PŮVODNÍ ZPRÁVA | Patnáct stran ve sněmovně díky nepřiznaným koalicím brzy může být realitou. Historie nás přitom důrazně varuje

Ústavní soud se bude zabývat prioritně a v jediném řízení dvěma stížnostmi na nepřiznané koalice Stačilo a SPD. Stěžovatel, tedy strana Volt, poukazuje na to, že za hnutí SPD kandidují členové stran PRO, Svobodní a Trikolora a za hnutí Stačilo zase příslušníci KSČM, Socdem či ČSNS. Oběma uskupením by přitom k zisku mandátů stačilo překročit pět procent. V případě přiznaných koalic se hranice nutná pro vstup do Sněmovny zvyšuje.

„Žaloby jsme podali jak proti SPD, tak proti hnutí Stačilo! – chceme totiž, aby všichni hráli férově, a to u těchto dvou uskupení nevnímáme,“ uvedl v rozhovoru pro EuroZprávy.cz předseda strany Volt Adam Hanka. „Krajský soud v Brně v případě Stačilo! rozhodl, že se zcela jednoznačně jedná o koalici a řekl, že tato kandidátní listina porušuje zákon. Míru obcházení zákona soud označil za ‚zcela očividnou a do nebe volající‘,“ zdůraznil.

EuroZprávy.cz se na předsedu Voltu tento pátek obrátily ještě jednou s tím, jestli dosavadní rozhodnutí soudů naplnila jeho očekávání. „Rozhodnutí soudů očekávání naplnila, považuju je za velký úspěch. Soudy sice registrace nepřiznaných koalic nezrušily, ale daly jasné vodítko, jak postupovat. Zároveň z rozhodnutí soudů jasně plyne, že v Česku máme rozpory v zákonu o volbách, což je pro naši demokracii velký problém,“ zdůraznil.

Podle něj některé krajské soudy, u nichž došlo k přezkumu jako první, vykládaly zákon formalistickým způsobem – tedy striktně podle litery zákona, bez ohledu na širší kontext nebo dopady na práva účastníků. Jiné soudy naopak zvolily materiální výklad, kdy zohlednily i smysl zákona a konkrétní okolnosti případu, aby rozhodnutí co nejlépe odpovídalo reálné situaci.

Hanka považuje volební zákon za „velmi důležitý zákon, protože určuje pravidla hry toho, jak volíme naše zástupce do parlamentu“. „To znamená, že tento zákon určuje pravidla hry celé naší demokracie. Když jsou v něm díry, tak to znamená, že některé strany hrají podle jedněch pravidel a jiné strany hrají podle jiných pravidel. To může být pro demokracii zdrcující, neboť důsledkem toho je, že je narušena svobodná a férová soutěž politických stran,“ vysvětlil.

Ústavní soud podle něj může rozhodnout tak, že „doslova vypne aditivní klauzule“. „Ústavní soud samozřejmě může vyložit to, že koalice je jen takové uskupení, které se za koalici dobrovolně označí a v takovém případě doslova vypne aditivní klauzule a ve volbách už nikdy nebude kandidovat žádná koalice. Budou kandidovat jen uskupení, která budou poskládaná z mnoha malých stran,“ nastínil.

Zdůraznil však, že by šlo o „integrační pobídku jako hrom“. „Ale taky by to znamenalo, že se bude už navždy drobit parlament na mnoho malých straniček“ nebo, že „zákonodárce usoudí, že je potřeba to nějak přepsat a dojde k novelizaci toho zákona,“ dodal. „Takže teď jsme prostě díky našim žalobám ve fázi, že ať se stane cokoliv bude to mít pozitivní vliv na volební systém – konečně budeme vědět, jak se máme ve volbách chovat.“

Rekordní počet stran

Do Poslanecké sněmovny se letos může dostat rekordně široké spektrum subjektů. Koalice Spolu sdružuje ODS, KDU-ČSL a TOP 09, Piráti kandidují společně se Zelenými a samostatně se ucházejí o hlasy také Starostové a nezávislí. Na opačném pólu stojí nacionalistická koalice SPD, v níž figuruje i Trikolora, Svobodní a hnutí PRO. Levicový blok Stačilo tvoří KSČM, Spojení demokraté – Sdružení nezávislých, ČSNS a Sociální demokracie. Další stranou s vysokými šancemi na zisk poslaneckých křesel jsou Motoristé sobě. Celkově se jedná až o patnáct stran.

