KOMENTÁŘ | Silná a společná protivzdušná obrana nestačí. Evropské země musí investovat víc

Evropa posiluje svou obranu proti vzdušným hrozbám. Na začátku srpna podle serveru Defense Post oznámilo Slovinsko nákup dvou dalších baterií německého systému protivzdušné obrany IRIS-T SLM, včetně radarů, řídicích stanic, logistického zázemí a servisní podpory. Krátce nato se k novým akvizicím připojily i Dánsko a Švédsko, a už tři země tak výrazně přispěly k rozšiřování protivzdušného štítu v rámci iniciativy European Sky Shield Initiative (ESSI).

Švédsko potvrdilo objednávku sedmi baterií IRIS-T SLM v hodnotě přes 800 milionů eur. Dánsko zároveň rozšířilo svou obrannou strategii o tento systém, a to jako součást širší modernizace schopností obrany proti řízeným střelám a bezpilotním prostředkům. ESSI, iniciovaná Německem v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu, si klade za cíl vybudovat evropsky koordinovanou, interoperabilní a vícestupňovou protivzdušnou obranu napříč kontinentem.

Počet států zapojených do iniciativy tímto krokem vzrostl na 24, mezi nimi je také Česká republika. Vedle členských zemí NATO jsou mezi nimi i neutrální státy jako Rakousko nebo Švýcarsko. Rozšíření účasti i kapacit ESSI je nejen reakcí na rostoucí hrozbu z východu, ale i důkazem, že evropské státy berou vlastní obranu vážněji než kdykoli od konce studené války.

Systém IRIS-T SLM, který vyrábí německá společnost Diehl Defence, je schopen ničit cíle ve vzdálenosti až 40 kilometrů a výškách do 20 kilometrů. Systém si již získal respekt v praxi – například na Ukrajině, kde úspěšně sestřeloval řízené střely i drony. Díky vysoké přesnosti, flexibilitě a digitální architektuře patří mezi nejpokročilejší evropské protivzdušné systémy středního dosahu.

Ani rozšíření systému IRIS-T SLM však evropskou obranu plně neřeší. Evropa nutně potřebuje vícevrstvý a koordinovaný protivzdušný systém, který by dokázal čelit celé škále hrozeb – od nízko letících dronů přes balistické střely až po pilotované prostředky.

Mnohé evropské státy stále spoléhají na zastaralé sovětské systémy protivzdušné obrany, zejména ve střední a východní Evropě. Například S-125 nebo starší verze systému Kub již neodpovídají současným technickým požadavkům a jen s obtížemi by čelily moderním raketám, které Rusko nasazuje na Ukrajině. Nedostatečná interoperabilita těchto systémů navíc znesnadňuje spolupráci v rámci NATO.

Významnou výzvou zůstává také sladění nízké, střední a vysoké vrstvy obrany. IRIS-T SLM pokrývá střední vzdálenost, ale Evropa stále postrádá kapacity pro vysokou vrstvu – tedy systémy, které by dokázaly zachytit například hypersonické střely nebo mezikontinentální balistické projektily. V této oblasti se zatím spoléhalo především na americké systémy Patriot a THAAD, jejichž integrace je nákladná a logisticky složitá.

Vedle technických mezer je problémem i roztříštěnost nákupů a chybějící společné plánování. Každý stát si často pořizuje systémy podle vlastních preferencí, bez ohledu na kompatibilitu s okolními zeměmi. Tento přístup vytváří riziko, že vznikne mozaika nesourodých technologií, které nebude možné efektivně provozovat v rámci jednotného evropského obranného prostoru.

Iniciativa European Sky Shield má potenciál tuto situaci změnit – pokud ji státy přijmou jako více než jen platformu pro společné nákupy. Její skutečná síla spočívá v tom, že umožňuje sjednocovat obranné strategie, sdílet výcvik, harmonizovat logistiku a budovat společnou síť velení. Bez těchto kroků zůstane i ten nejlepší systém jako IRIS-T jen dílčím řešením.

Evropa totiž nečelí hrozbám jen ve vzduchu. Stejně vážné výzvy se odehrávají i na zemi – v oblasti pozemní obrany, logistiky a bojové připravenosti armád. Zatímco pozornost veřejnosti i politiků se často soustředí na technologie protivzdušné obrany, nezbytnou podmínkou efektivní obranyschopnosti je i dostatečná kapacita obrněných sil, dělostřelectva, ženijních jednotek a zabezpečení zásobovacích tras.

V mnoha evropských zemích přetrvává podinvestovanost v těžkou pozemní techniku. Řada států omezuje své tankové parky na desítky kusů, často zastaralých modelů bez moderních ochranných a komunikačních systémů. Ukrajinská válka přitom ukazuje, že schopnost vést kombinované operace – tedy propojit tanky, pěchotu, drony a dělostřelectvo – je rozhodující pro přežití i úspěch.

Dalším slabým místem je logistika a schopnost rychlého přesunu jednotek. V případě krize by se musely přesouvat tisíce vojáků a stovky kusů techniky přes území několika států. Přesto stále chybí jednotné dopravní koridory, právní rámce pro přeshraniční pohyb armád a jednotná infrastruktura. Mosty, železnice či silnice často neodpovídají vojenským požadavkům, což by v případě války mohlo zdržet reakci NATO.

Evropa také dlouhodobě podceňuje stav munice a zásob. Krize způsobená dodávkami pro Ukrajinu ukázala, že řada armád nemá ani základní válečné zásoby na více než několik dní intenzivního konfliktu. Výroba střeliva a náhradních dílů byla po desetiletí marginalizována, a teprve teď se pomalu obnovuje.

Pozemní obrana navíc trpí chybějící koordinací mezi členskými státy. Zatímco se v oblasti vzdušné obrany začíná prosazovat koordinovaná iniciativa ESSI, v oblasti těžké techniky, výcviku nebo budování zásob stále převládá národní přístup. Každý stát si buduje armádu po svém, často bez ohledu na standardy nebo potřeby sousedů.

Pokud má Evropa čelit reálné konvenční hrozbě a nikoli jen plnit alianční závazky na papíře, musí začít stavět komplexní obrannou architekturu, která propojí všechny dimenze – vzdušnou, pozemní, kybernetickou i logistickou. Bez silných záloh, připravených tras a moderní výzbroje nebude ani nejpokročilejší radar nic platný. Evropě totiž hrozí, že si vybuduje digitální štít nad zchátralým základem.