ANALÝZA | Moldavsko se rychle blíží vstupu do EU. Ukrajinu nechává za sebou, navzdory její oběti

Evropská unie zvažuje zásadní krok, který by mohl změnit dynamiku rozšiřování bloku ve východní Evropě. Moldavsko, malá postsovětská republika sevřená mezi Ukrajinou a Rumunskem, by se podle aktuálních jednání v Bruselu mohlo v příštích týdnech dostat do vedení před samotnou Ukrajinu – a to navzdory tomu, že obě země vstoupily do formálního přístupového procesu současně v roce 2023.

Podle informací serveru Politico a dalších diplomatických zdrojů, které sledují dění kolem přístupových jednání, se na unijní úrovni zvažuje konkrétní scénář. Unie by mohla už na začátku září, konkrétněji po zasedání Rady pro obecné záležitosti, schválit otevření prvního „vyjednávacího klastru“ pro Moldavsko.

Tento technicky znějící termín má v praxi klíčový význam. Každý kandidátský stát totiž musí projít několika tematickými oblastmi (tzv. klastry), které odpovídají jednotlivým kapitolám unijní legislativy. První klastr se zpravidla týká základních hodnot, právního státu, justice a lidských práv – tedy oblastí, které tvoří páteř evropského právního a institucionálního rámce.

Otevření tohoto klastru by pro Moldavsko neznamenalo vstup do EU v dohledné době, ale šlo by o silný právní a politický signál: země je na správné cestě, plní domácí reformy a má důvěru ze strany členských států. Význam tohoto kroku navíc umocňuje načasování – Moldavsko čekají na konci září parlamentní volby, které budou zásadní nejen pro vnitropolitickou stabilitu země, ale i pro další směřování její zahraničněpolitické orientace.

Kroky Bruselu by tak poprvé od roku 2023, kdy Moldavsko i Ukrajina získaly kandidátský status současně, znamenaly rozštěp společné integrační cesty. A zatímco v případě Moldavska panuje mezi členskými zeměmi konsenzus, cesta Ukrajiny naráží zejména na odpor Maďarska.

Prezidentka Maia Sanduová, která svou kampaň staví na pevně proevropské orientaci a jasném odmítání ruského vlivu, by takový krok mohla interpretovat jako důkaz, že evropský kurz Moldavska má v Bruselu oporu. Proti tomu stojí proruské strany, které získávají podporu mimo jiné i kvůli masivní dezinformační kampani z Moskvy.

„Je třeba najít způsob, jak klastr otevřít, protože to bude signál nejen pro Moldavsko, ale i pro Rusko,“ uvedl europoslanec Siegfried Muresan. „Odstraní to argument, že pokrok směrem k EU je iluze.“ Význam kroku je o to větší, že v Moldavsku proběhlo v říjnu 2024 ústavní referendem, které evropskou integraci zakotvilo jako strategický směr země.

Podle Evropské komise splnily obě země potřebné reformy pro otevření jednání. Neexistuje tak objektivní důvod, proč první klastr neotevřít. V případě Ukrajiny se však jedná o blokaci ze strany Maďarska. Premiér Viktor Orbán dlouhodobě využívá odpor vůči Ukrajině v rámci vnitropolitické kampaně, a zároveň se netají těsnými vazbami na Moskvu.

Země jako Dánsko, které nyní předsedá Radě Evropské unie, čelí dilematu. Pokud bude pokrok Moldavska podmiňovat souhlasem pro Ukrajinu, proces se zablokuje. Pokud ale Kišiněvu dá přednost, riskuje narušení jednoty s Kyjevem.

„Hrozí nebezpečí, že Ukrajině vysíláme nesprávný signál,“ uvedl ukrajinský diplomat pod podmínkou anonymity. „V momentě, kdy se jedná o budoucím míru, musí být evropská perspektiva Ukrajiny zřetelnější než kdy dříve,“ poznamenal.

