Svět už nikdy nebude stejný. Trumpův telefonát s Putinem nadobro změnil vztahy USA a Evropy

Donald Trump vedl telefonický rozhovor s Vladimirem Putinem, při němž se ruský vůdce vrátil na světovou scénu, a oba lídři se dohodli na vzájemných návštěvách i na nových jednáních o ukončení války na Ukrajině. Zároveň americký ministr obrany Pete Hegseth v Bruselu ostře apeloval na evropské spojence, aby převzali odpovědnost za vlastní bezpečnost a zvýšili výdaje na obranu.

Tyto kroky reflektují Trumpovu doktrínu „Amerika na prvním místě“, která vnímá mezinárodní vztahy jako ekonomickou bilanci spíše než tradiční spojenectví. Tento přístup také zdůrazňuje jeho nezávislost na zahraničněpolitickém establishmentu, který podle něj bránil jeho plánům během prvního funkčního období. Přestože Hegseth zopakoval závazek USA vůči NATO, je zřejmé, že americký přístup k Evropě se zásadně proměnil.

Spojené státy sehrály klíčovou roli ve dvou světových válkách i ve studené válce, kdy zajišťovaly bezpečnost Evropy proti sovětskému bloku. Nyní se však Washington stále častěji ptá, proč by měl být nadále hlavním garantem evropské bezpečnosti. Trump během kampaně prohlásil, že by mohl odmítnout vojensky chránit členské státy NATO, pokud nebudou dostatečně investovat do vlastní obrany. Nynější události ukazují, že tato rétorika není jen předvolební výhrůžkou, ale konkrétní strategií.

Hegseth na setkání s evropskými spojenci jasně formuloval požadavek, aby členské země NATO zvýšily své výdaje na obranu na 5 % HDP. Připomněl, že Spojené státy už nebudou tolerovat „nerovnovážný vztah, který podporuje závislost“ Evropy na americké vojenské síle. Tento přístup zasáhne zejména státy, které dlouhodobě upřednostňují sociální výdaje před vojenskými investicemi. Generální tajemník NATO Mark Rutte už v lednu varoval, že pokud Evropa nebude investovat do obrany, měla by se připravit na důsledky.

Americký posun v zahraniční politice nespočívá jen v požadavcích na vyšší výdaje evropských států. Trump systematicky oslabuje multilateralismus a preferuje bilaterální dohody s mocnými hráči, jako jsou Rusko a Čína. Tento přístup se projevil i v jeho postoji k válce na Ukrajině.

Trump po telefonátu s Putinem oznámil, že mírová jednání o Ukrajině začnou „okamžitě“. Největší obavy vzbuzuje skutečnost, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nebyl součástí těchto rozhovorů. Ačkoli Trump Zelenského později kontaktoval, je zřejmé, že americký prezident zvažuje řešení, která by mohla vyhovovat především Rusku.

Hegseth mezitím nastínil jasné podmínky USA pro jakoukoli mírovou dohodu: Ukrajina nemůže očekávat návrat ke svým hranicím z roku 2014, nemůže se stát členem NATO a Spojené státy neposkytnou žádné vojenské záruky pro budoucí bezpečnostní uspořádání. Jakékoli mírové síly v oblasti by měly být evropské nebo z jiných zemí, ale nespadaly by pod článek 5 NATO, což znamená, že by USA nezasahovaly v případě konfliktu s Ruskem.

Tento přístup může mít pro Evropu zásadní důsledky. Francie, Německo, Polsko, Itálie, Španělsko, Evropská unie a Velká Británie vydaly společné prohlášení, v němž varovaly, že „Ukrajina a Evropa musí být součástí jakýchkoli jednání“. Evropské vlády nyní čelí tvrdé realitě – americká podpora je nejistá a Evropa musí rychle přehodnotit svou strategii.

Někteří evropští politici přirovnávají Trumpův přístup k politice appeasementu před druhou světovou válkou. Bývalý švédský premiér Carl Bildt varoval, že dohoda mezi Trumpem a Putinem připomíná Mnichovskou dohodu z roku 1938, kdy západní mocnosti obětovaly Československo ve snaze zabránit válce s Hitlerem. Podle Bildta se Trump a Putin snaží dohodnout „nad hlavami“ Ukrajiny a Evropy, což vyvolává obavy o budoucí stabilitu kontinentu.

Trumpova motivace je však odlišná od tradiční geopolitiky. Jeho cílem není vytvořit stabilní bezpečnostní architekturu, ale minimalizovat americkou angažovanost a přesměrovat zdroje jinam, zejména k soupeření s Čínou. Tím se zásadně mění role Spojených států v globální politice – místo garanta stability se stávají pragmatickým aktérem, který preferuje individuální dohody před širokými aliančními závazky.

Největší otázkou nyní je, jak Evropa zareaguje. Trumpova administrativa signalizovala, že pokud Evropa nechce přijmout větší odpovědnost za svou bezpečnost, bude muset akceptovat nové geopolitické uspořádání, kde USA již nebudou hrát klíčovou roli.

Scénář, který se rýsuje, připomíná situaci po druhé světové válce – ale tentokrát v opačném gardu. Místo rozdělení Německa by mohlo dojít k rozdělení Ukrajiny na západní část, která se připojí k Evropské unii, a východní část, která zůstane pod ruskou kontrolou. Spojené státy v tomto uspořádání nebudou hrát roli vojenského garanta, což znamená, že evropské státy budou muset hledat nové bezpečnostní mechanismy.

Americká podpora Ukrajině už není samozřejmostí a její budoucnost nyní závisí na evropské jednotě a schopnosti čelit ruskému tlaku. Evropští lídři si musí odpovědět na klíčovou otázku: jsou připraveni investovat do vlastní obrany a zaujmout aktivnější roli, nebo se smíří s realitou, kde o jejich osudu rozhodují jiní?