ANALÝZA | Zásoby americké munice a výzbroje se tenčí. Válka s Čínou nebo Ruskem přitom bude vyžadovat vysoké náklady

Pentagon se potýká s výrazným nedostatkem vojenského materiálu, od dronů a raket po dělostřeleckou munici. Hlavním důvodem je rozsáhlé vyčerpání zásob v důsledku vojenské podpory Ukrajině a Izraeli, stejně jako operací v Rudém moři. Upozornil na to server The Week. Současná průmyslová kapacita Spojených států nestačí pokrýt rychlé doplnění zásob. Z rozpočtu obrany ve výši 850 miliard dolarů směřuje jen necelá pětina na nákup nové výzbroje. Americký zbrojní průmysl navíc od konce studené války slábne a modernizace výrobních kapacit je zdlouhavá.

Stavba lodí se nachází v ještě horším stavu. Kvůli ochranářským zákonům, ztrátě konkurenceschopnosti a úpadku civilního lodního průmyslu Spojené státy vyrábějí jen minimum obchodních i vojenských lodí. Námořnictvo dnes provozuje polovinu lodí oproti konci 80. let a nové projekty jsou extrémně nákladné a často neefektivní. Obnova schopností americké lodní výroby bude podle vládních představitelů vyžadovat desítky let.

Spojené státy v posledních týdnech výrazně omezily například dodávky zbraní na Ukrajinu, včetně strategických protiletadlových systémů, což odráží zhoršující se stav amerických zbrojních zásob a změnu politických priorit Trumpovy administrativy. Pentagon pod vedením ministra obrany Petea Hegsetha provedl přezkum zahraniční pomoci, který vedl právě k pozastavení části výzbroje, informovala o tom americká stanice CNN.

Kontroverzní rozhodnutí přišlo v době, kdy Rusko zesiluje letecké útoky na ukrajinská města a Ukrajina čelí rostoucí potřebě posílit svou protivzdušnou obranu. Zásoby americké munice a raket, zejména pro systémy Patriot, jsou však omezené a průmyslová základna USA nedokáže rychle doplnit ztráty. Situace se zhoršuje i kvůli nutnosti zaměřit se na potenciální konflikt s Čínou v Indo-Pacifiku.

Pomoc USA Ukrajině, která byla od roku 2022 naprosto klíčová, tak oslabuje. Evropské státy poprvé převzaly vedoucí roli v celkovém objemu vojenské pomoci. Oslabení americké podpory zvyšuje nejistotu ohledně další obranyschopnosti Kyjeva a signalizuje možné dlouhodobé přeskupení amerických priorit.

Válka mezi mocnostmi bude nákladná

Americké omezené výrobní kapacity odhalují nepříjemnou, ale zásadní pravdu o moderním vedení války: i ta nejsilnější armáda světa je zranitelná, pokud nedokáže průběžně nahrazovat ztráty a udržet výrobu munice a výzbroje v chodu. Konflikt na Ukrajině, byť lokálního charakteru, tento problém obnažil s nevídanou intenzitou. Vyčerpání amerických zásob v důsledku dlouhodobé podpory Ukrajině a paralelních operací v jiných regionech ukazuje, jak tenká je hranice mezi dominancí a nedostatkem.

Dlouhodobý nedostatek výzbroje neohrožuje jen schopnost Spojených států podporovat spojence, ale i jejich vlastní připravenost čelit rovnocennému protivníkovi. Pokud by došlo k přímému střetu s Ruskem nebo Čínou – dvěma zeměmi s rozsáhlými vojenskými kapacitami na souši, ve vzduchu i na moři – tempo spotřeby by bylo mnohonásobně vyšší než na ukrajinském bojišti. Zásoby raket, granátů a střeliva by mohly být vyčerpány během několika dní intenzivních bojů.

Takový konflikt by navíc vyžadoval masivní logistické zabezpečení pro stovky tisíc vojáků na obou stranách, rozmístěných v širokém geografickém prostoru. Pokud by americký obranný průmysl nebyl schopen včas reagovat, hrozí scénář, kdy by se USA musely rozhodovat, komu z omezených zásob poskytnout podporu – a komu ne. To by mohlo nejen destabilizovat alianční vazby, ale zároveň oslabit důvěru ve schopnost Washingtonu garantovat bezpečnost svých partnerů.

