ANALÝZA | Evropští zemědělci čelí vážným problémům. Kudy vede cesta z krize?

Zemědělci napříč Evropskou unií v posledních týdnech vyjeli do ulic a spustili mohutné protesty. Jak informovala americká stanice CNN, do demonstrací se zapojili farmáři z Itálie, Španělska, Rumunska, Polska, Řecka, Německa, Portugalska, Nizozemska a Francie.

Podobná vlna nespokojenosti zasáhla Evropu už loni, kdy zemědělce rozhořčil dovoz levného ukrajinského obilí. V reakci na to tehdy zorganizovali masivní blokády, zejména na polsko-ukrajinské hranici, čímž ochromili dopravu a dali jasně najevo svůj odpor vůči politice EU.

Evropské zemědělství čelí dlouhodobé krizi. Jak ve svém komentáři pro server The Hill uvedl Bill Wirtz, reportér specializující se na zemědělskou politiku, za posledních dvacet let ukončilo v Evropě činnost až pět milionů farmářů. Evropská unie totiž patří k nejpřísnějším regulátorům v oblasti používání herbicidů a insekticidů.

Vlna protestů v posledních letech zesílila i kvůli zavedení nových daní na naftu, omezení používání hnojiv a zákazu pesticidů. Rozhořčení zemědělci opakovaně vyjádřili svůj nesouhlas radikálními akcemi – vyvážením hnoje před vládní budovy či blokádou klíčových dopravních tepen v Londýně, Paříži, Berlíně a napříč Polskem.

Jak funguje financování zemědělství v EU?

Ačkoliv zemědělství tvoří jen 1,4 % HDP Evropské unie, jeho financování je mimořádně štědré. EU vynakládá na zemědělské dotace dvakrát více než Spojené státy a související programy spolknou až třetinu celého unijního rozpočtu. Podle údajů Evropské komise dosahoval víceletý finanční rámec na období 2021–2027 částky 1,21 bilionu eur, k čemuž přibylo dalších 808 miliard eur z nástroje EU pro obnovu. Z této sumy bylo na zemědělskou politiku vyčleněno 386,6 miliardy eur.

Společná zemědělská politika (CAP) stojí na dvou pilířích: Evropském zemědělském záručním fondu (EAGF) a Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). Na období 2021–2027 bylo do EAGF alokováno 291,1 miliardy eur, z nichž 270 miliard směřuje na režimy podpory příjmů, zatímco zbytek je určen na stabilizaci zemědělských trhů. Fond EAFRD obdržel 95,5 miliardy eur na rozvoj venkova.

Ačkoli zemědělství tvoří jen 1,4 % HDP Evropské unie, jak potvrzují údaje Eurostatu, pro jednotlivé státy představuje klíčový ekonomický sektor. Například Francie v roce 2023 vyvezla zemědělské produkty za 97,1 miliardy eur, Německo za 76,2 miliardy, Itálie za 71,5 miliardy, Španělsko za 63 miliard a Polsko za 39,5 miliardy eur.

V roce 2022 dosáhl prodej zemědělských produktů v celé Evropské unii hodnoty přes 537 miliard eur. Z této částky připadlo 287,9 miliardy eur na plodiny, jako jsou obiloviny, zelenina, ovoce, víno a brambory. Dalších 206 miliard eur pocházelo z prodeje mléka, prasat, skotu, drůbeže a vajec. Výrobní náklady v témže roce dosáhly až na 316,7 miliardy eur. Informoval o tom server Euronews. 

Podle tohoto serveru směřuje do CAP nejvíce dotací, protože zemědělství je vysoce závislé na povětrnostních podmínkách, kolísající poptávce a zahraniční konkurenci. Právě tyto faktory ztěžují farmářům dosažení zisku a přilákání investic. Unie tak nese klíčovou odpovědnost za udržení tohoto strategického odvětví.

Zemědělský sektor není tak velký

Hospodářský růst Evropské unie je primárně tažen sektorem služeb, zatímco zemědělství prochází dlouhodobou transformací, kterou už během 19. století urychlila průmyslová revoluce a následná mechanizace. Moderní technologie, automatizace a digitalizace zemědělských procesů snižují závislost na lidské práci, což se odráží v postupném úbytku pracovních míst v tomto odvětví.

