Vlády v Česku padaly často. V demisi vládl nejdéle Rusnokův kabinet

Premiér Bohuslav Sobotka včera oznámil, že vláda podá demisi. Následně se strhla debata mezi politiky, politology či komentátory o tom, jaký vývoj politické situace v zemi lze teď očekávat. Často docházelo ke zmiňování příkladů pádů vlád z nedávné české minulosti. Které vlády samostatného Česka nevydržely a co byly příčinou jejich konce?

Jedinými vládami, které řádně „zdolaly“ celé volební období, byla první Klausova vláda (1992-1996) a vláda Miloše Zemana za dob Opoziční smlouvy (1998-2002).

Druhá vláda Václava Klause – koalice ODS, KDU-ČSL, ODA (1996-1998)

První vládou, která padla, byla druhá vláda Václava Klause. Tato vláda bojovala o přežití od samého začátku, koalice tří výše zmíněných stran totiž nedosáhla na potřebnou stojedničkovou většinu v Poslanecké sněmovně. Tehdy její vznik posvětila Zemanova ČSSD, která při hlasování o důvěře vlády opustila sál. Zeman za to získal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Vládní období bylo i tak poznamenáno četnými koaličními spory, které vyústily v tzv. Sarajevský atentát. Kvůli nejasnostem, které provázelo financování Klausovy ODS se dva její členové rozhodli vyzvat premiéra k demisi. Šlo o Jana Rumla a Ivana Pilipa. Následně z vlády odešla jak ODA, tak KDU-ČSL. V reakci na dění se na mnohých místech konaly manifestace na podporu premiéra Klause, který byl vnímán jako oběť.

Vláda pak 30. listopadu 1997 podala demisi. Prezident Václav Havel ji přijal, pověřil předsedu KDU-ČSL nalezením osobnosti, která by složila novou vládu. Klausova vláda tak vládla v demisi až do 2. ledna 1998, kdy byla jmenována poloúřednická vláda Josefa Tošovského. V ní byli zastoupeni někteří členové KDU-ČSL, ODA a odpadlíci z ODS, kteří později založili Unii svobody. Poloúřednická vláda vykonávala mandát do předčasných voleb, které se konaly v červnu 1998.

Vláda Vladimíra Špidly – koalice ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU (2002-2004)

Vláda, kterou sestavil Vladimír Špidla, a která vládla v období vstupu Česka do Evropské unie, taktéž nevydržela. Po prvních volbách do Evropského parlamentu, které se konaly v roce 2004, a v nichž vládní ČSSD zcela propadla, vyvodil premiér osobní odpovědnost a podal demisi do rukou prezidenta Václava Klause. Stalo se tak v červenci téhož roku. Prezident zvolil jako řešení dovládnutí stávající vlády do chvíle, než se najde nový premiér a s ním nová vláda. Nový premiér Stanislav Gross se objevil na začátku srpna a Klaus jmenoval 4. srpna vládu Stanislava Grosse.

Vláda Stanislava Grosse – koalice ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU (2004-2005)

Grossova vláda co se personálního hlediska týče, byla výrazně obměněna. Vláda se během svého fungování začínala drobit – ministři za KDU-ČSL a US-DEU podávali demisi ještě před demisí celé vlády a nebyli nikým nahrazeni. Nejasnosti kolem financování premiérova bytu, které Gross nedokázal vysvětlit, skončilo až pádem celé vlády. Demisi premiér podal 25. dubna 2005, okamžitě byl tehdy nahrazen tehdejším ministrem pro místní rozvoj Jiřím Paroubkem. Vláda Jiřího Paroubka vládla až do září 2006.

První vláda Mirka Topolánka – ODS s nestraníky (2006-2007)

Šlo o první pokus šéfa ODS Mirka Topolánka sestavit pravicový kabinet. Volby v červnu 2006 však dopadly patem. Ani levice ani pravice nedosáhla na většinu 101 poslanců ve Sněmovně. Od konání voleb až do září 2006 kvůli patové situaci vládla stále vláda Jiřího Paroubka, nicméně v demisi. Topolánkova menšinová vláda (ODS měla jen 81 poslanců) sice byla v září jmenována, v říjnu ji byla vyslovena nedůvěra a vláda podala demisi. Prezident Klaus Topolánka opětovně pověřil sestavením vlády v listopadu 2006. Nakonec se mu to podařilo a vznikla vládní koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených.

Druhá vláda Mirka Topolánka – ODS, KDU-ČSL, SZ (2007-2009)

Trojkoaliční vládu jmenoval prezident Klaus v lednu 2007. Její tehdejší vznik umožnili poslanci za ČSSD Miloš Melčák a Michal Pohanka, kteří při hlasování o důvěře opustili Sněmovnu. Topolánkova vláda byla svržena uprostřed našeho předsednictví v Radě EU. Vláda čelila opakovaně pokusům ze strany Paroubkovy ČSSD o vyslovení nedůvěry. Podařilo se mu to až s přispěním přeběhlíků z ODS a SZ 24. března 2009. Následně vláda podala demisi a Václav Klaus pověřil nestraníka Jana Fischera sestavením nového kabinetu. Fischerova úřednická vláda fungovala do léta 2010.

Vláda Petra Nečase – ODS, TOP 09, Věci veřejné/LIDEM (2010-2013)

Vláda Petra Nečase byla jednou z vlád s nejsilnějším mandátem – ve Sněmovně měla většinu 118 křesel. Vládou cloumaly všemožné skandály, ať už jde o spory uvnitř Věcí veřejných, které vyústily v rozštěpení subjektu, tak vnitrokoaliční spory ohledně ministerstva školství. Nový subjekt LIDEM, který měl po rozpadu Věcí veřejných zajistit většinu 101 hlasů, po odvolání své ministryně obrany Karolíny Peake pohrozil demisí. I tuto krizovou situaci vláda přežila, osudnou se jí stala až kauza premiérovy milenky Jany Nagyové a „trafik“ premiéra poslancům ODS. Petr Nečas podal demisi 17. června 2013. Prezident Miloš Zeman ho pověřil vedením kabinetu do té doby, než se ustaví vláda nová. Novou vládou byla úřednická vláda Jiřího Rusnoka, které však Sněmovna nevyslovila důvěru.

Rusnokova vláda – nestraníci a člen KDU-ČSL (2013-2014)

Vláda po neobdržení důvěry od Sněmovny vládla v demisi až do 29. ledna 2014. Tedy téměř půl roku. Skončila až po předčasných volbách a sestavení současného kabinetu Bohuslava Sobotky, který včera oznámil její demisi.