ROZHOVOR | Senát je k ničemu, poslanci jsou lemplové. Poslanec začal ostře účtovat s politiky

Psali jsme: Křesťanské uprchlíky jsme si vybrali a jak to dopadlo. Pracuje jen jeden, lidé jsou z nich nešťastní. Poslanec Fiedler otevřeně promluvil o migraci, Rusku i Merkelové  

Do Poslanecké sněmovny jste se dostal za Úsvit a patříte mezi nováčky, tedy mezi ty, kteří slouží své první období. Je něco, co vás na té práci překvapilo? Šel jste do politiky s nějakými očekáváními? A vyplnila se?

Já jsem asi neměl přehnané očekávání nebo nereálné představy. Realita se od mého očekávání, co obnáší práce poslance, až tak moc nelišila. Rozdíl byl ale v tom, že to je ještě „dál", než jsem očekával – z hlediska náročnosti i z hlediska objemu práce. Vím, že lidé mají představu, která je navíc i mainstreamovými médii utužována, že v Poslanecké sněmovně se nic neděje a že poslanci tam jenom sedí a nic nedělají. Ta realita je ale dost jiná a je hlavně rozdíl mezi různými poslanci. A je také rozdíl mezi Sněmovnou a Senátem.

Občas udělám to, že lidem, kteří mají výhrady vůči činnosti poslanců a Poslanecké sněmovny, napíšu, aby mi poslali jejich názor na nějaký zákon. A pošlu jim všechny odkazy, všechny materiály, které k tomu jsou. Stanovisko vlády, důvodovou zprávu, pozměňovací návrhy. A zeptám se: Jaký je váš názor, jak bych podle vás měl hlasovat? A už mi nikdo nikdy neodpoví, protože s hrůzou zjistí, že jeden jediný zákon, jediné hlasování, kterým se zabýváme, má dvacet, čtyřicet, osmdesát, nebo i tři sta stran textu na čtení. A říkám úplně upřímně, že tohle se ani nedá zvládnout, proto musíme mít asistenty, kteří nám s tím pomáhají. Je to obrovské množství textů, které musí člověk pročíst a potom s tím nějak pracovat. Je toho opravdu hodně.

Jsem si vědom, že je ve veřejnosti utužován názor, že poslanci dělají málo a že jsou to lemplové. Já na to mám názor trochu jiný. Jak už jsem řekl, jsou velké rozdíly mezi jednotlivými poslanci. Jsou ti, kteří se poslanecké práci opravdu věnují, a jsou poslanci, kteří si to odsedí. A těžko se bojuje se změnou tohoto jednolitého názoru. Ale budeme se snažit, alespoň určitá část poslanců, tento názor změnit. A je to hodně na občanech - je to jejich chyba, že se nezabývají více tím, aby si ohodnotili ty poslance, kteří pracují v souladu s tím, co slíbili, od těch kteří tak nečiní ...

Vy jste kandidoval za Úsvit, ten jste ale opustil...

Já jsem do politiky vstupoval s nějakými představami. Nechci se výrazněji vracet k problematice Úsvitu a obchodní dohody mezi panem Okamurou a panem Bártou, která potom vyplavala na povrch. To byl v podstatě tvrdý byznys a podvedli nejen své voliče, ale i nás poslance, kteří jsme byli členy poslaneckého klubu. A já jsem nakonec i po změnách, které se odehrály, viděl, že to jde cestou, která byla pro mě neakceptovatelná. A ukončil jsem své členství v Úsvitu. Nevěděl jsem, co bude dál. Říkal jsem si, že chci čestně a seriózně dokončit svůj poslanecký mandát, že budu pracovat do konce volebního období, pak přijde konec a já se nezblázním.

