ANALÝZA | Jakou cestou se vydá ODS? Na sklonku Fialova odchodu stojí před zásadním rozhodnutím

Pár dní po volbách už bylo zřejmé, že Petr Fiala nebude pokračovat ve vedení občanských demokratů. V čele ODS stál od roku 2014 – od chvíle, kdy se strana nacházela v hluboké krizi a jen těsně překročila pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jeho nástup tehdy symbolizoval začátek dlouhodobého procesu obnovy důvěryhodnosti nejen ODS, ale i celé české pravice. Fiala dokázal obnovit vnitřní soudržnost, vymezit se vůči populistickým tendencím a vrátit straně obraz umírněné, racionální síly.

Klíčovým momentem Fialova působení se stala tvorba koalice Spolu – spojenectví ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Tento krok byl v kontextu české politiky strategicky výjimečný. Fiala pochopil, že fragmentace pravicového spektra stojí za ztrátou voličů i relevance, a pokusil se o jeho institucionální sjednocení. Úspěch ve volbách roku 2021, který koalici přivedl do vlády, potvrdil, že tato strategie funguje. Přestože kabinet čelil značným tlakům, dokázal si po celé volební období udržet relativní stabilitu, navzdory odchodu Pirátské strany v loňském roce.

Nyní, na sklonku Fialova odchodu, stojí ODS před zásadním rozhodnutím. Strana bude muset najít nového lídra, a podle současného rozložení politických sil půjde o osobnost, která bude muset být schopna kompromisu. Koalice Spolu se nachází ve fázi strukturální nejistoty. ODS ji dlouhodobě dominovala, zatímco TOP 09 a lidovci zůstávali v roli pasivních partnerů. Absence viditelných autonomních pozic z jejich strany sice přispívala ke stabilitě, avšak současně posilovala dojem, že Spolu je především projektem ODS, nikoli rovnocenné koalice.

Podstatou současné krize však není samotná spolupráce s menšími partnery, nýbrž proměna identity ODS uvnitř tohoto projektu. Strana se v rámci Spolu postupně rozplývala, její ideový profil se rozostřoval a konzervativnější část elektorátu začala hledat alternativy. Odchody voličů směrem k Motoristům sobě nebo k SPD nelze chápat pouze jako protest, ale jako symptom hlubšího ideového odcizení mezi vedením strany a jejím původním jádrem.

Neschopnost Spolu prosadit se ve volbách roku 2025 lze proto vnímat jako přímý důsledek dlouhodobého kompromisu, který se proměnil v ideové vyprázdnění. ODS ztratila schopnost formulovat přesvědčivou pravicovou agendu, a tím otevřela prostor pro návrat hnutí ANO a populisty Andreje Babiše k moci. Nadcházející výběr nového předsedy tak nebude pouze personální otázkou, ale především testem, zda občanská demokracie dokáže znovu definovat samu sebe jako sebevědomou konzervativní sílu, nebo jako trvale rozmělněného partnera ve stále více vyčerpaném projektu Spolu.

Politolog Jan Charvát v rozhovoru pro EuroZprávy.cz potvrdil, že ODS stojí před řadou těžkých rozhodnutí. Nezodpovězených otázek je celá řada. „Jde především o otázku, zda zachovat koalici Spolu, nebo ji ukončit. A pokud ji rozdělit, co udělat s dalšími dvěma stranami? Mají tyto strany jednoduše odejít, nebo by se všichni měli sloučit do ODS? Anebo se mají rozejít a nově se uspořádat podle ideových proudů – více konzervativních či více liberálních? Nebo má ODS projekt Spolu opustit, odejít a nechat zbývající dvě strany svému osudu?“ shrnul.

Tím ale velké otazníky rozhodně nekončí. „A co má udělat sama ODS? Má se posunout doprava? Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že ODS ztratila voliče, protože lidé volili Motoristy? Nebo to tak není? Má zůstat na své proevropské pozici?“ pokračoval Charvát. Zopakoval, že těchto náročných otázek je opravdu mnoho. „A mnohé z nich budou silně záviset na osobě nového předsedy. A za určitých okolností si umím velmi dobře představit spolupráci s hnutím ANO – raději, než aby se ve vládě objevily extrémní strany,“ poznamenal politolog.

Ať už ale bude předsedou kdokoliv, patrně se bude moci spolehnout na pokračující partnerství s TOP09 a KDU-ČSL, jak pro EuroZprávy.cz potvrdil politolog David Jágr. „Spolupráce mezi těmito opozičními subjekty bude jistě probíhat i nadále, a to nehledě na budoucnost volebního projektu Spolu či proměnu lídrů stran během následujících měsíců. Pojítkem těchto stran totiž pro další roky bude společné opoziční působení a společní nepřátelé. Lze ale očekávat, že se jednotlivé značky budou chtít více odlišovat a lépe profilovat,“ popsal.

