ANALÝZA | Svět, v němž o bezpečnosti rozhoduje víc průmysl než politika. Má NATO kapacity na porážku Ruska?

Generální tajemník NATO Rutte na fóru NATO Industry Forum v Bukurešti vyzval členské státy a zbrojní průmysl k urychlenému posílení obranných kapacit Aliance. Podle něj je klíčem k odstrašení Ruska kombinace kvantity, inovace a spolupráce.

Rutte připomněl, že alianční lídři na červencovém summitu v Haagu schválili cíl investovat do obrany 5 % HDP do roku 2035. „To jsou skutečné peníze, ale právě tolik potřebujeme, abychom zůstali v bezpečí,“ uvedl. Součástí závazku je výrazné posílení akvizic moderní techniky – od letounů a tanků po kybernetické a vesmírné kapacity.

Podle Rutteho NATO i jeho členové „obracejí trend“ ve výrobě munice. „Ještě nedávno Rusko vyrábělo více munice než všichni spojenci dohromady. To už neplatí,“ prohlásil. V Evropě i Kanadě podle něj vznikají desítky nových výrobních linek a členské země výrazně navyšují obranné rozpočty – příkladem má být Rumunsko, které plánuje výdaje zvýšit na 3,5 % HDP do roku 2030.

Rutte zároveň varoval, že ruská hrozba neskončí s válkou na Ukrajině. „Rusko zůstane destabilizující silou v Evropě i ve světě a spolupracuje s Čínou, Severní Koreou, Íránem a dalšími,“ řekl. Spojenci podle něj musí počítat s dlouhodobou konfrontací: „Nemůžeme být naivní. Musíme být připraveni.“

Generální tajemník zdůraznil, že kromě navýšení výroby je nutné podpořit technologickou tvořivost a posílit spolupráci mezi vládami a průmyslem. Připomněl vznik akcelerátoru obranných inovací DIANA a NATO Innovation Fund, které mají podpořit rozvoj duálně využitelných technologií a start-upů v oblasti obrany.

V závěru svého projevu Rutte apeloval na představitele zbrojního průmyslu, aby zvýšili kapacity bez obav z přebytečné výroby. „Nebojte se investovat. Politická vůle, poptávka i finanční prostředky existují. Když průmysl navýší dodávky, přinese to nejen větší bezpečnost, ale i hospodářský růst a nová pracovní místa,“ doplnil.

Poměr ve výrobě je stále nevyrovnaný

Navzdory slovům generálního tajemníka Rutteho, že aliance „obrací trend“ ve výrobě munice, zůstává poměr sil ve zbrojní produkci nevyrovnaný. Podle dřívější analýzy RFE/RL a ruského investigativního projektu Conflict Intelligence Team (CIT) si Rusko stále udržuje výrazný náskok v objemech výroby munice, tanků a útočných dronů, přestože Západ má převahu v letectví, přesných zbraních a moderních obranných systémech.

Rutte letos na jaře varoval, že Rusko dokáže vyrobit „třikrát více munice za tři měsíce, než NATO za celý rok“. Tento výrok byl sice nadsazený, ale odráží skutečnost, že Moskva dlouhodobě pracuje na expanzi zbrojního průmyslu. CIT odhaduje, že ruské továrny, rozšířené mimo jiné v Bijsku a Kazani, dokážou ročně vyprodukovat až čtyři miliony dělostřeleckých granátů, tedy zhruba dvojnásobek produkce USA a EU dohromady.

Zatímco Rusko těží z přechodu na válečnou ekonomiku a centrální řízení výroby, západní země se potýkají s pomalejšími procesy veřejných zakázek a omezenou kapacitou továren, které byly po desetiletí orientovány spíše na export než na masovou výrobu. Spojené státy sice plánují do konce roku 2025 zvýšit produkci 155mm munice na 1,2 milionu kusů ročně, podobné tempo má i Evropa, nicméně i v součtu to odpovídá zhruba jedné čtvrtině ruských kapacit.

V oblasti obrněné techniky má Rusko díky modernizaci skladových zásob výraznou výhodu. Analytici NATO očekávají, že ruská armáda v roce 2025 zařadí do výzbroje kolem 1 500 tanků, z nichž velká část vznikne repasí sovětských modelů. Nově vyrobených tanků T-90M by mělo být asi 280 ročně. Naproti tomu evropské země vyrábějí jen omezené série – Německo kolem 50 Leopardů 2A8 ročně, Francie a Británie spíše modernizují než stavějí nové.

Zcela opačný obrázek nabízí letectví a sofistikované zbraňové systémy. Rusko ročně vyrobí kolem 50-60 bojových letadel, zatímco Spojené státy a evropské státy dohromady více než 200. Jen americký Lockheed Martin letos dodává přes 170 letounů F-35, k nimž přibývají Rafale, Eurofightery a Gripeny.