Nicméně se objevila nabídka Josefa Zicklera, předsedy politického hnutí Řádu národa. Ta myšlenka mě oslovila, já jsem o tom chvíli uvažoval a pak jsem si řekl, že je to vlastně velmi podobné mým myšlenkám, za které jsem kandidoval. Neměl jsem tak problém, a to bych ani neudělal, že bych musel změnit své myšlení. Ty názory, které mám, zastávám pořád, nyní jen za politické hnutí Řád národa. Dokonce dnes již stoprocentně vím, že toto hnutí dostojí tomu, co hlásá. Předseda hnutí Josef Zickler nikam nekandiduje a zůstává vždy jen výhradně předsedou hnutí. Zde opravdu není důvod k politickému podvádění, jaké páchali Okamura s Bártou na svých voličích. Děláme již nyní vše proto, abychom uspěli ve sněmovních volbách. Hlásíme se k vlastenectví ve formě konzervativního nacionalismu. Někteří nás budou nálepkovat, že jsme nacionalisté. Jestli vlastenectví je pro někoho nacionalismem, tak já budu hrdým nacionalistou - tedy vlastencem. Naše základní ideové motto je „Národ, vlast, rodina, práce". Tomu snad nelze nic vyčítat, ne?

Problém takových stran je v tom, že jich je u nás poměrně dost a všechny jsou malé. Kvůli tomu si mezi sebou drobí hlasy potenciálních voličů. Existuje tu Úsvit, SPD Tomia Okamury, Alternativa pro Českou republiku, koneckonců i extrémní Dělnická strana sociální spravedlnosti nebo Národní demokracie. Všechny hodně sází na boj proti migraci...

Já si myslím, že třeba projekt Úsvitu je u konce, strana se blíží ke svému závěru. Může se stát, že ještě posbírá nějaké desetiny nebo procento, které bude znamenat nějaký příspěvek od státu a bude to znamenat, že ti, kteří Úsvit ovládají, si tyto peníze vyberou. Ale tenhle projekt, který byl podvodem na voliče i na nás, kteří jsme se k tomu přidali, prostě končí.

Řád národa chce určitě tuto svou vizi prezentovat na jiné bázi a jinou formou – akceptovatelnou pro širokou společnost, ne jen pro tu radikální část, která se přidává právě k hnutím, jako je Okamurovo, nebo k Dělnické straně. Nebudeme nikoho odsuzovat, ale budeme jasně říkat – u nás platí naše zákony. Budeme prosazovat respektování našich zákonů, naší kultury. Ale kromě toho máme program ekonomický, sociální, prostě chceme být standardním politickým subjektem, který bude akceptovatelný pro více skupin a vrstev společnosti. Tak, abychom mohli získat příznivce a voliče z celé společnosti. A to je náš zásadní rozdíl oproti těmto ostatním malým hnutím. Jejich velký počet určitě není přínosem, ale negativem. My ale nejdeme do politiky, abychom se stali jedním z těchto malých, naše ambice je v parlamentních volbách uspět.

Domnívám se také, že případná existence hnutí SPD v nové Poslanecké sněmovně bude naprosto zbytečná. Tento politický subjekt pana Okamury v tuto chvíli není akceptován ani koalicí, ani opozicí. On je tam prostě jako „infekční" subjekt, se kterým nikdo nekomunikuje. A vzhledem k rétorice a fungování pana Okamury si nedokážu představit, že by to v nové sněmovně bylo jiné. Čili dopadlo by to úplně stejně – bude to osamocený subjekt, se kterým nebude chtít komunikovat ani budoucí koalice, ani budoucí opozice. A bude tam tedy opět zbytečný, opět nic neprosadí, nic nezrealizuje. Pouhý křik, ale výsledky žádné. Navíc má nulový koaliční potenciál, při takové rétorice je to jen lákání pár radikálních lidí, kteří mu dají svůj hlas. V politice pana Okamury se nic nezmění, jeho hnutí bude sloužit pouze k realizaci jeho ega postiženého jeho historií.

Dalším  rozdílem pro budoucnost, je absolutní rozdílnost lídrů ŘN a SPD. Každý jako by byl z jiného světa. Dnes to jako jeden z mála mohu posoudit, protože jsem pracovně poznal oba dva. To je, ale na úplně jiný samostatný článek.

