Mlácení a znásilňování dětí v Evropě? Situace je špatná

V Norsku padá další tabu. Řada rodičů a dětí, které byly a jsou bity a znásilňovány v tamních ústavech, se rozhodla o těchto poměrech promluvit. Situace v zařízeních, kam jsou umísťováni na přechodnou dobu děti a mladiství, kteří měli kázeňské a rodinné problémy, je dle jejich názoru neúnosná. Namísto pomoci se dětem dostane nepříjemných zážitků a traumat na celý život, protože zde nezřídka dochází k opakovanému bití a holky jsou dokonce sexuálně obtěžovány nebo znásilňovány.

Na povrch tak začínají vyplouvat další případy pochybení norské „ochrany dítěte" v nejlepším „zájmu dítěte" a příběh o hodném Barnevernetu a špatných rodičích tak dostává poměrně velké trhliny. Ještě donedávna totiž platilo, že co se děje za zdmi ústavů v Norsku, se nevyšetřuje. Přestože si rodiče opakovaně stěžovali, že je jejich odebraným dětem v norských ústavech ubližováno, většinou byli odbyti tím, že to není možné. Policie po výslechu pracovníků sociálních zařízení případy odkládala.

Proto v Norsku začali právníci, psychologové a aktivisté bojující s Barnevernetem systematicky shromažďovat případy dětí, které ukazují pochybnosti o tom, že norská ústavní péče je v „nejlepším zájmu dítěte". Byla shromážděna řada případ a důkazů, které ukazují, jak bylo s dětmi v ústavech a u pěstounů brutálně zacházeno, což zmiňuje i článek v norském deníku Aftenposten z roku 2011. Rodiče požadují, aby byly tyto případy otevřeny a znovu prošetřeny. Viníci pak mají stanout před soudem

Jedna z těch, kdo se nebojí otevřeně mluvit o tom, co se v Norsku děje, je aktivistka Monika. Její dcera byla v ústavu opakovaně obětí sexuálního obtěžování, surového mlácení a nakonec i opakovaně znásilněná. Veškeré znaky násilí na dceři byly odmítnuty s tím, že jde o „sebepoškozování" v reakci na špatný vliv rodiny.

Reakce ústavu a Barnevernetu na stížnosti matky byla taková, že celý případ bagatelizovali a následně začali úřednice Barnevernetu matce vyhrožovat, že svou dceru už nikdy neuvidí. Případ nebyl nikdy vyšetřen a viníci prozatím nebyli potrestáni.

Další z matek tajně nafotila fotografie své náctileté dcery poté, co byla brutálním způsobem škrcena. Ta se do ústavu dostala poté, co se svěřila pracovnici Barnevernetu, že byla svým náhradním otcem sexuálně obtěžována. Barnevernet jí okamžitě odebral a umístil do ústavu, kde je opakovaně za jakékoliv provinění fyzicky trestána a nedávno jí sexuálně zneužil šestnáctiletý chovanec tohoto ústavu, kam byl umístěn pro svou nezvladatelnost.

Na fotkách, které matka tajně pořídila během návštěv, je vidět pohmoždění krku, které jí bylo za dosud neobjasněných okolností v ústavu způsobeno. Barnevernet tvrdí, že zčervenání kůže očividně způsobené fyzickým násilím, je pouhou alergickou reakcí a celou věcí se odmítá nadále zabývat s tím, že si dcera vše vymýšlí. Podobně jako opakované sexuální útoky chovanci ústavu.

Když se mi asi před dvěma lety dostaly do ruky případy mlácení a znásilnění dětí v norských ústavech a náhradních domovech, nechtělo se mi věřit, že jsou tyto příběhy pravdivé. Proto jsem se snažil veškerá tvrzení ověřit a strávili jsme s dobrovolníky řady hodin ověřováním všech informací včetně zkoumání pravosti fotek. Měl jsem možnost potkat se s obětmi i jejich rodiči a jsem přesvědčen, že řada těchto případů pravdivá je.

Když jsem se na tyto případy ptal norských politiků, většinou mlčeli a říkali, že nic takového není možné. Jiní zareagovali, že se jedná o tzv. ruskou propagandu proti Norsku. Kreml prý nenávidí Norsko kvůli tomu, že je díky němu Evropa nezávislá na ruských dodávkách ropy a plynu. Tato rétorika většinou skončí po prvním zhlédnutí fotek ukazujících fotky oběti s pohmožděninami a záznamy z případů. Pak nastane dlouhé mlčení, popřípadě komentář, že se jedná o ojedinělá pochybení.

Podobnou rétoriku dnes používají i Češky žijící v Norsku, které se snaží opakovaně tvrdit, že podobné problémy v Norsku neexistují a všichni, kdo na ně upozorňují, nenávidí Norsko. Opak je však pravdou. Osobně Norsko miluji a mezi Nory mám nejlepší přátelé. Ale mohu vidět řadu pochybení Barnevernetu, která jsou prostě přehlížena jako zneužívání a mlácení dětí v ústavech.

A proto jsem rád, že to jsou Norové, kteří mají dobře zdokumentované případy kradení dětí, jejích týrání a zneužívání samotnými pracovníky norské sociální služby. Nelze tak tvrdit, že jsou to smyšlená tvrzení někoho zvnějšku a už vůbec ne ruské propagandy.

Čím dříve bude Norsko schopné se v případě Barnevernetu podívat do zrcadla a přiznat svou chybu, tím dříve je pravděpodobné, že se s praktikami této organizace podaří něco udělat. K tomu, aby se tak stalo, je potřeba, aby se už norští politici probudili a rozhodli se převzít kontrolu nad tím, co se v jejich zemi za poslední roky s „ochranou dětí" skutečně stalo.

Tomáš Zdechovský