Polepšilo se Česko ve vztahu k NATO? Dle analytika nedostatečně

Letošní rok je podle analytika Jakuba Kufčáka jakýmsi obratem v české obranné politice. „Nejprve se na počátku února ministr obrany při setkání se svými protějšky ze zemí Varšavské 4 konečně přihlásil k české účasti na předsunuté alianční přítomnosti v Pobaltí v roce 2018, kterou ztělesňují čtyři mezinárodní prapory v pobaltských zemích a Polsku,“ píše Kufčák. Podle analytika jde sice o pozitivní krok, jak plnit spojenecké závazky, ale jenom to nestačí. Podle něj by se Česko mělo zavázat, že později bude vést jeden ze čtyř zmíněných praporů.

Dalším posunem k lepšímu je prý avizované navýšení obranného rozpočtu. „Následně, v polovině února, ministr obrany zažádal o razantnější nárůst výdajů na obranu, neboť si uvědomil, že dosavadním tempem navyšování nelze splnit koaliční závazek vydávat v roce 2020 1,4 % HDP na obranu ani dostatečně odpovědět na požadavky nové americké administrativy,“ vysvětluje. Pokud se ministrovi podaří nárůst prosadit, v roce 2020 by tak šlo celých 75 miliard korun do obrany.

Česká republika ale stále pokulhává ve svých aliančních závazcích. Podle Kufčáka je problematickou zejména Koncepce výstavby Armády ČR, která je prý dávno překonaná. „Dosvědčuje to i chaos okolo nákupu nového víceúčelového či bojového vrtulníku nebo časový odklad přechodu na dělo alianční ráže 155 mm, když byla místo toho zahájena modernizace dvou třetin houfnic stávající ráže 152 mm,“ dává analytik příklad.

Analytik zapochyboval nad postojem premiéra Sobotky k armádě. „Měl zavázat českou armádu k německo-nizozemskému modelu, který se jeví čím dál více jako optimální a také nezbytný. Česko tak zůstává v budování svých vojenských schopností na mezinárodním základu tragicky nepřipraveno, a to zejména mentálně. Premiér tak promarnil šanci kvalitativně posunout diskuzi o evropské armádě z pozice, ve které se debatuje jen o tom, zda nás má povinnost chránit Washington, nebo Brusel,“ dodává Kufčák. V této souvislosti zmiňuje efektivní spolupráci mezi německými a nizozemskými jednotkami. Ti budují spolupráci „odspodu“ - prostřednictvím plně integrovaných jednotek tak budují zárodek pro možnou budoucí evropskou armádu.

I když je vidět jistý posun v otázce obranné politiky, analytik hodnotí práci premiéra a ministra obrany rozpačitě. Kvůli neschopnosti premiéra i ministra obrany rychle se přizpůsobit bezpečnostnímu prostředí tak hlavním výsledkem jejich práce v obranné politice zůstává zvýšení počtu vojáků, které se přiblížilo hodnotě z roku 2005. K dalším oblastem většinou přistupovali stylem „počkáme a uvidíme“,“ uzavřel Kufčák.