Kdo bude předsedou ODS?

Otázka jména budoucího předsedy občanských demokratů je sice v této chvíli předčasná, avšak už nyní je zřejmé, že se uvnitř strany postupně krystalizují osobnosti, které by mohly reálně převzít vedení. Diskuse se tak začíná soustředit na několik jmen, mezi nimiž nejvýrazněji vystupuje jihočeský hejtman Martin Kuba – politik, který si v rámci ODS vybudoval stabilní pozici nejen díky svému regionálnímu úspěchu, ale i díky schopnosti působit jako ideově konzistentní představitel konzervativnějšího křídla strany.

Kuba dlouhodobě těží z obrazu pragmatického a efektivního manažera regionu, jenž si dokázal udržet vysokou míru důvěry voličů i po několika letech ve funkci. Jihočeský kraj se pod jeho vedením stal jedním z nejlépe spravovaných regionů v zemi, což dokládají výsledky krajských voleb, v nichž ODS v roce 2024 dosáhla mimořádného zisku 47,51 % hlasů – jednoho z nejlepších výsledků, jakých kdy občanští demokraté v kraji dosáhli. Tento úspěch posílil jeho legitimitu nejen regionálně, ale i na celostátní úrovni.

Kuba navíc není nováčkem ani v celostátní politice. Za vlády Petra Nečase působil téměř dva roky jako ministr průmyslu a obchodu, a to v období, kdy ODS čelila silnému vnitřnímu napětí i postupnému erodování veřejné důvěry. Jeho tehdejší vystupování bylo vnímáno jako technokratické, spíše méně konfliktní, přestože v některých otázkách, zejména ekonomických, zastával jednoznačně pravicové postoje.

Z ideového hlediska se Kuba profiluje jako představitel umírněného konzervatismu s důrazem na regionální rozvoj, soběstačnost a podporu podnikatelského prostředí. Oproti Fialovu spíše akademickému stylu vedení představuje typ politika, který sází na konkrétní výsledky, lokální zakotvení a přímý kontakt s voličem. Právě tato kombinace praktického výkonu a ideové čitelnosti by mohla být v současné situaci pro ODS klíčová – zvláště pokud bude chtít obnovit důvěru pravicového jádra, které se v posledních letech odklonilo k alternativním subjektům.

Současně je však třeba dodat, že Kubu provází i určitá rizika. Jeho image regionálního politika může být v celostátním měřítku vnímána jako omezená, zejména pokud by se ODS rozhodla pro výraznější ideovou nebo generační proměnu. Otázkou zůstává, zda by dokázal sjednotit rozdílné proudy uvnitř strany, a to od liberálně orientovaných pragmatiků po tradicionalisty z menších krajských organizací.

Pokud by se však ODS rozhodla vydat cestou stabilizace a návratu k konzervativním kořenům, je pravděpodobné, že právě Martin Kuba by mohl představovat kompromisního kandidáta: zkušeného, důvěryhodného a schopného obnovit část ztracené identity strany.

Mezi možnými kandidáty, kteří by mohli převzít vedení po Petru Fialovi, se stále častěji objevuje současný ministr dopravy Martin Kupka. Politologicky i osobnostně představuje jiný typ lídra než Martin Kuba – spíše technokratického, umírněného a strategicky vyvažujícího než otevřeně mocensky ambiciózního. Přesto patří k těm, kdo v posledních letech výrazně posilovali svou pozici jak uvnitř ODS, tak v očích veřejnosti.

Kupka si během působení ve vládě vybudoval pověst kompetentního správce rezortu, který zvládl udržet klíčové infrastrukturní projekty v pohybu i navzdory ekonomickým tlakům. Jako ministr dopravy prosazoval digitalizaci stavebních procesů, urychlení výstavby dálnic a transparentnější systém veřejných zakázek. Veřejnost i politické komentáře oceňují jeho klidný, racionální styl, který kontrastuje s konfliktním tónem, jímž se česká politika často vyznačuje.

Jeho politická dráha je přitom delší, než by se mohlo zdát. Kupka začínal jako tiskový mluvčí Prahy a později ministerstva dopravy, poté se stal starostou Líbeznic, kde několikrát obhájil mandát. V roce 2017 vstoupil do Poslanecké sněmovny a od roku 2021 je členem vlády. Tato kombinace komunální, parlamentní i exekutivní zkušenosti z něj činí jednoho z nejlépe strukturálně připravených politiků ODS.

