ROZHOVOR | Jak chcete Babiše kontrolovat? Jaroslav Kmenta promluvil exkluzivně pro EZ

Měl jste už ve věku, kdy se mladý muž začíná zaobírat myšlenkou svého životního poslání, představu o tom, že budete novinář, či píšící autor?

Tak především, jako malý kluk, jsem chtěl být popelář, asi jako každý. Pak jsem chtěl udělat radost mamince, která tvrdila, že nejlepší jsou doktoři, ale z případné doktorské profese jsem záhy ustoupil, protože mi došlo, jak to je náročné, a možná se mi nechtělo koukat na krev. A ve finále jsem chtěl být fotbalovým trenérem. Fotbal byl život mého mládí. I když na to zrovna nevypadám. Do nějakých šestnácti let jsem byl docela dobrý fotbalový útočník na krajské úrovni, a kdybych se tomu věnoval víc, tak jsem možná obrážel i nějaké lepší mančafty.

Potom se ve mně postupně probouzela potřeba nějak informovat o věcech kolem nás, takže třeba o fotbalu jsem chtěl v našem regionu vydávat nějaký zpravodaj s fotbalovými výsledky. Na gymnáziu, kde mě bavilo hovořit o všem, co se se děje ve společnosti – nakonec neexistoval internet, tak jsme probírali všechno možné – jsme s kamarády chtěli vydávat časopis, ale pak nám to komunistická ředitelka zakázala.Dalo by se říci, že jsem v sobě už dlouhou dobu cítil, že k novinařině lnu, že mě baví, ale nikdy mě nenapadlo, že půjdu cestou nějaké investigativní žurnalistiky. Samozřejmě se mi líbily filmy typu Tři dny Kondora nebo JFK, bavilo mě ono rozkrývání pravdy. Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad to mám v sobě nějak zakódované, netuším, jestli jsem to zdědil z hluboké historie po nějakých předcích, zkrátka cokoli slyším nebo vidím, snažím se hned dávat do souvislostí a pátrat po tom, kde je podstata nějaké informace.

Vzpomenete si na svou první velkou kauzu, u které jste jako novinář figuroval?

Úplně první velká kauza byla v letech 1992, 1993 a dál... To jsem se pokusil objasnit záhadu onemocnění vojáků z Perského zálivu. To byli ti, kteří se v roce 1991 účastnili operace Pouštní bouře a Pouštní štít ve válce v Kuvajtu. Byla tam i československá protichemická jednotka. Ale když se ti vojáci vrátili, tak začali trpět záhadnými nemocemi, někteří i umírali. Bylo tam 200 Čechoslováků, ale Američanů a Britů tam byly tisícovky. Postupně se z této Pouštní horečky, jak se nemoci začalo říkat, stávala celosvětová záležitost.

