V hlubinách Francie tiká časovaná bomba. Může zasáhnout miliony lidí ve střední Evropě

Tento problém podle webu The Guardian znovu ožil po červnovém rozhodnutí soudu, který posvětil plán francouzské vlády ponechat odpad v dole a zalít ho betonem, čímž by měl být trvale izolován. Odpůrci tohoto řešení však varují: jde o hazard s budoucností milionů lidí.

Důl Stocamine, původně potašový provoz, sloužil v 90. letech jako skladiště toxického odpadu, mimo jiné arzenu, rtuti, olova, kyanidu a pozůstatků ze spaloven. Oficiálně mělo jít o dočasné řešení na 30 let, během nichž se počítalo s vývojem technologií umožňujících ekologické odstranění nebo recyklaci těchto materiálů. Žádný takový pokrok však nepřišel a důl se proměnil v podzemní hrobku odpadu.

Tato „věčná skládka“ leží jen pět metrů nad obrovskou vodní nádrží Alsaska, která se dále spojuje s akviferem Horního Rýna. Geologové varují, že hornina v dole je nestabilní a pohybuje se – stěny se propadají tempem 2 centimetry za rok, teplota dosahuje 30 stupňů Celsia a v minulosti se zde objevil i požár, který doutnal celé měsíce.

Navzdory těmto rizikům rozhodl soud dne 17. června 2025, že odpady zůstanou v dole a budou zality betonem. Soudní senát se přiklonil k názoru, že odstranění odpadu je kvůli zhoršujícím se podmínkám příliš nebezpečné. Podle ekologických organizací je to však řešení krátkozraké, které budoucím generacím zanechá nebezpečné dědictví.

Jeden z nejhlasitějších kritiků, důchodce a aktivista Yann Flory, organizuje protesty proti uložení odpadu od roku 1989. „Voda, kterou pijeme, bude jednou nevratně znečištěná,“ říká. Stejně kritický je i bývalý horník Jean-Pierre Hecht, který se na ukládání odpadu osobně podílel a nyní se cítí zrazen: „Byli jsme poslední generací horníků. Tehdy nám říkali, že to bude jen na pár let. Teď už víme, že nás podvedli.“

Spor má i hluboký morální rozměr. Švýcarský geolog a expert na toxický a jaderný odpad Marcos Buser, jenž případ Stocamine studoval více než deset let, označil uložení odpadu za „nebezpečný experiment“: „Historie ukazuje, že podobné skládky často selhávají. Opatření jako betonové zality vydrží několik desítek let, ale pak? Náklady na nápravu budou obrovské.“

Jedním z klíčových rizik je voda. Podle geologů je otázkou času, kdy důl začne zaplavovat spodní voda, což by mohlo vést ke kontaminaci celého vodního systému. Přítomnost kyanidu a těžkých kovů by mohla mít katastrofální důsledky nejen pro lidské zdraví, ale i pro ekosystémy – řeky a mokřady by se mohly stát mrtvými zónami, podobně jako při jiných průmyslových haváriích.

Požár v dole v roce 2002, který vedl ke zrušení provozu, připomíná, jak křehké a rizikové podmínky v podzemí panují. Z plánovaných 90 pracovních míst vzniklo jen 24 a důl byl po požáru uzavřen. Od té doby zůstává odpovědnost na bedrech francouzského státu, který je nyní výhradním vlastníkem důlní společnosti Mines de Potasse d’Alsace.

Starosta Wittelsheimu Yves Goepfert v roce 2022 řekl, že kdyby měl kouzelnou hůlku, Stocamine by zmizel. Přiznal ale, že zatím neexistuje žádné lepší řešení: „Je to nejméně špatné řešení, které máme.“ Uznává však, že hydrologické procesy nejsou dostatečně prozkoumány a že lokalita vyžaduje další výzkum.

Zatímco vláda trvá na zalití odpadu betonem, Evropské společenství Alsaska plánuje odvolání a chce rozhodnutí zvrátit. „Připomínáme lidem a politikům, že pod nohama tiká časovaná bomba,“ říká Flory.

Případ Stocamine tak není jen technickým problémem. Jde o ukázku hlubší krize nakládání s nebezpečnými odpady, která odhaluje selhání politiky „zakopat a zapomenout“. Otázka nezní, zda se odpad jednou dostane ven – ale kdy a jak velké škody napáchá.