Zvláštní pozornost si zaslouží koalice Stačilo, v jejímž rámci kandidují i subjekty, které veřejnost prakticky nezná – typickým příkladem je Česká strana národně sociální. Přesto může tato strana, s minimální historií v povědomí voličů, získat poslanecké mandáty díky regionálním lídrům, jakými jsou Jana Turoňová v Jihočeském kraji nebo letecký konstruktér Michal Klusáček v Královéhradeckém kraji.

Dalším z vážných rizik současné fragmentace je skutečnost, že do zákonodárného sboru se mohou dostat politické síly, které by při samostatné kandidatuře neměly šanci uspět. Typickým příkladem je koalice SPD, která na své kandidátky začleňuje i zástupce menších, radikálnějších subjektů. V Moravskoslezském kraji tak kandiduje v čele listiny lídr strany PRO Jindřich Rajchl, známý svou konfrontační a vyhraněnou rétorikou, zatímco ve Zlínském kraji figuruje radikální předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová.

Rozhodnutí Pirátů vstoupit do koalice se Zelenými lze vnímat jako logický krok, který vychází z programové blízkosti obou subjektů. Spojuje je důraz na ekologickou transformaci, digitalizaci státní správy, podporu občanských svobod a rovněž snaha oslovit voliče, kteří hledají moderní, progresivní alternativu k tradičním stranám. To, že žádný z kandidátů Zelených nedostal přední místo na kandidátkách, může působit jako nerovnováha, ve skutečnosti však odráží realitu volební síly obou partnerů – což koalice Stačilo ani SPD evidentně nezvážily.

EuroZprávy.cz se předsedy Voltu Hanky dotázaly, jestli neexistují nějaké úvahy o propojení s dalšími menšími stranami. „Pro menší strany by to samozřejmě dobré být mohlo, ale malých stran, se kterými se snadno nachází programový průnik, není nekonečno. A pokud by se spojilo třeba deset malých stran s podporou někde okolo jednoho procenta, bude ještě volič vědět, koho a jaký program vlastně volí?“ poznamenal.

„A jak potom bude vypadat Poslanecká sněmovna, kdyby se tam dostaly třeba dvě taková uskupení a s nimi v extrému třeba deset malých stran, kde by každá měla třeba jednoho nebo dva zástupce?“ ptal se Hanka. Dodal, že ve Voltu „věřili tomu, že by to byla koalice a že bychom museli útočit na větší množství procent, a to se žádné malé straně nevyplatí“. Jenže koalice Stačilo a SPD k tomu přistoupili tak, že své koalice nepřiznali.

Roztříštění parlamentní moci je nebezpečné

Takto široká roztříštěnost s sebou nese významná rizika. Čím více subjektů se do Sněmovny dostane, tím obtížnější je sestavit stabilní většinovou vládu a udržet ji při životě. Fragmentace často vede k nutnosti složitých koaličních kompromisů, které oslabují schopnost prosazovat jasný politický program. Vládnutí se pouze redukuje na vyjednávání o nejnižším společném jmenovateli.

Zároveň platí, že čím menší subjekty se do parlamentu dostanou, tím větší je tlak na jejich viditelnost a sebeprosazení. Místo hledání konsenzu se tak politický boj často přesouvá do roviny symbolických gest, ostré rétoriky a vytváření konfliktů, které mají přitáhnout mediální pozornost. Výsledkem je polarizace a oslabení schopnosti politiky řešit skutečné problémy společnosti.

Nebezpečím fragmentace je i rostoucí vliv extremistických či antisystémových sil, které se díky ní mohou stát pomyslným a velice vlivným „jazýčkem na vahách“ při sestavování vládních většin. V takové situaci i relativně malé strany získávají nepřiměřenou moc – nikoli díky síle svých návrhů, ale proto, že jsou schopny zablokovat celé koaliční jednání.