Brusel proto zvažuje kompenzační opatření, která by mohla Ukrajině pomoci překlenout situaci. Ve hře je přístup ke klíčovým programům EU, jako jsou Horizont Europe či Erasmus+. Takové kroky sice nemohou nahradit otevření vyjednávacích kapitol, ale mohou symbolicky i prakticky posílit evropskou přítomnost na Ukrajině v době, kdy pokročilý formální postup blokuje politika.

„Je nutné ukázat, že odpor Maďarska není legitimní a že Ukrajina zůstává na čestné cestě k plné integraci,“ uvedl jeden z unijních diplomatů. „Proces se nesmí zastavit kvůli politickému vyděrování,“ zdůraznil pod podmínkou anonymity.

Do situace vnáší další dimenzi páteční setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského prezidenta Vladimira Putina na Aljašce. Pokud by Trump v rámci jednání přijal vstup Ukrajiny do EU jako součást mírové dohody, mohl by vyvinout tlak na Orbána, aby svou blokádu odvolal. Třebaže je takový vývoj nejistý, dává naději na posun.

Existuje však riziko, že pokud se Evropská unie nedokáže v dohledné době pohnout ani s Moldavskem, ani s Ukrajinou, riskuje promarnění historické příležitosti. Ta není jen technickou otázkou rozšiřovací politiky, ale zásadním geopolitickým momentem.

„Jedná se o klíčový okamžik, který musí být uchopen v celé jeho komplexitě. Evropa musí být schopna vyslat jasný, srozumitelný a věrohodný signál, že rozšiřování není zapomenutým závazkem, ale stále živou strategickou prioritou. Naděje na integraci nesmí být vnímány jako iluze,“ uvedl nejmenovaný vysoký úředník EU, který se na procesu podílí.

V sázce je přitom víc než pouze reputace Unie jako spolehlivého partnera. Jde o důvěru milionů obyvatel těchto zemí, kteří v posledních letech navzdory válečným i domácím krizím vsadili svou budoucnost na evropskou kartu. Jestliže EU nedokáže tento signál proměnit v konkrétní kroky, může to vést k frustraci, demobilizaci reforem i k posílení euroskeptických a proruských sil v obou společnostech.

Celá situace tak představuje zásadní test pro evropské instituce. Ukáže, zda dokážou sladit geopolitický realismus, vnitřní rozpory mezi členskými státy a svou morální odpovědnost vůči těm, kteří v Evropu stále věří.

Moldavsko je z hlediska reformního pokroku, stability institucí i dlouhodobého směřování vážným a důvěryhodným kandidátem. Jeho posun by nebyl politickým ústupkem, ale logickým vyústěním dlouhodobé transformační práce, kterou Kišiněv v posledních letech pod vedením prezidentky Sanduové absolvoval.

Důležitý je čitelný a férový proces

Zároveň je ale nezbytné, aby takový krok nevytvářel dojem, že Ukrajina zůstává stranou z důvodů, které nemají nic společného s jejím vlastním úsilím. Pokud bude její postup blokován vnějším politickým kalkulem, například kvůli maďarskému vetu či neochotě části států jít do konfliktu s Moskvou, může to v Kyjevě i jinde vyvolat pocit zrady.

A právě této hrozbě musí Evropská unie v zájmu vlastní důvěryhodnosti a mezinárodní integrity jednoznačně čelit. Pokud se projekt evropské integrace má i nadále opírat o hodnoty předvídatelnosti, právního státu a rovných pravidel pro všechny, nesmí se přístupové procesy stát rukojmím momentální politické konjunktury nebo vnitřních střetů mezi členskými státy. Geopolitická kalkulace a vnitropolitické tlaky jsou realitou, kterou nelze ignorovat – ale nesmí přehlušit základní principy, na nichž EU stojí.

V této fázi proto není nejdůležitější rychlost samotného postupu, ale jeho čitelnost, férovost a důslednost. Země jako Moldavsko a Ukrajina nečekají na okamžité členství – čekají na jasné potvrzení, že úsilí, které vkládají do reforem, není jednostranné a že z Bruselu nepřichází pouze rétorická podpora. Právě srozumitelnost procesu, pevné termíny, transparentní kritéria a ochota komunikovat výhled jsou tím, co může udržet motivaci kandidátských zemí i jejich obyvatel.