Rozdíl je patrný i v oblasti protivzdušné obrany. Rusko má sice početnou síť systémů S-400, avšak tempo výroby zůstává omezené na několik desítek baterií ročně. NATO naopak disponuje širším spektrem systémů – od amerických Patriotů přes evropské IRIS-T až po společně vyvíjené NASAMS – a především vyšší produkcí naváděných střel.

Kde Rusko jasně dominuje, je masová výroba dronů a řízených střel. Podle ukrajinské rozvědky vyrábí Moskva až 60 000 dronů ročně, včetně levných útočných typů Geran-2 (kopie íránského Shahedu). NATO na tuto levnou technologii zatím nenalezlo odpověď – západní UAV jako Reaper či Global Hawk jsou mnohonásobně dražší a určeny pro zcela jiné úkoly.

Rusko tedy sází na objem a jednoduchost, zatímco NATO na kvalitu, přesnost a interoperabilitu. Rutteho výzva k „převyrobení a přezbrojení“ tak míří přesně na slabinu aliance: schopnost rychle reagovat a vyrábět ve velkém. Pokud se Západu nepodaří sladit obranný průmysl s reálnými požadavky válečné ekonomiky, ruský náskok ve výrobních kapacitách může i nadále představovat strategickou hrozbu.

Nová rovnováha moci uvnitř NATO

Rutteho důraz na „kvantitu, kreativitu a kooperaci“ získává po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu nový politický rozměr. Tam, kde ještě před rokem šlo především o technickou otázku tempa výroby, se dnes stává jádrem geopolitického přeuspořádání uvnitř Západu. Zatímco Rusko přešlo do trvalé válečné ekonomiky a orientuje svou výrobu na objem, Spojené státy pod vedením Trumpa mění roli garanta bezpečnosti ve strategického věřitele – ochotného alianci podpořit, ale jen pokud Evropa zaplatí svůj díl účtu.

Návrat Trumpa měl na NATO okamžitý efekt. Americká politika vůči spojencům se stala otevřeně transakční. Prezident znovu oživil svou tezi, že evropské státy „žijí na účet Ameriky“, a postavil za ni konkrétní podmínky. Výsledkem byl bezprecedentní krok – dohoda o navýšení obranných výdajů na pět procent HDP do roku 2035. V praxi tak aliance přijala strategii, která má zároveň politickou i psychologickou funkci, tedy uklidnit Washington, že Evropa konečně bere vlastní obranu vážně, a zároveň vyslat signál Moskvě, že NATO přechází na dlouhodobý válečný standard.

Rutte, který po svém nástupu do čela aliance převzal i nevděčnou roli prostředníka mezi Trumpem a evropskými hlavními městy, se zatím ukazuje jako mistr rovnováhy. Otevřeně chválí Trumpovu „rozhodnost“, jak řekl například v rozhovoru pro New York Times, a přitom prosazuje hlubokou strukturální změnu – přenesení odpovědnosti z Washingtonu na evropské spojence. V jeho rétorice se proto slova o „společné zodpovědnosti“ stala synonymem pro evropskou soběstačnost. Spojené státy zůstanou lídrem, ale už nebudou plnit roli automatického dodavatele zbraní a záruk.

Tento posun má dalekosáhlé dopady na vojenskou rovnováhu vůči Rusku. Zbrojní bilance zůstává nerovná, Moskva i nadále převyšuje Západ v objemu výroby levné munice a útočných dronů, zatímco NATO drží náskok v technologii, přesnosti a obranných systémech. Americká administrativa však dává jasně najevo, že tento kvalitativní náskok musí Evropa brzy podpořit kvantitativně. Spojené státy postupně omezují vlastní dodávky munice a přesouvají pozornost k Indo-Pacifiku a evropské země nutí, aby se staly hlavním zdrojem konvenční síly aliance.

Trumpova strategie „tvrdé rovnováhy“ je tedy dvojí – upevnit americké vedení, ale zároveň prověřit, zda Evropa vůbec dokáže vyrábět a vyzbrojovat se bez neustálého amerického dohledového režimu. Tento tlak z Bílého domu má paradoxní efekt – sjednocuje alianci. Pod hrozbou americké netrpělivosti se evropské vlády začínají chovat pragmatičtěji a zrychlují nákupní procedury, uvolňují rozpočty a zvažují návrat k částečné mobilizační ekonomice.

Z průmyslového hlediska se Evropa skutečně pohnula. Po desítkách let stagnace vznikají nové muniční závody, výrobní linky pro střely země-vzduch i rozšířené kapacity PVO. Rheinmetall, BAE Systems či MBDA hlásí rekordní objednávky. Zatímco dříve byla obrana považována za fiskální břemeno, nyní se začíná mluvit o „obranné dividendě“ – růst průmyslu má znamenat i ekonomické oživení. Přesto ale zůstává zásadní otázka, zda tento růst stačí tempu, které diktuje ruská válečná ekonomika.

