ROZHOVOR | Politolog otevřeně: Nemůžeme politickým stranám vyčítat, že chtějí zůstat u moci

Česká vláda, respektive koalice sociálních demokratů, hnutí ANO a lidovců, má za sebou téměř polovinu funkčního období. Dá se říci, jestli dosáhla v porovnání s předchozími kabinety nějakých výrazných výsledků nebo něčeho zásadního?

Dá se říci, že každá vláda se snaží jednak přijít s něčím novým a jednak se snaží dávat najevo, že napravuje chyby vlád minulých. Myslím si, že v současné době spíše převažuje ta druhá věc. I mediálně se snažili prodávat, že napravují chyby po minulých vládách. Je přirozené, že když se vymění politické reprezentace, objeví se řada věcí, které ta nová reprezentace označuje za špatné, a tvrdí, že by měly být napraveny. Ať už se jednalo o rušení druhého důchodového pilíře nebo jiných věcí. Zatím se zdá, že tohle nejvíce prodávali.

Druhá mediálně nejzajímavější věc jsou iniciativy pana ministra Babiše související se zaváděním elektronické evidence tržeb nebo kontrolního hlášení, což vláda také považuje ze svého pohledu za pozitivní věc. Nicméně i kvůli kontroverzi, kterou to vyvolává - protože jde o předmět sváru mezi vládnou a opozicí, která říká, že je to šikana podnikatelů a podobně - se toto téma dostává na přední místa. Je jasné, že takto mediálně propíraná témata vžy odsunou na vedlejší kolej zbytek jednání vlády a její výsledky. Ono to potom vypadá, že se vláda zabývala jenom těmito tématy, ale samozřejmě je toho víc – ať už jsou to mezinárodní nebo domácí témata. Ve veřejném prostou je ale často vidět jen jedno nebo dvě témata, o které se vede největší boj.

A dá se najít nějaký prvek nebo bod, který současnou vládu odlišuje od těch předchozích? Něco, co tu dříve nebylo?

Z hlediska fungování vlády tu nic výrazně odlišného není. Už v minulosti jsme zažili situaci, kdy se velmi aktivně profiloval člověk, který nebyl formálně premiérem, ale zastával jinou funkci – shodou okolností také ministra financí. Tady narážím na to, že Miroslav Kalousek jako ministr financí v předchozích vládách byl poměrně výraznou osobou a že se mu často říkalo „stínový premiér" nebo „druhý premiér". Myslím, že z tohoto hlediska máme situaci podobnou.

Máme tu silnou osobu, která nezastává formálně post předsedy vlády, ale která navenek často působí, jako že mluví za vládu. I to, že je to ministr financí, je důležitá věc, protože má tak trošku kontrolu nad všemi rezorty skrze státní rozpočet. A to, že k němu ministři musí chodit žádat například o zvýšení rozpočtu v jejich kapitole, znamená, že ministr financí vždy dělá něco jako druhého premiéra. V tomhle je situace dnes stejná jako v minulosti. Je ale pravda, že pan Babiš má tu pozici posílenou tím, že je ještě vicepremiér a předseda politické strany, což pan Kalousek v té době nebyl. Byl sice prvním místopředsedou, ale předsedou tehdy koaliční strany byl Karel Schwarzenberg.

Koalice přes různé neshody a hádky stále drží pohromadě. Ozývaly se hlasy, že za to může strach premiéra Sobotky, že by v případě pádu vlády přišel o premiérské křeslo a že by jej pak vystřídal Babiš, který by volby podle průzkumů vyhrál. I když sám šéf hnutí ANO prohlásil, že premiérem být nechce. Je i tohle důvod, proč se koalice dosud nerozpadla?

Důvody budou jak oficiální, tak i neoficiální. Neoficiální důvody skutečně mohou být ty, že se ministři a členské strany koalice snaží udržet u moci. Co si budeme říkat, politika je boj o moc. To bývá často považováno skoro za kritiku, ale politické strany podle všech definic vznikly, aby usilovaly o dobytí a výkon moci. To říkají všechny poučky. My tedy těm stranám nemůžeme vyčítat, že když se k moci dostanou, tak že u ní chtějí také zůstat. To se samozřejmě pak odráží v tom, že když se objeví nějaký spor, tak by sice na jedné straně mohli věc vyřešit tak, že rozpustí koalici, přeformulují koalici, vyhodí jednu stranu a přijmou jinou, ale to už samozřejmě nabourává jistou, kterou v současné době mají – tedy že jsou u vlády, mají posty i kontrolu nad ministerstvy. A to pak převáží, když rozhodují o tom, jestli má nebo nemá cenu jít do střetu, který by mohl vyústit až v pád vlády. Je to přístup všech politických stran – ať už jsou to strany současné vládní koalice, nebo strany vládních koalic minulých.

