ANALÝZA | Ani neutrální, ani loajální. Druhý nejsilnější člen má výjimečné postavení, NATO mu nemůže věřit, ani o něj přijít

Severoatlantická aliance bývá často vnímána jako bezpečnostní blok dominovaný Spojenými státy. Americká vojenská převaha je nesporná, Washington investuje do obrany více než všichni ostatní členové dohromady a disponuje schopnostmi, které žádný jiný stát nemá. Tento obraz však zastírá skutečnost, že v rámci NATO existují i další mocnosti, jejichž vliv není dán jen počtem vojáků, ale především strategickou polohou, politickou rozhodností a schopností jednat samostatně. Mezi nimi zaujímá výjimečné postavení Turecko.

Ankara má druhou největší armádu v alianci a kontroluje přístup k Černému moři, Sýrii, Iráku i východnímu Středomoří. Její vojenská přítomnost, rozsáhlá síť diplomatických kontaktů a angažovanost v konfliktních zónách jí umožňují prosazovat vlastní zájmy, často i mimo rámec společného postupu NATO. Turecko si zároveň osvojilo styl politiky, který aliance dosud neznala – důsledně transakční přístup, kdy každé rozhodnutí mění v prostředek nátlaku a každou krizi v příležitost k výměně.

Je to vidět například na případu vstupu Švédska do aliance. Ankara vstup nové členské země více než rok blokovala a požadovala splnění celé řady podmínek, od úprav protiteroristické legislativy přes vydávání vybraných osob až po uvolnění zbrojních embarg, jak informovala americká stanice CNN. Nešlo přitom jen o princip, ale o jasný kalkul.

Ankara vetovala švédskou kandidaturu v době, kdy zároveň usilovala o nákup amerických stíhaček F-16 a modernizačních sad pro svou letectvo. Výsledkem byl kompromis, který Ankara prezentovala jako diplomatické vítězství. Ukázalo se, že člen aliance, který má přístup k rozhodovacímu právu, dokáže efektivně paralyzovat kolektivní rozhodnutí a vymoci si ústupky od nejsilnějších spojenců.

Lavírování mezi Západem a Ruskem

Turecko však znepokojuje NATO nejen svým vyjednávacím stylem, ale i způsobem, jakým lavíruje mezi Západem a Ruskem, na což upozornil think tank Chatham House. Navzdory tomu, že strategická koncepce aliance označila Moskvu za přímou bezpečnostní hrozbu, Ankara s Kremlem udržuje pragmatické vztahy.

V Sýrii obě mocnosti stojí na opačných stranách, ale zároveň koordinují vojenské aktivity. V Libyi i na Kavkaze podporují různé aktéry, přesto komunikují. Spolupracují i v oblasti energetiky a výstavby infrastruktury. Vrcholem této ambivalence byl nákup ruského systému protivzdušné obrany S-400, který vedl k sankcím ze strany USA a vyloučení Turecka z programu F-35.

Tato „strategická autonomie“ činí z Turecka nevyzpytatelného aktéra, který v krizových chvílích může hrát vlastní hru. NATO se proto obává nejen možného sbližování Ankary s Ruskem, ale i narušení jednoty v klíčových oblastech rozhodování. Ankara navíc systematicky posiluje svou roli na jižním křídle aliance, od Sýrie přes severní Afriku po Sahel, a zároveň dává najevo, že vnímá evropské bezpečnostní priority jako příliš jednostranně zaměřené na východní frontu.

Součástí této strategie je i úsilí udržet téma „terorismu“, především v podobě kurdských organizací, v popředí alianční agendy. Turecko trvá na tom, aby partneři v NATO sdíleli jeho pohled na PYD a YPG, což ale naráží na neochotu jiných států označovat tyto skupiny za teroristické. Spor je o to komplikovanější, že právě tyto milice byly v minulých letech důležitými spojenci Západu v boji proti Islámskému státu.

Zásadním problémem zůstává, že NATO nemá žádný formální mechanismus, jak člena potrestat za neloajalitu nebo blokování společných kroků. Vyloučení z aliance není možné, rozhodování probíhá na základě konsenzu a každý stát má právo veta. Turecko tento systém využívá na maximum. Výsledkem je situace, kdy aliance musí neustále balancovat mezi potřebou jednoty a snahou neztratit klíčového spojence.

Achillova pata aliance?

Představa ozbrojeného střetu mezi NATO a Ruskem se donedávna zdála nepředstavitelná. Dnes se o ní otevřeně mluví, a to nejen v souvislosti s válkou na Ukrajině, ale i kvůli rostoucí, zejména hybridní konfrontaci v Pobaltí, Černomoří nebo Arktidě. V takovém scénáři by soudržnost a spolehlivost všech členů NATO byla zásadní. A právě zde se začíná znovu řešit otázka Turecka.

Ankara by se v případě otevřeného konfliktu ocitla v extrémně složité situaci. Její vztahy s Moskvou jsou natolik provázané ekonomicky, vojensky i diplomaticky, že by přímá konfrontace s Ruskem znamenala nejen zásadní přehodnocení strategie, ale i reálné hospodářské ztráty. Turecké vedení by mohlo čelit dilematu; buď se jednoznačně připojit k vojenské akci aliance, nebo hledat způsoby, jak se do války aktivně nezapojit.

Právě tato nejistota činí z Turecka potenciální slabinu alianční obrany. Pokud by došlo k mobilizaci sil NATO na východním křídle, bylo by třeba koordinovat pohyb jednotek, využívat základny a zajišťovat logistiku.