K čemu vedla fragmentace v minulosti?

Dnes nejde o výrazně odlišnou situaci od 30. let minulého století, kdy se československá politická scéna postupně drolila do množství menších stran a frakcí. Tehdejší roztříštěnost oslabovala schopnost parlamentu přijímat rozhodnutí a vytvářet stabilní vlády. Neustálé kompromisy, křehké koalice a neschopnost dosáhnout širší shody nakonec vedly k erozi důvěry veřejnosti v demokratické instituce. Tento proces, umocněný hospodářskou krizí a tlakem ze zahraničí, připravil půdu pro poválečné selhání československého parlamentarismu a jeho nahrazení komunistickým uspořádáním.

Rok 1929 přinesl do československého parlamentu nebývalou roztříštěnost – zastoupení získalo téměř dvacet stran. Dominantním aktérem tehdy byla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, vedená zkušeným politikem Antonínem Švehlou, avšak ani ona nedokázala zajistit stabilitu politického systému. V následujících volbách v roce 1935 se do Sněmovny dostalo šestnáct subjektů, přičemž vítězem se stala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina. Ta využila nespokojenosti německé menšiny a postupně se stala nejen rozhodujícím faktorem domácí politiky, ale i nástrojem rostoucího vlivu nacistického Německa. Výsledkem byla hlubší polarizace a oslabení schopnosti demokratických institucí čelit sílícímu vnějšímu tlaku.

Nejdrastičtější změna nastala po druhé světové válce. Volby roku 1946 jasně vyhrála Komunistická strana Československa, která získala více než 30 procent hlasů a stala se nejsilnější stranou v zemi. Ještě předtím však došlo k zásadním proměnám politického systému. Byl rozpuštěn první republiku charakterizující pluralitní systém, zakázány některé předválečné strany a povolen jen omezený počet politických subjektů v rámci tzv. Národní fronty. Ta sice formálně zachovávala pluralitu, ve skutečnosti však znamenala podřízení všech legálních stran společnému programu, na němž měli komunisté dominantní vliv.

Parlamentní uspořádání se tak postupně oslabovalo – jednak vyloučením nepohodlných stran, jednak redukcí skutečné soutěže. Přibyly i institucionální zásahy: zestátnění médií a omezení svobody tisku, zásahy do vlastnických práv a pozemková reforma, které rozšiřovaly voličskou základnu KSČ a oslabovaly tradiční demokratické strany. V kombinaci s poválečnou frustrací, sociálním napětím a vlivem Sovětského svazu se tak československý parlamentarismus dostal do defenzivy, až nakonec zcela ztratil schopnost fungovat jako demokratická protiváha exekutivní moci.

Volby roku 1948 už nepředstavovaly skutečnou soutěž politických subjektů, ale spíše poslední formalitu, která měla dodat legitimitu nastupujícímu komunistickému režimu. Kandidovalo se pouze na jednotné kandidátce Národní fronty, takže voliči neměli reálnou možnost výběru. Národní fronta vznikla už v průběhu druhé světové války jako spojenectví protifašistických stran, po únoru 1948 však byla zcela ovládnuta KSČ a přeměněna v nástroj totalitní moci. Formálně šlo o pokračování parlamentního systému, ve skutečnosti však byly všechny jeho podstatné rysy zlikvidovány a pluralita stran byla absolutně zredukována.

Rozhodující změna nastala již během února 1948, kdy komunisté využili vládní krize k převzetí klíčových ministerstev, zejména vnitra, a opřeli se přitom o Lidové milice a bezpečnostní aparát. Prezident Edvard Beneš pod tlakem přijal demisi nekomunistických ministrů a otevřel cestu k plné monopolizaci moci. Následné „volby“ pak už jen stvrdily přechod k totalitnímu uspořádání, v němž parlament ztratil svou funkci zákonodárného orgánu a proměnil se v instituci schvalující rozhodnutí předem učiněná vedením KSČ.