ANALÝZA | Trump může na cestě po Asii změnit svět. Tváří se jako revolucionář, navazuje na předchůdce

Donald Trump se po několika letech znovu vydává na cestu do Asie. Jeho šestidenní mise po Číně, Malajsii, Japonsku a Jižní Koreji naznačuje zásadní proměnu amerického pohledu na tento region. Washington již nepřistupuje k Asii jako k prostoru, kde se mají prosazovat demokratické ideály, svoboda a lidská práva. Dívá se na ni spíše jako na šachovnici mocenských, ekonomických a bezpečnostních zájmů. Informoval o tom americký list New York Times.

Tato proměna, jakkoli může působit cynicky, představuje návrat k realismu, který může Spojeným státům obnovit vliv ztracený v éře zdrženlivosti a neochoty Joea Bidena čelit geopolitickým rizikům. Trump sází na osobní diplomacii a intuitivní mocenské transakce. Pokud se mu podaří přetavit osobní kontakt s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v pragmatické partnerství, může se jeho politika paradoxně stát faktorem, který přispěje k obnovení globální rovnováhy.

Trump není ideologem v tradičním slova smyslu. Narozdíl od svých předchůdců nevnímá mezinárodní scénu jako střet hodnot či civilizačních vizí, ale jako arénu, v níž se každý aktér snaží maximalizovat zisk, moc a vliv. Politika je pro něj systémem směn, nikoli prostorem pro obhajobu principů. 

V tomto ohledu představuje typ moderního geopolitického transakcionalisty neboli vůdce, který nahrazuje dlouhodobou strategii sérií dohod, tlakových manévrů a okamžitých kompromisů. Každé jednání, summit či diplomatické gesto chápe jako příležitost k vyjednávání, jako součást tržního mechanismu moci.

Tento způsob uvažování mu paradoxně umožňuje nalézat společný jazyk právě s čínským prezidentem. Si Ťin-pching staví svou zahraniční politiku na obdobných principech směny: nabízí investice výměnou za loajalitu, ekonomickou podporu výměnou za mlčení, stabilitu výměnou za strategickou poslušnost. Vzniká tak zvláštní symetrie mezi dvěma systémy, které se sice ideologicky vymezují jeden vůči druhému, ale strukturálně a mocensky k sobě mají blíže, než si jejich představitelé přiznávají.

V tomto smyslu se Čína stává zrcadlem, v němž se odráží současná Amerika. Spojené státy, vedené Trumpem, začínají stále více připomínat zemi, vůči níž se dlouhá desetiletí vymezovaly. Oslabené instituce, koncentrace moci v rukou exekutivy, kult osobnosti a tendence využívat ekonomickou sílu jako prostředek politického nátlaku – to jsou rysy, které Ameriku přibližují čínskému modelu. 

Dříve ostrá linie mezi Západem a Východem se tím rozostřuje. Trump tak nechtěně vytváří prostředí, v němž Spojené státy ztrácejí svůj ideologický náskok, ale zároveň získávají flexibilitu nutnou k přežití ve světě, kde ideologie přestává být hybnou silou dějin.

Trump instinktivně chápe, že právě v tomto sbližování se může skrývat nový typ rovnováhy. Washington a Peking se sice obávají jeden druhého, avšak jejich vztah je definován hlubokou vzájemnou závislostí. Čína potřebuje přístup na americké trhy a stabilitu dolaru, Spojené státy zase závisejí na čínských dodavatelských řetězcích, investičních tocích a na vlivu Pekingu vůči Severní Koreji. 

Schůzka obou prezidentů tak nemusí být střetem ideálů, nýbrž praktickým vyjednáváním o udržení systému, který se rozpadá pod tlakem ekonomické rivality, nacionalismu a demografického útlumu. V sázce není nic menšího než udržení rámce světového obchodu, který navzdory všem krizím stále zajišťuje globální stabilitu.