Pokud někdy v minulosti padly vlády, tak kvůli tomu, že v nějaké straně vznikla frakce, která začala hlasováním ve Sněmovně tu vládu nabourávat. Ale rozpad vlády proto, že jedna strana odejde, protože druhá strana jí bere hračky, nebo jí na pískovišti rozbourává domeček, to u nás není příliš zvykem. Když se stane krize, přichází z frakcí v politické straně. Jde třeba o ty, kteří se postavili proti Špidlovi v roce 2004 uvnitř ČSSD. Sarajevský atentát byl zase vnitrostranický problém ODS, i pád Topolánkovy vlády zavinily problémy uvnitř zelených a ODS. Ale nikdy to nebylo tak, že strana jako celek bouchla dveřmi a řekla, že odchází z vlády.

Na jedné straně se často pře ANO a ČSSD. Trochu bokem tu stojí lidovci, kteří si říkají „klidná síla" a moc se do konfliktů nezapojují. Nemůže jim to škodit? Podle průzkumů stranických preferencí si totiž nevedou nejlépe.

Z jejich strany to může být vnímáno jako strategie. Správě jste zmínila bonmot, který je dlouho provází – „klidná síla". Jinými slovy by se dalo říct, že se snaží využívat situace – když se dva perou, třetí se směje. Je pravda, že v dnešní době je podpora stran často závislá na míře jejich medializace a že pochopitelně konflikty jsou daleko víc medializované, než když někdo stojí opodál a jen to sleduje. Ten dotyčný se pozornosti příliš nedočká. To jim může uškodit. Navíc mohou být vnímáni jako ten, kdo se alibisticky nezapojuje. Je třeba nějaký velký spor na vládě, dvě strany se přou o nějaké téma. A lidovci tím, že stojí bokem, v jedné části populace mohou vyvolávat dojem, že jsou to kliďasové, kteří se nechtějí hádat. Ale mají i své kritiky, kteří říkají, že jsou to ti alibističtí lidovci, kteří si to nechtějí u nikoho rozházet, protože chtějí být ve vládě s každým. Tato pozice není jednoznačná, nedá se říci, jestli je dobrá nebo špatná. Jsou části obyvatel a voličstva, kteří toto chování budou vnímat pozitivně, ale najdou se i ti, kteří ho budou vnímat negativně.

A pak tu máme opozici. Ta je často vidět a slyšet, jak vládu kritizuje. Ale nic velkého se jí podařit neprosadilo. Dalo by se říci, jak je na tom opozice v tomto funkčním období?

Opozice je vždy závislá na tom, jak se daří vládě. A teď nemyslím s naplňováním programu, ale spíše držet se pohromadě. A už jsem zmiňoval, že vláda se přes všechny spory drží a že ve většině hlasování jsou koaliční poslanci disciplinovaní. Pro opozici, která je menšinová, tak příliš prostoru nezbývá. Jen občas se ukáže, že nějaké téma nejde po linii vláda versus opozice, ale že se objeví téma, kde se třeba spojí vybrané opoziční strany s některými členy vlády a obráceně. Hlavní téma je teď právě u střetu zájmů, kde se část opozice spojila s částí koalice v otázce lex Babiš. Ale to jsou v současné době spíše výjimky.

Jak se zdá, vládní koalice má disciplínu svých tří poslaneckých klubů pod kontrolou. Samozřejmě čas od času někdo vystoupí - jako naposledy paní poslankyně za ANO Kristýna Zelienková. Jsou to jednotlivci a tím, že vláda nastupovala s poměrně výraznou většinou ve Sněmovně, tak nemá problém svoje zákony prosazovat. A to samozřejmě opozici staví do role méně výhodné. Nepodařilo se jí výrazněji narušit soudržnost vlády a to se pak odráží na tom, že se snaží nacházet jiné prostředky. Hodně témat směřuje na pana Babiše, na kterého hodně upínají svou kritiku, což je vidět zejména u sporu TOP 09 versus ANO, respektive Miroslav Kalousek versus Andrej Babiš.

Dlouho se hovoří o tom, že se v Česku stírají rozdíly mezi pravicí a levicí. Napomohlo tomu asi i hnutí ANO, které se postavilo tak nějak doprostřed. Má tedy toto dělení v dnešní době vůbec smysl?