Trumpův návrat tím pádem otevřel i hlubší dilema evropské bezpečnosti. Pokud Spojené státy přestanou fungovat jako pojistka poslední instance, může NATO ztratit svou historickou asymetrii, tedy americkou sílu jako záruku politické soudržnosti. Rutte proto hovoří o „nové dělbě práce“, v níž mají Evropané nést větší díl odpovědnosti, ale zároveň zůstat pevně napojeni na americký strategický rámec. V jeho pojetí není Trump hrozbou, nýbrž katalyzátorem a prezidentem, který svým tlakem přiměl Evropu k činům, k nimž by se sama jen těžko odhodlala.

Výsledkem je NATO na prahu transformace. Politicky sjednocené, ale strukturálně napjaté; finančně silnější, ale stále průmyslově pomalejší; odhodlané bránit se, ale zároveň více závislé na tom, zda Trumpova Amerika opravdu zůstane spolehlivým garantem. Evropané dnes investují do obrany z přesvědčení, že bez vlastních kapacit neobstojí, a ze strachu, že Washington už nebude vždy na dosah ruky.

Průmysl jako měřítko moci

Evropa byla skutečně dlouho přesvědčena, že „autonomie“ znamená především diplomatickou nezávislost, ale dnešní realita ukazuje, že skutečná suverenita začíná u průmyslu a u schopnosti vyrábět, opravovat a doplňovat to, co se denně spotřebovává na frontě.

Evropský obranný průmysl se po desetiletích útlumu ocitá pod dvojnásobným tlakem. Na jedné straně má čelit bezprostřednímu deficitu v zásobování Ukrajiny a doplňování aliančních rezerv, na straně druhé má reagovat na politický imperativ ze Spojených států, že Evropa si musí poradit sama. Tato dvojitá výzva mění logiku zbrojní výroby z národní do společné.

Programy jako ASAP (Act in Support of Ammunition Production), EDIRPA či nově posílený Evropský obranný fond (EDF) se stávají jádrem nové průmyslové strategie. Zatímco dříve šlo o koordinační schémata, nyní se z nich stává de facto evropské ministerstvo obrany ve výstavbě, financující rozšiřování výrobních kapacit, sdílení komponent a společné certifikace. Cílem je snížit závislost na Spojených státech i na asijských dodavatelích a přenést těžiště do Evropy.

Z ekonomického hlediska to znamená návrat státu do role strategického investora. Vlády znovu vstupují do kapitálu podniků, garantují dlouhé rámcové kontrakty a podporují vznik celoevropských dodavatelských řetězců. Tento model, připomínající válečnou ekonomiku 40. let, nese rizika – byrokratické přetížení, protekcionismus či duplicity, ale přináší i zásadní přelom, kdy se obrana stává průmyslovou politikou, nikoli pouhým rozpočtovým výdajem.

V politickém smyslu posouvá současný vývoj význam pojmu strategická autonomie. Nejde o snahu Evropy oddělit se od Spojených států, ale o schopnost nést větší díl odpovědnosti v rámci aliance – tak, aby americký pivot do Indo-Pacifiku neznamenal oslabení evropské obrany. Tento model „sdílené autonomie“ vychází z tiché dohody mezi Ruttovým NATO a Trumpovým Bílým domem. Pokud Amerika zůstane jadernou a technologickou kotvou, Evropa musí být výrobní a logistickou páteří.

Dlouhodobě se tak formuje nový transatlantický způsob spolupráce. Západ už není jednotný blok s jedním centrem, ale síť vzájemně závislých uzlů, kde Spojené státy poskytují strategickou moc a Evropa průmyslovou sílu. Úspěch tohoto modelu bude záviset na tom, zda se evropské vlády dokážou dohodnout na trvalém mechanismu sdíleného financování a zda dokážou udržet rovnováhu mezi národní kontrolou a společnou výrobní efektivitou.

Proti Rusku to znamená jasnou trajektorii – objemově ho dohnat, technologicky udržet náskok a politicky neoslabit jednotu. Pokud Evropa tento trojúhelník zvládne úspěšně implementovat, může z Trumpova tlaku vyjít paradoxně silnější a samostatnější než kdykoli dříve. Pokud selže, hrozí, že zůstane mezi dvěma póly – ruským tlakem a americkou podmíněností – bez schopnosti skutečně rozhodovat o vlastní bezpečnosti.

V tomto smyslu se období po Trumpově návratu může stát buď mezníkem evropské emancipace, nebo potvrzením její dlouhodobé závislosti. Klíčem, jak ukazuje i Rutteho strategie, zůstává průmysl. Ten je dnes skutečným měřítkem moci a v nové éře transakčního Západu i jediným jazykem, jemuž Washington i Moskva rozumějí beze slov.