Trumpova snaha o „mírové dohody“ v Asii proto není výrazem víry v univerzální hodnoty, ale mocenskou kalkulací. Pokud se mu podaří přimět Peking k novému typu spolupráce, může tím částečně zmírnit napětí na Korejském poloostrově, zbrzdit protekcionistické tendence a přispět k udržení světového hospodářství v relativní rovnováze. Jeho politika zůstává neřízená, osobní a v mnoha ohledech riskantní, přesto však může představovat jediný realistický pokus o obnovu řádu v době, kdy liberální svět ztrácí vůli i víru k jeho obraně.

Paradoxně nic nového

Ačkoli se Trump ve své zahraniční politice často prezentuje jako revoluční osobnost, jeho přístup k mezinárodním vztahům není v amerických dějinách zcela nový. V jistém smyslu navazuje na dlouhou tradici amerického pragmatismu, který se již více než století pohybuje mezi idealistickými proklamacemi a chladnou mocenskou kalkulací. Jeho tzv. transakční diplomacie, která staví na přímé směně výhod a hrozeb, tak ve skutečnosti pouze obnovuje jeden z nejtrvalejších motivů americké moci – přesvědčení, že stabilita světa se dá koupit, vyjednat nebo vynutit. Na tento trend upozornil server The Conversation.

Historie Spojených států nabízí řadu precedentů, které ukazují, že kombinace ekonomického tlaku, vojenské síly a osobní diplomacie dokázala často přinést hmatatelné výsledky. Již Theodore Roosevelt na počátku 20. století spojoval ochranu latinskoamerických režimů s americkými finančními zájmy a neváhal použít ozbrojenou sílu, když šlo o zajištění návratnosti dluhů amerických bank. Jeho následovníci William Taft, Woodrow Wilson a Calvin Coolidge uplatňovali obdobné metody v Karibiku a Střední Americe, kde Spojené státy opakovaně intervenovaly, aby udržely pořádek výhodný pro své investory.

Podobně i během studené války byly ekonomické nástroje využívány jako prostředek k formování politických výsledků. Prezident Harry Truman i John F. Kennedy spojovali zahraniční pomoc s politikou pozemkové reformy, aby omezili vliv komunismu v rozvojových zemích. Dwight Eisenhower dokázal v roce 1956 donutit Londýn a Paříž k ústupu ze Suezu, když jim zablokoval přístup k úvěrům Mezinárodního měnového fondu. Barack Obama o půl století později propojil jadernou dohodu s Íránem se zrušením sankcí a Joe Biden zase použil vývozní kontroly a daňové pobídky, aby přiměl spojence v Evropě a Asii omezit export klíčových technologií do Číny.

Trumpova politika tak není popřením americké tradice, ale jejím vyhrocením. V jádru na ni navazuje, avšak provádí ji bez zábran, bez masky ideologie a bez respektu k institucionálním rámcům, které dříve udržovaly rovnováhu mezi národními zájmy a mezinárodním řádem. Jeho „transakční realismus“ je pokračováním amerického pragmatismu očištěného od všech liberálních ambicí. Mírová dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem, kterou Trump osobně zaštítil, to ilustruje dokonale. Spojené státy se staly garantem bezpečnosti na jižním Kavkaze výměnou za exkluzivní práva na výstavbu dopravního koridoru – dohoda, která se více než diplomacii podobá obchodní smlouvě.

Tento přístup navazuje na dlouhou linii americké politiky, která spojuje geopolitiku s podnikáním. Spojené státy byly vždy schopny proměnit své ekonomické ambice v nástroj vlivu a bezpečnosti. Rozdíl je v tom, že Trump tuto symbiózu učinil naprosto transparentní. Zahraniční politika je v jeho pojetí přímou extenzí obchodního jednání, nikoli prostředkem prosazování ideálů. V tom se od svých předchůdců liší nejvíce – opouští jakýkoli pokus zakrýt zájmy morálním jazykem a místo toho otevřeně deklaruje, že Ameriku řídí jako firmu, jejímž cílem je maximalizace zisku a vlivu.