Z ideového hlediska představuje Kupka umírněného moderního konzervativce, který se vyhýbá ideologickým krajnostem. Důraz klade na efektivitu státu, technologický rozvoj a infrastrukturu – tedy témata, jež mu umožňují zůstat nad ideologickým sporem mezi liberálním a tradičním křídlem strany. Jeho styl komunikace je kultivovaný, srozumitelný a zaměřený na výsledky, což mu v očích části veřejnosti dodává kredibilitu, zároveň však může vyvolávat dojem určité opatrnosti až nevýraznosti.

Kupka není politikem, který by přinášel výrazné ideové revoluce, spíše představuje jakýsi typ manažera kontinuity. To může být v době krize identity ODS výhodou, ale i slabinou. Jeho síla spočívá v schopnosti řídit, vyjednávat a komunikovat – nikoli v charismatickém vystupování či vnitrostranické polarizaci. Pokud by ODS usilovala o zachování stability a modernizační kurz nastavený Fialou, mohl by Kupka představovat přirozeného nástupce, tedy politika spíše systémového než vizionářského typu, který by byl schopen udržet jednotu strany a navázat na dosavadní styl vládnutí.

Na druhou stranu je třeba zdůraznit i jeho limity. Kupka dosud nevystupoval jako vůdčí osobnost s jasnou ideovou vizí, spíše jako loajální týmový hráč a precizní administrátor. V situaci, kdy část členské základny volá po silnější a ostřeji profilované pravicové politice, by mohl působit příliš kompromisně. Otázkou tak zůstává, zda by dokázal přesvědčit nejen vnitrostranické fórum, ale i širší veřejnost, že je schopen ODS znovu mobilizovat a vtisknout jí jasnější ideový směr.

Mezi dalšími jmény vyniká také Alexandr Vondra. Patří k těm politikům, jejichž jméno přesahuje hranice ODS i běžného stranického provozu. Jeho dlouholetá zkušenost z diplomacie, exekutivy i mezinárodní politiky mu dává pozici státníka, který by mohl nabídnout vedení opřené o autoritu, hodnotovou pevnost a jasný ideový rámec.

Vondra je jednou z nejvýraznějších osobností české pravice po roce 1989. Jeho politická kariéra začala již v disentu, byl signatářem Charty 77, spoluzakládal Občanské fórum a po roce 1989 působil jako poradce prezidenta Václava Havla. V devadesátých letech zastával funkci velvyslance v USA, později byl ministrem zahraničí, místopředsedou vlády pro evropské záležitosti, ministrem obrany a v posledních letech působí jako poslanec Evropského parlamentu. Jeho profesní dráha tedy zahrnuje jak období domácí politiky, tak zkušenost z mezinárodní scény, a to v nejvyšších patrech státní služby.

Z ideového hlediska představuje Vondra pevně ukotveného konzervativce s důrazem na obranu západních hodnot, bezpečnostní partnerství a atlantickou orientaci České republiky. Zastává dlouhodobě kritický postoj k centralizaci moci v Evropské unii a k přebujelé regulaci, ale zároveň se hlásí k prozápadnímu směřování země a k aktivní zahraniční politice. Tato kombinace realistického konzervatismu a zkušenosti z mezinárodní diplomacie mu dává věrohodnost v otázkách bezpečnosti, obrany i evropské politiky, tedy v oblastech, v nichž ODS tradičně hledá svou identitu.

Vondrův styl vedení a komunikace je přímý, často nekompromisní, někdy až polemický. Nepůsobí jako technokrat, ale jako politik s jasným hodnotovým přesvědčením. Na rozdíl od umírněného stylu Petra Fialy či věcného přístupu Martina Kupky se Vondra profiluje jako ideový lídr, schopný jasně pojmenovat politické priority a ostře vymezit pravicovou pozici vůči soupeřům. To může být výhodou v době, kdy část členské základny volá po návratu k ostřejší, sebevědomější politice.

Současně však Vondru provázejí i zjevná rizika. Jeho kariéra je spjata s érou devadesátých let, a tedy s generací, kterou část veřejnosti vnímá jako politicky vyčerpanou. Chybí mu silné regionální zázemí a dlouhodobé vazby na krajské struktury ODS, které mohou být v případné volbě klíčové. Pro některé členy může působit příliš elitářsky, pro jiné až příliš akademicky, zejména v kontrastu s pragmatiky, kteří se opírají o výkonnost a konkrétní výsledky.

Pokud by se však ODS rozhodla hledat osobnost, jež by straně vrátila hodnotový étos a jasný ideový směr, Alexandr Vondra by byl přirozeným kandidátem. Disponuje mezinárodním renomé, zkušeností i schopností artikulovat konzervativní identitu v době, kdy se pravice v Evropě i doma potýká s vnitřními rozpory. Pro část strany by mohl představovat symbol návratu k principům, na nichž ODS původně vznikla, tedy k důrazu na svobodu, odpovědnost a západní orientaci.