nějaký železný pakt, který tu bude navždy,“ popsal.

V případě rozsáhlejšího vojenského či hybridního střetu mezi „osou rozvratu“ a západní koalicí by rozhodovaly kapacity napříč celým spektrem – od průmyslové výroby munice a přesnosti zbraní, přes logistiku na dlouhé vzdálenosti až po schopnost vést kybernetické a informační operace. Spojené státy, doplněné o klíčové spojence jako Francie či Británie, disponují technologickým náskokem, globální projekcí síly a prověřenými aliančními strukturami.

Na druhé straně stojí velmi nerovnoměrný blok: Čína je jediným hráčem s potenciálem vyvažovat USA v průmyslu a námořnictvu, zatímco Rusko je vyčerpáno dlouhou válkou, Írán omezen sankcemi a závislostí na asymetrických nástrojích a Severní Korea trpí strukturální chudobou a izolací.

„Osa rozvratu“ by však měla výhodu v ochotě akceptovat vyšší riziko, v pružném používání hybridních prostředků a v regionální koncentraci sil. Její slabinou je nízká interoperabilita, omezené zásoby vysoce přesné munice, logistické limity a zranitelnost vůči sankcím a technologickým embargům.

Rozhodující by proto nebyla jediná bitva, ale tempo doplňování zdrojů, odolnost ekonomik a politická soudržnost – v čemž má Západ strukturální převahu, pokud ji dokáže proměnit v rychlou výrobu, koordinované plánování a strategickou trpělivost.

Přehlcení Západu?

Bílek však upozornil, že samotná představa koordinovaného ozbrojeného konfliktu většího množství autoritářských režimů rozesetých po světě proti Západu se jeví jako velmi málo pravděpodobná. „Nelze však vyloučit, že můžeme být svědky situace, kdy soudobou nestabilitu v mezinárodním systémů využijí někteří autokraté k prosazení vlastních územích zisků a západní spojenci či NATO budou zahlcení a neschopní reagovat na všechny tyto hrozby,“ vysvětlil.

Poukázal na příklad Jižní Ameriky. „Například existuje šance, že Venezuela může obsadit kus sousední Guyany. Před 5 nebo 10 lety by to znělo jako naprosto šílený plán s pramalou nadějí na úspěch, protože by takovému pokusu bránily USA a Británie. V situaci, kdy však jsou tyto země zaměstnány řešením konfliktů jinde po světě není jisté, že by měly vůli a kapacitu adekvátně reagovat,“ upřesnil Bílek.

Už dříve o možném vyčerpání Západu pro EuroZprávy.cz promluvil norský bezpečnostní expert Hans Peter Midttun. „Nejde o vyčerpání Západu, ale spíše o selhání západní strategie. Válka se vede v šesti dimenzích: na zemi, ve vzduchu, na moři, ve vesmíru, v kyberprostoru a v neposlední řadě v kognitivním prostoru. Západ se soustředil na odražení agresivních mocností, jako jsou Čína, Rusko, Írán nebo Severní Korea, od invaze a okupace území. Úplně selhal v obraně a ochraně základů demokracie,“ zdůraznil.

Midttun také upozornil, že dopady války jsou dalekosáhlé a aliance je rozdělená. „Stále více lidí předpovídá otevřený konflikt mezi NATO a Ruskem. Svět je svědkem zemětřesení v geopolitické rovnováze, když Rusko uzavřelo partnerství s Čínou, Íránem a Severní Koreou. Volby v Gruzii vrátily zemi do sféry vlivu Ruska. Turecko, Maďarsko a Slovensko visí na vlásku, zatímco Západ se potácí,“ shrnul.

„Zlovolné aktivity“ Ruska se namísto potlačení šíří. „Respekt k mezinárodnímu právu a Chartě OSN prudce klesá. Válka podněcuje politický extremismus napříč spektrem v Evropě i USA. Zvyšuje globální hladomor a vyvolává demonstrace, nepokoje a nepokoje,“ pokračoval bezpečnostní expert z Norska.

Midttun připomněl, že Západ neprohrává na frontách, nýbrž v hlavách a ve schopnosti vytvořit jednotnou strategii, bránit své hodnoty a čelit hybridním hrozbám. Jeho kritika není vedena proti Západu jako celku, ale proti jeho neschopnosti jednat rozhodně a včas.

Nejde jen o vojenskou sílu, ale o ochotu čelit agresi, i když se zatím neodehrává na vlastním prahu. Největší hrozbou není skutečnost, že Rusko vede válku, Čína vyhrožuje Tchaj-wanu nebo že na Blízkém východě umírají civilisté. Největší hrozbou podle něj je, že si Západ na to všechno pomalu zvyká, a že přestává reagovat.