Začal jsem se tím zaobírat. Především jsem si říkal: „Hergot, když jsou nemocní, tak by jim měl především někdo pomoci a pak by se mělo přijít na to, čím to je?" Takže jsem nad rámec běžné zpravodajské práce ty veterány navštěvoval, ptal jsem se na jejich zdravotní stav a mapoval, co tam dělali, a došel jsem k zajímavému zjištění. Oni tvrdili, že v jednu chvíli ve vzduchu naměřili chemické otravné látky sarin a yperit. Řekl jsem si, že by to mohlo souviset, zveřejnil jsem to a najednou přišla rána z čistého nebe – úředníci to začali popírat. Ministerstvo obrany tvrdilo „Ne, ne, v žádném případě, nic takového se tam nestalo." Nevěděl jsem, na čem jsem. Poprvé v životě jsem se dostal do určitého tlaku, kdy mi bylo naznačováno „Pane Kmenta, vy jste lhář, nic takového se nestalo." Tak jsem šel za těmi veterány znovu a oni říkali: „To vůbec nevíme, čeho se tady dotýkáme, nějakých globálnějších zájmů, možná to nechtějí přiznat z nějakých jiných důvodů, ale prostě je to tak!" Chtěl jsem po nich důkazy a postupně jsem je vydoloval, byly to oficiální deníky z válečných operací a ověřené údaje naměřených hodnot sarinu a yperitu. S tím jsem argumentoval a pořád jsem dokazoval armádě, že tu pravdu nedodržují oni a nevím proč. A najednou po půl roce byla tisková konference tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, kde bylo řečeno: „Ano, naměřili jsme tam určité hodnoty, ale šlo jenom o stopové množství." A najednou z toho byla světová zpráva, která se dostala do USA, tam se toho chopili váleční veteráni a začali říkat, že by to mohl být jeden z důvodů té nemoci. Potom sem přijeli američtí senátoři, zástupci Pentagonu a pídili se po tom, jak je možné, že československé přístroje to naměřily a americké ne. Vznikla z toho velká kauza, která měla příznivý dopad. Ukázalo se, že naše přístroje jsou daleko kvalitnější a citlivější než americké. Získali jsme tak punc výjimečnosti, takže od té doby jsme byli za největší protichemickými experty. A když nás OSN přizvala k účasti na nějaké operaci, tak vyžadovala protichemickou jednotku.

Řekl bych, že jsme si z komunismu nesli pořád takový ten pocit, že budeme poslouchat všechny ostatní a zůstaneme přihrbení, a najednou jsme si ukázali, v čem můžeme být dobří, tak proč to nepřiznat? Právě tomu napomáhá investigativní žurnalistika – musíte říkat pravdu za všech okolností, i když ji právě někdo zapírá, nebo mu je nepříjemná. Tak to byla moje první velká kauza.

Máte svá oblíbená témata nebo se zaměřujete na cokoli, co zavání konspirací nebo snahou něco zamést pod stůl, jak se říká?

Takhle to nefunguje. Ono to spíš vyplývá z toho, čemu jsem se v dané době věnoval v novinách, na čem jsem pracoval. Nejčastěji jsem psal o armádě, vnitru, policii a tajných službách. Pak jsem se věnoval politice a od toho nebylo daleko k organizovanému zločinu. Všechno, co jsem vyjmenoval, spolu velmi úzce souvisí. Uvedu příklad. Ve druhé polovině 90. let vyšly najevo problémy se sponzorskými dary v politických stranách, což vedlo k pádu Klausovy vlády. Tomu jsem se věnoval v rámci běžného zpravodajství v novinách. Každý den jsme přinášeli další a další střípky do mozaiky sponzorské aféry. Ale po večerech jsem se scházel se zdroji a hledal jsem odpovědi na celou řadu dalších otázek. Nakonec jsem zjistil, že daleko vážnějším problémem ODS v té době bylo, že měla tajné konto ve Švýcarsku, ze kterého financovala svou kampaň.

Za jak dlouho se podle vás stane z „novináře" opravdový novinář?

To trvá mnoho let. I tady platí obecné pravidlo: čím déle někdo vydrží u nějakého řemesla, tím je jeho práce kvalitnější a profesionálnější. Když je někdo novinářem dva roky, nebo i pět let, tak je to ještě pořád začátečník. Myslím, že po takových deseti patnácti letech praxe se dá hovořit o tom, že je někdo zkušený novinář. Chci tím říci, že člověk v sobě musí mít nějaký background, znát souvislosti. Řada lidí, kteří se pohybují v podsvětí, v politice, nebo ve státních složkách a dopouštějí se nějakých lotrovin, se nestává gaunery ze dne na den. To nějakou dobu trvá. Taková temná postava „polosvěta" se před vámi třeba v jeden okamžik vynoří, ale pak zapadne a není o ní slyšet. A vy musíte trpělivě čekat a monitorovat i několik let celou řadu kauz, než vám vše dojde a zapadne. V 90. letech se objevil nějaký člověk, který se pohyboval v blízkosti Václava Klause, pak ale na dlouhou dobu ustoupil do ústraní. V té době jsem o něm nepsal, nebyl důvod, ale věděl jsem, že se v té šedé zóně pohybuje. A najednou po nějakém čase se právě tenhle člověk náhle objevil v blízkosti nějakých vytunelovaných fondů, jeho společnost figurovala ve velkém průšvihu kolem privatizace jedné firmy. A díky tomu, co jsem o tom člověku a jeho okolí věděl z minulosti, se mi pak dařilo ten příběh lépe pochopit a napsat. Čili – se zkušenostmi a backgroundem té práce prostě budete daleko líp rozkrývat nitky podsvětí a politiky, protože se vám provážou všechny ty případy a vy můžete daleko snáze sledovat to drama za oponou.