Realitu ukázala válečná hra

Varovné závěry přinesly válečné hry simulující ozbrojený konflikt mezi USA a Čínou o Tchaj-wan. Výzkumný tým amerického Centra pro novou americkou bezpečnost (CNAS) ve spolupráci s televizním pořadem Meet the Press analyzoval scénář možného čínského útoku na Tchaj-wan v roce 2027. Výsledek je znepokojivý: žádná ze stran by nedokázala rychle zvítězit a konflikt by přerostl ve vysoce nákladnou, a především nevyzpytatelnou válku.

Simulace vycházela z předpokladu, že Čína zahájí invazi s cílem vojenské anexe Tchaj-wanu. Spojené státy a jejich regionální spojenci v čele s Japonskem a Austrálií by se pokusili ostrovní demokracii bránit. Cílem hry nebylo jen modelovat vojenské střety, ale identifikovat klíčová rozhodovací dilemata, kterým by čelili političtí i vojenští lídři na obou stranách.

Podle výsledků simulace by válka o Tchaj-wan byla nejen intenzivní, ale i nepředvídatelná. Čína by se sice snažila o rychlý zásah, který by USA a jejich spojencům zabránil v efektivní reakci, nicméně už během prvního týdne by narazila na tvrdý odpor a značné ztráty. Obě strany by rychle spotřebovaly velké množství munice a vybavení, což by vedlo k prodlužování konfliktu a růstu rizika jeho eskalace.

Zejména alarmující bylo zjištění, že v určité fázi konfliktu by mohly obě mocnosti sáhnout k útokům mimo bojovou zónu – tedy přímo na území protivníka. Tím by se válka mohla přiblížit hranici jaderné konfrontace. Čína by podle simulace mohla například demonstrovat své jaderné kapacity, aby odradila Washington od dalších zásahů. Tato dynamika ukazuje, že tradiční odstrašování by v podobném scénáři mohlo selhat nebo vést k nebezpečným nedorozuměním.

Významnou roli v simulaci sehrály také spojenecké státy. Zatímco Čína by do války vstupovala víceméně osamocená, USA by mohly těžit z podpory Japonska, Austrálie nebo Filipín. Tato koalice by nejen posílila vojenskou sílu Západu v regionu, ale také umožnila logistickou podporu a rozšíření bojových operací. Právě spolehliví a schopní spojenci byli podle zprávy CNAS hlavním rozdílovým faktorem ve scénáři dlouhodobého odporu proti čínské agresi.

Zpráva upozorňuje, že pokud mají Spojené státy i nadále fungovat jako hlavní záruka stability v Indo-Pacifiku, musí přizpůsobit svou obrannou politiku nové realitě. To zahrnuje nejen investice do přesně naváděných zbraní, ponorek či bezpilotních systémů, ale také rozšíření vojenské přítomnosti a infrastruktury v regionu. Simulace navíc ukázala, že Washington musí počítat s tím, že případný konflikt nebude krátkodobou operací, ale vleklou válkou s vysokými náklady na lidské životy i vojenský materiál.

Výzkumníci rovněž doporučují posílení koordinace se spojenci, vytvoření krizových komunikačních kanálů a důslednou přípravu na krizové situace, které by mohly vzniknout v důsledku nečekaného vývoje na bojišti. Samotný Tchaj-wan by měl podle CNAS výrazně posílit své obranné kapacity – od modernizace výzbroje přes zlepšení výcviku až po vytvoření rezervních zásob pro případ obléhání.

Válečné hry nemusí odpovídat realitě

Když americký think-tank RAND v roce 2016 simuloval ruskou invazi do Pobaltí, výsledek byl jednoznačný: Moskva do 60 hodin ovládne Rigu i Tallinn, navzdory zásahu NATO. Stejný přístup později vedl k pochmurným predikcím i v případě Ukrajiny. Reálný vývoj po únoru 2022 ale ukázal, že Spojené státy se ve svých válečných hrách fatálně zmýlily. Informoval o tom server Busines Insider.

Simulace přisuzovaly Rusku nadprůměrnou taktiku, organizaci i logistiku. Místo toho však invaze odhalila neschopnost velení, přehlížení místních podmínek, chaotické zásobování a těžkopádné manévry. Rychlé obsazení Kyjeva se nikdy nekonalo, přestože simulace podobný vývoj předpokládaly.

Americké vojenské hry často vycházejí z předpokladu, že počet tanků a děl rozhoduje. Realita ale ukázala, že Ukrajina dokázala vykompenzovat početní nevýhodu taktickou kreativitou, rychlým učením a přesně mířenými útoky na ruské logistické uzly. Navíc využila podporu Západu, především přesně naváděné zbraně a satelitní data, s nimiž simulace nepočítaly v dostatečné míře.