Takový přístup může působit nedemokraticky, a v mnoha ohledech jím skutečně je. Trump jedná mimo klasické rámce mezinárodního práva, obchází Kongres i diplomatické aparáty a preferuje přímé dohody s autoritářskými lídry, kteří sdílejí jeho mentalitu osobního obchodu. Přesto však nelze přehlédnout, že podobná strategie v minulosti Spojeným státům přinášela výsledky, které liberální idealismus často nedokázal zajistit. Rooseveltovy intervence v Karibiku vytvořily pásmo amerického vlivu, které přetrvalo celé století; Eisenhowerův ekonomický tlak ukončil evropské koloniální dobrodružství na Blízkém východě; Obama a Biden zase využili ekonomické nástroje k dosažení kompromisů, které by vojenskou silou nebyly možné.

Nemůžou být jeden bez druhého

Trumpova návštěva Asie se odehrává ve chvíli, kdy vztah mezi Spojenými státy a Čínou představuje klíčovou osu světové stability i největší potenciální zdroj globálního otřesu. Jde o vztah, který se již dávno vymkl hranicím běžné ekonomické soutěže. Spojuje v sobě závislost, rivalitu i tichý respekt, který se rodí z vědomí, že jedna bez druhé nedokážou udržet současný svět v chodu. Napsala o tom už dříve britská stanice BBC. 

Spojené státy jsou stále hlavním trhem, inovátorem a držitelem měny, na níž stojí globální finanční systém. Čína je naopak nezastupitelným centrem výroby, logistickým uzlem a zdrojem většiny surovin, komponentů a energií, které tento systém pohánějí. Americká spotřeba by bez čínské výroby ochabla, čínská ekonomika by bez americké poptávky a kapitálu ztratila dynamiku. Obě mocnosti se tak nacházejí v paradoxní symbióze, v níž každá potřebuje druhou právě proto, že se jí zároveň snaží oslabit.

Trump do Asie přijíždí jako prezident, který tuto závislost chápe nikoli jako slabost, ale jako nástroj moci. Věří, že ekonomická provázanost může být využita jako páka k vyjednání výhodnější pozice a že cla, restrikce a hrozby mohou přinutit Peking ke kompromisům, které by diplomatickým tlakem nebyly dosažitelné. Tato logika „řízeného konfliktu“ je typická pro jeho transakční styl: vyvolat krizi, aby mohl nabídnout její řešení.

Pro Čínu je však tento přístup existenční výzvou. Peking sleduje, jak Washington postupně omezuje přístup čínských firem k pokročilým technologiím, snižuje závislost na čínských dodavatelských řetězcích a rozšiřuje bezpečnostní spolupráci s Japonskem, Jižní Koreou a Filipínami. Trumpova přítomnost v regionu je tak čtena nejen jako ekonomický signál, ale i jako strategická demonstrace – připomenutí, že Spojené státy stále dokážou mobilizovat aliance, pokud o to jejich lídr usiluje.

V sázce je mnohem víc než obchodní bilance. Jde o budoucí tvar světového řádu, který může být buď postaven na vzájemné provázanosti, nebo rozštěpen do soupeřících bloků. Pokud Trump dokáže obnovit osobní vztah se Si Ťin-pchingem a najít nový způsob fungování, může tím alespoň dočasně stabilizovat prostředí, v němž se světová ekonomika nachází na hraně přetížení. Pokud však setkání skončí neúspěchem, může následovat období tvrdé deglobalizace, technologického rozpojení a politické konfrontace, jejíž důsledky by pocítil každý kontinent.

Zjednodušeně řečeno, Asie je dnes zrcadlem, v němž se odráží budoucnost globálního kapitalismu. Spojené státy a Čína představují dvě neoddělitelné poloviny téhož systému a síly, které se mohou navzájem posílit, nebo zničit. Trumpova cesta tak zůstává zkouškou, zda svět ještě dokáže žít s představou vzájemné závislosti, nebo zda se definitivně vrací k logice mocenské konfrontace.