V případě, že by Ankara odmítla spolupráci, byť jen zčásti, mohlo by to zpomalit reakci aliance a oslabit její vnitřní jednotu. Otevřené otázky zůstávají i ohledně závazků kolektivní obrany, zejména článku 5 Severoatlantické smlouvy. Turecko jej sice formálně uznává, ale dosud vždy jednalo v rámci svých specifických zájmů.

Znepokojení vzbuzuje i možnost, že by Turecko konflikt využilo k vlastnímu geopolitickému zisku, například k posílení vlivu v Sýrii, Iráku nebo na Kavkaze, i za cenu, že by jeho kroky nebyly plně sladěné s alianční strategií. V extrémním případě by Ankara mohla sehrát roli „vnitřního narušitele“ neboli člena, který sice není otevřeně proti, ale účelově brzdí klíčové operace.

Z historie víme, že aliance je silná jen tehdy, když její členové sdílejí základní bezpečnostní priority. Pokud by se v případě konfliktu ukázalo, že Turecko hraje podle jiných pravidel nebo váhá, na čí stranu se přidat, mohlo by to narušit nejen konkrétní vojenské operace, ale i důvěru uvnitř aliance. A to je přesně to, co by Moskva chtěla – rozštěpený Západ, který není schopen jednat jednotně.

Masivní podpora Ukrajiny

Zeměpis nelze obejít. Turecko je nejen klíčovým členem NATO, ale také státem, který sdílí přímé námořní sousedství s Ruskem i Ukrajinou. Kontroluje přístup do Černého moře přes Bospor a Dardanely, úžiny, které v krizových časech získávají strategický význam srovnatelný s Hormuzem nebo Suezem. Právě tato poloha, kombinovaná s vojenským potenciálem a rostoucí technologickou autonomií, činí z Turecka hráče, bez něhož nelze efektivně reagovat ani na ruskou agresi, ani na posílení ukrajinské obrany.

Vztahy mezi Kyjevem a Ankarou jsou v posledních letech výrazně pevnější. Ukrajina se stala pro Turecko důležitým partnerem nejen v otázkách energetiky a zemědělského obchodu, ale především v oblasti obranné spolupráce.

Dohoda o volném obchodu mezi oběma zeměmi otevřela cestu k hlubší vojensko-průmyslové kooperaci, která zahrnuje dodávky bezpilotních letounů, korvet i transfer technologií. Ukrajina tak sází na Turecko jako na spolehlivého spojence a zároveň si uvědomuje, že bez jeho podpory by čelila ještě složitějšímu tlaku z jihu.

Turecké zbraně, jako jsou drony Bayraktar, už dříve prokázaly svou účinnost ve válkách, kde ruské systémy selhaly. Nejde však jen o vojenské technologie. Ankara má přístup k ukrajinským motorům, které využívá pro vlastní vývoj letectva i obrněné techniky. Výměna je tedy vzájemně výhodná. Ukrajinská armáda získává moderní výzbroj, Turecko si zajišťuje klíčové komponenty, které by jinak muselo draze dovážet ze Západu – často podléhajícího exportním omezením.

Jenže čím užší je spolupráce s Ukrajinou, tím větší pozornost přitahuje z Moskvy. Rusko sleduje tureckou přítomnost na Ukrajině s rostoucí nelibostí, a to nejen kvůli prodeji zbraní, ale i kvůli politickému postoji Ankary k okupovanému Krymu a k tatarské menšině. Turecko zde otevřeně vystupuje proti ruské anexi a podporuje ukrajinskou suverenitu, přičemž využívá i etnických vazeb na krymské Tatary. Tato podpora má symbolický i praktický dopad – představuje výzvu ruskému narativu o „historickém právu“ na Krym.

Zároveň ale platí, že Turecko nemůže přerušit vztahy s Moskvou. Obě země jsou vzájemně obchodně závislé. Rusko je jedním z hlavních dodavatelů plynu pro turecký průmysl, buduje pro Ankaru jadernou elektrárnu Akkuyu a má kontrolu nad několika klíčovými projekty v oblasti infrastruktury a energetiky.

Přerušení těchto vazeb by pro Turecko znamenalo těžký zásah. Proto Ankara lavíruje; dodává zbraně Ukrajině, ale vyhýbá se otevřenému vystoupení proti Rusku. Udržuje komunikaci s oběma stranami a snaží se vystupovat jako zprostředkovatel, i když Moskva dává najevo, že jedná raději s Washingtonem než s Ankarou.

Tato ambivalence je klíčovým rysem turecké zahraniční politiky. Erdogan se snaží využít válku jako příležitost k redefinici turecké pozice jak v rámci NATO, tak vůči Spojeným státům a Evropské unii. Zapojením do ukrajinské války chce obnovit důvěru Západu, oslabit kritiku demokratického úpadku a současně posílit vnitropolitickou legitimitu. Úspěšné vyjednávání o výměně zajatců, dříve také dohody o obilí a vojenská pomoc Kyjevu jsou v tomto ohledu kartami, které Ankara umí dobře rozehrát.

Turecko tak zůstává v unikátní pozici. Není ani neutrální, ani zcela loajální. Není pobočkou Západu, ale ani satelitem Ruska. Právě tato poloha – na ose mezi Ruskem, Ukrajinou a aliancí – z něj činí stát, který může ovlivnit směr krize v Černomoří. A přestože Turecko často jedná z vlastních zájmů, právě jeho schopnost jednat s oběma stranami může sehrát rozhodující roli v tom, jak bude vypadat bezpečnostní architektura v regionu po válce.