Psali jsme: Jak chcete Babiše kontrolovat? Jaroslav Kmenta promluvil exkluzivně pro EZ

Práce na takových případech se moc neslučuje s činností běžného redaktora. Měl jste nějaká privilegia nebo jste musel odvádět nutné penzum určitého počtu článků za danou dobu?

V podstatě až v hodně pokročilém stádiu mé žurnalistické kariéry, řekl bych tak od roku 2005, jsem měl větší možnosti, a hlavně více času na zpracování určitého tématu. Nemusel jsem odevzdávat každý den nějaký článek, nebo zajít na nějakou akci na vládu, nebo do parlamentu. I to je v novinách samozřejmě hodně důležité – pokrýt důležité události. Zajít na tiskovku, nebo pořídit rozhovor. To jsou aktuality dne, bez jejichž kvalitního zpracování se žádná redakce neobejde. Takže zajít na tiskovou konferenci a zveřejnit, kdo tam co povídá, to je jedna z nejzákladnějších žurnalistických dovedností, což nijak nezpochybňuji. Ale zjistit, kdo je podezřelý z vytunelování banky, nebo kdo figuruje ve vraždě vládce podsvětí, to zabere daleko více času a dovedností. Tohle vám policie ani úřady na tiskovce nenaservírují jako na tácu. Tohle si musíte „vychodit". A ještě něco: jde to ruku v ruce s tím, jestli máte dobrou redakci a jestli vás chápou šéfové, kteří takový styl žurnalistiky podporují a chtějí. Měl jsem velké štěstí, že se tehdy v MF DNES sešla skvělá parta lidí od šéfredaktora po editory, která věděla, že tohle je pravá podstata té práce, kterou bychom měli přinášet veřejnosti: odkrývat lži a podvody politiků a úředníků. Prostě kontrolovat lidi, kteří nám vládnou. Došlo to nakonec do takové fáze, že jsme měli v redakci mikro-investigativní oddělení o třech až čtyřech lidech. To padlo ve chvíli, kdy noviny koupil před dvěma lety oligarcha Andrej Babiš. Teď už tam investigativní žurnalistika v nejširším slova smyslu dělat nejde. Jak chcete svobodně kontrolovat politika, který vás zároveň platí, protože je majitel novin? To prostě nejde.

Tak nás vidí politici - vysvětlil u příležitosti 45. narozenin Jaroslav Kmenta (Zdroj: Jaroslav Kmenta)

Je vám v současné době vaše jméno „na obtíž" nebo vám spíš pomůže onu oponu zvednout?

Jak kdy. V něčem je to pozitivní, protože lidi mají ke mně daleko větší důvěru a s ní se na mě obracejí. Jsou si jistí, že dokážu utajit zdroj. Také vědí, že když se do něčeho zakousnu, tak to jen tak nepustím a nedám se odradit. Na obtíž je, že když od někoho chcete komentovat nějakou informaci, tak se zpovídaná osoba najednou zarazí a řekne: „Aha, volá Kmenta, to bude nějaký skandál, tak to komentovat radši nebudu." Je to tedy taková dvousečná zbraň. Na jednu stranu se mého jména trochu bojí, na druhou stranu se mi otevírá větší možnost přístupu k důvěrnějším informacím.