Unie musí být schopna nabídnout nejen politické deklarace, ale i věrohodné návody k tomu, jak se stát dalším členem bloku. Neexistuje nic nebezpečnějšího než pocit, že evropské sliby jsou proměnlivé, závislé na momentálním naladění jedné či dvou vlád, nikoli na zásadách. Pokud by se takový dojem v Moldavsku či na Ukrajině zakořenil, riskovala by EU ztrátu svého nejcennějšího aktiva – reputace jako důvěryhodného a konzistentního partnera.

Udržet víru v evropskou cestu znamená víc než jen otevřít vyjednávací klastr nebo podepsat nový smluvní rámec. Znamená to ukázat, že Unie chápe tíhu geopolitického okamžiku, že dokáže reagovat na historické výzvy a že nezavírá dveře těm, kdo prokázali odvahu a politickou vůli jít evropskou cestou i ve ztížených podmínkách. V časech, kdy se o důvěru soupeří nejen na bojištích, ale i v myslích lidí, je právě tato schopnost EU tím, co rozhoduje o její síle – a o budoucnosti jejího rozšíření.

Jak se EU rozšiřovala na východ?

Rozpad Sovětského svazu na počátku 90. let otevřel zásadní geopolitické okno, které umožnilo transformaci východoevropských zemí směrem k pluralitní demokracii a tržní ekonomice. Evropská unie, tehdy ještě Evropské společenství, se stala přirozeným magnetem pro nové nezávislé státy, které hledaly stabilitu, hospodářský rozvoj a ukotvení v mezinárodním řádu založeném na pravidlech. Přistoupení k EU začalo být vnímáno nejen jako ekonomická příležitost, ale jako strategická kotva, která zajišťuje návrat do Evropy po desetiletích sovětské dominance.

Prvním výrazným momentem rozšíření na východ bylo v roce 2004 přijetí deseti nových států, včetně Polska, České republiky, Slovenska, Maďarska, pobaltských zemí a Slovinska. Tento historický krok byl vnímán jako završení poválečné evropské integrace, která tentokrát přesáhla hranice někdejší železné opony. O tři roky později následovala Rumunsko a Bulharsko, a v roce 2013 se EU rozšířila o Chorvatsko, dosud o posledního člena.

Evropská politika rozšiřování v tomto období fungovala jako silný transformační nástroj. Kandidátské země byly motivovány plnit náročná kritéria Kodaňského rámce, zahrnující demokratické instituce, právní stát, ochranu menšin a funkční tržní ekonomiku, výměnou za perspektivu členství. Tato strategie, známá jako „měkká síla“ EU, přinesla nejen institucionální reformy, ale i hlubší modernizační impulz. Mnohé země, které se ještě v 90. letech potýkaly s autoritářským dědictvím a ekonomickou nestabilitou, prošly během deseti až patnácti let hlubokou transformací.

S postupujícím časem se však logika rozšiřování komplikovala. Po krizi eurozóny, brexitu a migrační vlně roku 2015 se ve starších členských státech začaly ozývat hlasy volající po „hlubší, nikoli širší“ integraci. Rozšiřování směrem na západní Balkán či do postsovětského prostoru – jako je případ Ukrajiny, Moldavska nebo Gruzie – se dostalo pod větší politickou kontrolu a bylo stále častěji zatěžováno obavami z institucionální únavy, rozpočtových nároků či bezpečnostních hrozeb.

Přesto zůstává rozšiřování ve východní Evropě jedním z klíčových nástrojů evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Každý krok směrem k integraci nejenže posiluje stabilitu v bezprostředním sousedství EU, ale také vysílá signál, že Unie i nadále věří ve svou transformační sílu a že její hranice nejsou uzavřeny pro ty, kteří sdílejí její hodnoty a jsou ochotni pro jejich naplnění učinit potřebné reformy. V době nových globálních hrozeb je tato otevřenost nejen strategickou výhodou, ale i morální odpovědností.