Opozice i třeba právě pan Okamura se často zlobí, že koalice jejich návrhy často smete ze stolu, nebo že se na jejich projednávání nepřiměřeně dlouho čeká. Máte i vy takové zkušenosti?

Jako opoziční poslanec jsem to zažil. Mohu dát konkrétní a pragmatický příklad, kdy jsem já jako opoziční poslanec ještě za Úsvit navrhoval, aby došlo ke zdanění neřezaných tabákových listů, které do té doby zdaněny nebyly. Návrh byl odmítnut tehdejší náměstkyní ministra financí, vládou a pak zamítnut ve Sněmovně. Ministr financí, celní správa a všichni říkali, jak je to nesmyslné, zbytečné a co že to ten opoziční poslanec Fiedler navrhuje. Problém byl v tom, že jsem trefil hřebík na hlavičku, ale byl jsem opoziční poslanec. A ejhle, za půl roku tu samou věc navrhla sama vláda, jen s malými korekturami v daňových sazbách. Podstatou úplně tu samou věc – a prošlo to Poslaneckou sněmovnou.

Zmiňoval jste, že je rozdíl mezi poslanci a senátory. Znamená to, že se přikláníte k těm názorům, že je Senát zbytečný a že kdyby nebyl, tak by si toho ani nikdo nevšiml? Měl by tedy být dle vás zrušen?

Řekla jste to sama velmi správně. Kdyby Senát nebyl, tak bychom to ani nepoznali. Kdyby přestali Poslanecká sněmovna a ti „darebáci poslanci", kteří mají nálepku různých flákačů a vyžírků, pracovat a neposouvali by zákony dále Sněmovnou, bylo by to poznat velmi rychle. Lidé by zjistili, že realita je trošku jiná. Kdyby Sněmovna přestala pracovat, tak by to tato země pocítila, po pár měsících by se začaly zastavovat různé věci, začaly by vznikat problémy, neodhlasovaly by se různé zákony, nedošlo by např. ke zvýšení důchodů vůbec, platů určitým skupinám. Některé platby by nebylo možno realizovat, řada věcí by se zastavila nebo umrtvila. Kdyby nepracoval Senát, společnost by to nijak zvlášť nepocítila. Nestalo by se vůbec, ale vůbec nic. V okamžiku, kdy nyní máme přímou volbu prezidenta, a senátoři už se nepodílí na volbě prezidenta spolu s Poslaneckou sněmovnou, tak je věta „kdyby Senát nebyl, nikdo by si toho nevšiml", vlastně pravdivá.

Když jste zmínil volbu prezidenta, o Miloši Zemanovi teď vychází různé analýzy, podle kterých straní Kremlu, údajně je dokonce „trojským koněm Kremlu". Někteří mu také spílali, že při návštěvě německé kanclářky Angely Merkelové propagoval zrušení sankcí vůči Rusku. Mluví se o tom, že prezident tímto postojem škodí České republice. Souhlasíte s tím?

Pan prezident má své osobité názory a ne vždycky se s ním shodnu, ale častokrát myslí hlouběji a dále, než celá řada lidí u nás. Co přinesly sankce proti Rusku? Položily Rusy na lopatky? Zbankrotovalo Rusko? Přestalo dělat politiku, kterou dělá? Nezměnilo se vůbec nic. Změnilo se jen to, že se ještě více nabouraly vztahy s Ruskem, vykopala se nějaká politická a ekonomická brázda mezi západem a východem Evropy a řada našich firem na to doplatila. Zkuste mi najít jedinou pozitivní věc na sankcích vůči Rusku. Omezily se některé věci, ale de facto nebylo Rusko k ničemu dotlačeno. Jaký to má tedy efekt? Žádný. Nebylo by lepší spolupracovat? Obchodovat a Rusko více zapojovat do obchodní výměny, do společné politiky v rámci Evropy? A myslím si, že zejména v boji s Islámským státem je třeba mít Rusko za partnera s postupovat společně. Naopak si myslím, že pan prezident velmi správně řekl kancléřce Merkelové, že migranty, které si pozvali(a), si budou muset vyřešit sami. To bylo řečeno velmi správně.