Jak vnímáte v dnešní době úroveň češtiny, protože jsme svědky nemalého množství chyb, které do určité míry spadají na vrub „všemocného" internetu. A s tím souvisí dotaz, zda je právě úroveň mateřského jazyka dána tím, že mnohdy jsou ve sdělovacích prostředcích lidé, kteří vůbec nemají předpoklad se řádně česky vyjadřovat...

Narazil jste na velice zajímavou otázku. Myslím, že srdcem každých novin je malé oddělení, ve kterém sedí korektoři. Nikdo, šéfredaktorem počínaje a posledním elévem konče, se nenarodil s darem mít perfektní projev a slovní zásobu, v tom je každý jiný. Korektoři, aspoň jak jsem je zažil já, jsou naprosto excelentní, sečtělí lidé, kteří mají v češtině obrovský přehled. Pro mě jsou a budou takoví lidé celoživotní učitelé. Sice jsem vystudoval pedagogickou fakultu, takže ty základy v sobě mám, ale český jazyk je tak rozmanitý a složitý, pro řadu výrazů se dá najít mnoho ekvivalentů, že se musíte stále učit. Proto říkám, když jdu kolem korektorny, tak se vždy mírně ukloním, protože to jsou pro mě bozi.

Onen druhý dotaz souvisí s tím, jaké mají noviny prostředky na žurnalistiku. Když chcete mít dobrou redakci, musíte mít kvalitní novináře a ty musíte umět nějak zaplatit. Pokud na to není ta redakce stavěná a dělá vlastně jen nějaký nosič pro inzerci, tak i ta úroveň žurnalistiky je nízká, protože tam chybí kvalitní tvůrčí tým lidí. Chybí tam třeba vzájemná kontrola a nakonec tam může být problém i s nedostatkem kvalitních korektorů, kteří by zaručovali vyšší kvalitu češtiny v textech. Osobně jsem byl dlouhou dobu zvyklý na to, že naše korektorna vydávala každý měsíc takovou speciální pomůcku, protože jazyk se stále vyvíjí, hlavně s rozvojem internetu přibývá řada nových výrazů, různé názvy přenášené ze světa, bin Ládinem počínaje až speciálními názvy zbraní konče. Když tohle všechno v průběhu času nestudujete, tak vám to uteče. Jak jsem řekl, u nás byla gestorem tohoto procesu korektorna, která vytvářela každý měsíc onen oběžník a v něm nás na nové výrazy a pravopisy vždy upozorňovala. Já si to pravidelně tiskl a zakládal do složky. Byla to pro mne taková novodobá pravidla českého pravopisu.

Upřímně říkám, že nikdo není génius, který by mohl napsat text a rovnou ho zveřejnit. Vždy by tam měla být kontrola těch druhých očí, což je u některých zvláště internetových serverů otázka dalších financí.

Stejně se občas chyby v novinách vyskytnou...

Většinou to vznikne tak, když se něco dodělává na poslední chvíli, nebo pod časovým tlakem. V deníku jste limitovaní uzávěrkou a je to o hodinách a ještě víc o minutách. Ta stránka prostě musí odejít do tiskárny, jinak se nestihnou natisknout noviny a rozvést do trafik. Mnohdy je to o tom, že ta chyba se pak udělá až na poslední chvíli. Mně se párkrát stalo, že se na přání editora nebo šéfredaktora v posledních vteřinách muselo něco změnit, aby to bylo přesnější, nebo aby ta věta nebyla žalovatelná, a v tom stresu a presu třeba vypadlo podstatné jméno. Už nebyl čas, aby ta drobná změna prošla korektornou. A chyba byla na světě. To pak vypadáte, jako když neumíte základy češtiny.

V druhé části rozhovoru s J. Kmentou se dozvíte o jeho práci na případu R. Krejčíře, z níž vzešla i spolupráce s filmovým štábem filmů Gangster Ka a Gangster Ka - Afričan, a také o jeho názoru na současnou uprchlickou krizi.