Na jaře loňského roku pracovalo v zemědělství přibližně 8,6 milionu Evropanů, což představovalo jen 4,2 % celkové zaměstnanosti v EU. Tento podíl se výrazně liší mezi jednotlivými státy – zatímco ve vyspělých ekonomikách, jako je Německo či Francie, tvoří zemědělství jen zlomek pracovních míst, ve východní Evropě zůstává tento sektor stále významným zaměstnavatelem. Nejvíce pracovní síly v zemědělství vykazují Rumunsko (1,76 milionu osob) a Polsko (1,46 milionu osob), kde se jedná o významný sektor především ve venkovských oblastech. 

Celkový počet pracovníků zapojených do zemědělství je však ve skutečnosti ještě vyšší, jelikož statistiky nezahrnují sezónní a částečně zaměstnané pracovníky, kteří jsou v tomto odvětví nepostradatelní. Především sklizňové práce a další sezónní činnosti vyžadují každoročně nábor statisíců lidí z různých koutů Evropy i mimo ni. Díky tomu se odhaduje, že celková pracovní síla v zemědělství EU může dosahovat až 17 milionů osob.

Tento vývoj zároveň otevírá otázku budoucnosti evropského zemědělství a jeho konkurenceschopnosti. S rostoucím tlakem na ekologickou udržitelnost a přísnější regulace v rámci CAP se očekává další technologický posun směrem k preciznímu zemědělství, automatizaci a robotizaci. 

Tyto inovace sice zvyšují efektivitu a snižují závislost na manuální práci, avšak vyvolávají obavy ohledně pracovních příležitostí pro méně kvalifikované pracovníky, zejména v regionech, kde je zemědělství klíčovým zaměstnavatelem.

Komplikovaná historie CAP

CAP byla zavedena v roce 1962 s cílem zajistit potravinovou soběstačnost a stabilní příjmy farmářům v rámci Evropského hospodářského společenství (EHS). Vycházela z principů jednotného trhu, finanční solidarity a preference pro domácí produkci. 

Původně se soustředila na cenovou podporu a intervenční nákupy, což vedlo k nadprodukci a takzvaným „jezerům mléka“ a „horám másla“, tedy přebytkům, které musely být skladovány či vyváženy s dotacemi.

Velmi specifické problémy měla Francie. Tamní farmáři se obávali, že jednotný trh způsobí tlak na ceny a konkurenci ze strany jiných členských států. Kromě toho Francie usilovala o zajištění dostatečných dotací pro své farmáře, což se střetávalo s názory některých dalších zemí, zejména Německa, které mělo silnější průmyslovou ekonomiku a méně se spoléhalo na zemědělství. Vyjednávání o CAP bylo komplikované, ale Francie nakonec získala výhodné podmínky, protože potřebovala podporu zemědělců kvůli vnitropolitické stabilitě.

Od 90. let došlo k zásadním reformám CAP, které omezily cenovou podporu a zavedly systém přímých plateb farmářům. Snížila se tak produkční motivace a zmírnila nadprodukce. Důraz se začal klást na ekologická opatření a udržitelnost. Reforma z roku 2003 oddělila podporu od objemu produkce, což vedlo k větší flexibilitě farmářů a zaměření na rozvoj venkova.

Navzdory těmto změnám měla CAP dlouhodobě problémy s farmáři. Jedním z hlavních problémů byla složitá byrokracie a administrativní zátěž. Farmáři často kritizovali komplikované podmínky pro získání dotací, množství kontrol a přísné ekologické normy, které museli splňovat.

Dalším problémem bylo nerovné rozdělení dotací – velké agrární podniky získávaly výrazně vyšší podporu než malé rodinné farmy, což vedlo k rostoucímu napětí mezi farmáři a politickými představiteli. Mnozí farmáři také vnímali CAP jako nástroj, který příliš reguluje jejich práci a omezuje jejich konkurenceschopnost.

Další úpravy následovaly v letech 2014–2020, kdy CAP podpořila ekologické zemědělství, diverzifikaci plodin a udržitelné hospodaření s půdou. Nejnovější reforma, která vstoupila v platnost v roce 2023, klade důraz na udržitelnost, ochranu klimatu a propojení s cíli Zelené dohody EU. 

Zemědělské dotace jsou nyní podmíněny dodržováním ekologických standardů, s větším zapojením členských států do definování národních strategických plánů. I přes tyto reformy se však farmáři v některých zemích stále potýkají s ekonomickými tlaky, rostoucími náklady a obavami o svou budoucnost v rámci stále přísnějších environmentálních regulací.