Podcenění Ukrajiny má důsledky přesahující evropské bojiště. Američtí plánovači nyní přehodnocují metodiku simulací, zejména s ohledem na Tchaj-wan. Pokud by Čína zahájila invazi, záleželo by nejen na síle zbraní, ale i na připravenosti bránit se asymetricky, na odhodlání civilního obyvatelstva a na podpoře spojenců. Stejně jako na Ukrajině by se mohly i zde projevit schopnosti, které nejsou v tradičních válečných hrách dostatečně zohledněny.

Ukrajinská zkušenost také ukázala, že „luxusní“ zbraňové systémy nejsou vždy rozhodující. Klíčovým faktorem je objem dostupné výzbroje, jako houfnice, granáty, drony, nikoli jen jejich technologická vyspělost. Západní zaměření na vysoce sofistikované systémy tak může selhat v konfliktech opotřebování, které připomínají první světovou válku více než moderní chirurgické údery.

Jak by vypadal konflikt Ruska s NATO?

Pokud by došlo k ozbrojenému střetu mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí, průběh konfliktu by se výrazně lišil od války na Ukrajině. Podle odborníků by Moskva neusilovala o přímou konvenční invazi, ale o podlomení politické jednoty NATO a ochromení jeho rozhodovacích procesů. Analýza Fabiana Hoffmanna z Oslo Nuclear Project naznačuje, že Kreml by preferoval strategii hybridní války, jejímž cílem by nebylo vojenské vítězství v poli, ale destabilizace aliance zevnitř. Upozornil na to server Foreign Policy.

Taktika by zahrnovala kybernetické útoky, elektronické rušení, šíření dezinformací a selektivní provokace vůči menším nebo zranitelnějším členským státům, například v Pobaltí. Přímý útok s masivním přesunem vojsk, jaký Rusko předvedlo v únoru 2022 na Ukrajině, se v případě NATO neočekává. Namísto toho by Moskva zřejmě testovala odhodlání Západu prostřednictvím šedých zón – incidentů, které by nemusely automaticky aktivovat článek 5 washingtonské smlouvy o kolektivní obraně.

Klíčovou roli v ruské strategii by hrálo jaderné zastrašování. Moskva už během války na Ukrajině naznačila ochotu využít jaderné hrozby k ovlivnění rozhodování západních vlád. V případě konfliktu s NATO by tento prvek mohl sloužit k vytvoření psychologického tlaku, který by měl odradit některé státy od aktivní účasti nebo zpomalit společnou reakci aliance.

Současné bezpečnostní prostředí napovídá, že riziko podobného scénáře narůstá. Estonsko, Litva i Polsko v posledních měsících opakovaně varují před možností ruské agrese, jakmile Moskva získá prostor po případném útlumu bojů na Ukrajině. Pobaltské státy zvyšují své obranné rozpočty a žádají NATO o větší vojenskou přítomnost na svém území.

Na červnovém summitu NATO v Haagu se spojenci zavázali zvýšit své obranné výdaje na 5 % HDP, z čehož alespoň 3,5 % má jít přímo na výzbroj, jak napsal například prestižní list Financial Times. Aliance zároveň potvrdila trvalý závazek vůči Ukrajině a vyčlenila prostředky na další vojenskou pomoc, která se nově započítává do národních obranných výdajů. Británie například oznámila dodávku stovek pokročilých raket pro systémy protivzdušné obrany.

Ruská ekonomika přitom zůstává silně militarizovaná. Podle údajů amerického think-tanku CSIS, na něž upozornil server Business Insider, dosáhnou ruské výdaje na obranu v letošním roce více než 6 % HDP. Tento růst naznačuje, že Moskva počítá s možností dlouhodobé konfrontace se Západem a chce si zachovat schopnost reagovat vojensky v širším geopolitickém prostoru.

Závěry bezpečnostních analytiků jsou jasné: případný konflikt mezi Ruskem a NATO by byl veden jinými prostředky, ale s neméně vážnými důsledky. O vítězství by nerozhodoval počet tanků, ale schopnost udržet alianci jednotnou, odolnou vůči dezinformacím a ochotnou čelit zastrašování. Západ tak musí být připraven nejen na fyzickou obranu svého území, ale i na bitvu o psychologickou odolnost a politickou soudržnost v době krize.