To není jen u nás, myslím, že toto dělení se stírá v širším prostoru a i v jiných státech. Už to klasické dělení pravice versus levice, tedy že by tu vznikaly pravicové vlády čelící levicové opozici, nebo levicové vlády čelící pravicové opozici, to se říct nedá. Často je to dáno nástupem těch stran, které nejsou zcela identifikovatelné na té škále pravice-levice. Není to jen ANO, ale i další strany – ať už to byly Věci veřejné nebo Úsvit. To jsou strany, které se ani nechtějí řadit na tu škálu pravice-levice, protože mají trošku volnější a vágnější program, jsou více zaměřené na to, co si různými průzkumy zjistí, že si voliči přejí. Tím, že jim z toho často vyjde ne úplně koherentní program, ve kterém jsou podle škatulek některé pravicové i levicové postoje, se ani tyto strany nesnaží a nechtějí někam zaškatulkovat.

A dnes máme takovou situaci, že je takové hnutí v čele žebříčku průzkumu veřejného mínění, takže se zdá, že to rozmělňování pravolevého dělení bude pokračovat. I když je pravda, že v poslední době je znát příklon ANO spíše do prava, je ale otázka nakolik je to programový strategický manévr, který by měl mít dlouhodobý efekt, nebo nakolik je to snaha vymezit se proti ČSSD jako hlavnímu současnému rivalovi na politické scéně.

Zmiňoval jste Úsvit, vedle něj je ve Sněmovně ještě SPD Tomia Okamury. Pak tu máme krajně až extremisticky pravicové i levicové strany před branami Sněmovny, které sice nemají masivní podporu voličů, ale které těží z migrační krize a obav z uprchlíků. Mohou ty nějak zamíchat českou politickou scénou do budoucna?

Zatím se zdá, že všechny tyto strany, které vznikají jako houby po dešti -  Adam Bartoš a jeho Národní demokraté, Úsvit a odštěpenci od něj, jako je SPD - a které využívají migrační krize, jsou jen malé jednotlivé subjekty, které, když má dojít na nějakou vzájemnou spolupráci, krachnou. Vzpomeňme na události kolem pana Konvičky, zakládání Alternativy pro Česko a v podstatě krach toho projektu v té původní podobě, pak založení jiné strany a Alternativy okolo pana Hampla.

Tyto skupiny, zdá se, jsou roztříštěné a jejich vzájemná spolupráce, která je asi jediným možným řešením, jak se dostat přes pětiprocentní hranici, zatím pokulhává. Ano, oni třeba v souhrnu získají hlasy více než pěti procent voličů, ale kvůli tomu, že jsou mezi stranami a jejich lídry poměrně velké rozpory, a není tady tendence ke slučování malých stran v tomto proudu stranického systému, tak s velkou pravděpodobností v nadcházejících volbách příliš úspěšné nebudou. Ale mohou získat poměrně velký počet hlasů, které ve výsledku propadnou. Takže tyto mandáty, které by připadly těmto stranám, se přerozdělí těm, kteří překročí pětiprocentní hranici. Takže v jistém slova smyslu – čím více hlasů propadne, tím více z toho budou těžit strany, které projdou do krajských zastupitelstev.

Zmínil jste krajské volby, budou i ty senátní. Strany už zveřejnily své kampaně, ale jak se zdá, nic nového nepřinesou a spoléhat se tak zřejmě bude na témata, na která voliči slyší. Přesto, dá se vypíchnout něco, co by mohlo být letos tím tahákem či výrazným tématem?

Bohužel pořád platí, že Senát zůstává trošku ve stínu, a to nejen Poslanecké sněmovny, která je hlavním tělesem zákonodárného sboru, ale i ve stínu krajských voleb, které probíhají současně. Je to dáno dlouhodobě tím, že řada lidí podceňuje Senát, nebo vůbec nevidí důvod, proč by Česká republika jako malý a málo lidnatý stát měla mít dvě komory. A to se pak odráží i v tom, že o volby do Senátu ani příliš velký zájem není. Přestože tady trošku selhávají elity, které ani v době, kdy Senát vznikal, a ani nyní nevysvětlují, k čemu je potřeba. Kdyby se třeba vytáhla data o tom, jak se podařilo Senátu zasahovat do legislativy, jak moc byl úspěšný při podávání pozměňovacích návrhů, tak by se ukázalo, že Senát není zbytečnou institucí. Bohužel ale politici, kteří od začátku existence Senátu příliš nedbali na prezentování té věcné podstaty jeho existence, asi ani nemají zájem to napravovat v současnosti, nebo v těch dalších letech, což je docela smutné. A to se pak odráží i v tom, že volby do Senátu jsou trošku ve stínu těch ostatních.

Navíc je tady problematický i statut senátorů. Oni by chtěli být reprezentanty těch regionů, ale nejsou. Těch 81 volebních obvodů, které tvoří Senát, vzniklo uměle, takže tam není ani žádný přirozený region, který by měl senátor reprezentovat. A navíc to, co často lidi zajímá – tedy dotace, fondy nebo rozpočet, Senát ve své kompetenci nemá. Ani ta kampaň pak není tak viditelná, byť čas od času někdo vyvěsí bilboardy na podporu prezidenta, které jsem teď viděl a které patřili ke kandidátům do Senátu za SPO. U některých kandidátů se objevuje i migrační tématika. Některá celospolečenská témata se objevují i u těch senátních kampaní, ale v omezenější podobě a s omezenějším mediálním i veřejným dopadem.

Dvě podle preferencí největší strany teď řeší některé nepříjemnosti. U ČSSD je to kauza s Altnerem či mluvčí Michala Haška. U hnutí ANO jde o Babišova slova o koncentračním táboře v Letech. Mohou tyto věci stranám v blížících se volbách nějak uškodit?

Nechci vypadat jako cynik, ale u některých těch kauz se spíš zdá, že by politikům mohly pomoci. Slyšel jsem několik komentářů sociologů a lidí zabývajících se menšinami a vztahy většinové společnosti k menšinové populaci, v tomto případě k romské, že paradoxně panu Babišovi ten jeho kontroverzní výrok o Letech může pomoci. Protože postoj většinové společnosti k Romům je spíše kritický, takže to může mít úplně opačný efekt.

Ty ostatní zmíněné kauzy, tam by člověk očekával, že problémy spojené s vynakládáním veřejných prostředků na nějaké fiktivní služby, nebo výroky související s homosexuálními menšinami, těm politikům uškodí. Zatím se ale nezdá, že by to nějaký zásadní dopad mělo. Hlavně u těch krajských voleb se uvidí, nejen kdo je vyhraje, ale jestli bude schopen sestavit krajskou koalici. Klidně se tedy může stát, že pan Hašek pod vlivem některých kauz třeba volby nevyhraje, ale bude schopen najít partnery, se kterými si něco dojedná a bude moci vládnout dál. Ani toto tedy nemusí být pro politickou stranu zásadním problémem.

V USA se řeší zdravotní stav Hillary Clintonové. Kvůli tomu, že omdlela, se hned spekuluje, že si zavřela cestu do Bílého domu. U nás se dějí v politice horší věci, ani zdravotní stav politiků nikdo až tak moc neřeší. Dá se říci, v čem spočívá ten zásadní rozdíl?

V USA jsou prezidentské volby a kandidáti na prezidenta „věcí veřejnou". Z hlediska důvěryhodnosti by se měli dostat pod nějaký rentgen, aby o nich občané věděli úplně všechno. A to se týká všech aspektů té osobnosti – počínaje ryze osobními věcmi, jako je zdraví, rodina a podobně, až po to, co je kontroverze u pana Trumpa, tedy ta daňová přiznání. Trump je dlouhodobě vyzýván, aby je zveřejnil, protože všichni kandidáti v předchozích volbách to dělali, aby lidí věděli, že jsou z tohoto pohledu čistí. A to se týká i zveřejňování zpráv o zdravotním stavu.

Jde tedy o komplex různých osobnostních charakteristik a věcí souvisejících s životem a podnikáním toho daného jedince. Aby se prostě obrazně řečeno před národem svlékl a národ mohl mít transparentní pohled na to, jak vypadá, jak žije. Aby lidé viděli, jak je kandidát, o kterém se pateticky říká, že bude nejmocnějším mužem planety a který má mít ten jaderný kufřík určený k odpálení jaderných zbraní, mentálně i fyzicky schopný. A jestli třeba není kvůli svým předchozím podnikatelským aktivitám vydíratelný. V tomto smyslu jsou nároky v Evropě v i České republice na kandidáty mnohem a mnohem nižší. Možná kdyby tlak veřejného mínění vedl ke zveřejnění těchto nároků, možná by tu nebyl nikdo, kdo by mohl v Česku kandidovat.

Děkujeme za rozhovor.