Stalin by Prahu nechal vykrvácet, kdyby ji nepotřeboval, míní historik

Historik připomíná svého strýce Antonína, který zažil konec druhé světové války na vlastní kůži. „Nějaký čas se držel při frontě, pak ji překročil na území dobyté Rudou armádou, zjistil, že to je z deště pod okap, vrátil se zase na německou stranu, pak linii bojů přešel definitivně a vydal se skrze Sudety, a pak přes Protektorát do Prahy,“ vzpomíná Kučera. Jeho strýc následně bojoval na pražských barikádách při vyhánění Němců. „Když se vrátil z barikád, jichž bylo kolem plno, řvaly už tanky Rudé armády ulicí tehdy Brněnskou, před tím Vídeňskou a Poděbradovou, později až dodnes Koněvovou. Toníkovy sestry, například moje maminka, vydaly se na „Perštýňák“ devastovat šeříky,“ dodává. Dle jeho slov byl jeho strýc kvůli svému negativnímu vztahu k Lidovým milicím, které hrály významnou roli při přebírání moci Komunisty v roce 1948, přinucen stát se betonářem. „A to měl ještě kliku – zpočátku spíš než beton hrozil uran. Někde v příbramském nebo jáchymovském koncentráku,“ píše Kučera.

Se Sověty, kteří nás na konci války osvobodili, prý přišla indoktrinace ruským mýtem druhé světové války. „Ano, výklad dějin této katastrofy se u nás během vlády jedné strany kryl s půdorysem mýtu moskevského. „Jsme Slované, jsme jedné krve!“ a „Největší Slované, naši osvoboditelé, věční a předurčení vůdci jsou Rusové!“ uvádí Kučera. Kučera kritizují také argumenty, které se týkají počátku druhé světové války. Stalin prý na počátku války, v roce 1939, napadl Polsko ne proto, aby si připravil pozici na válku s Hitlerovským Německem. „A ono bylo nutno kvůli zabezpečení hranice zavraždit 20 000 polských důstojníků a inteligence v Katyni? Další tisíce uvěznit v gulazích a pozabíjet kdesi na ruských pláních?“ táže se ironicky Kučera.

„Jak může ještě existovat někdo, kdo tvrdí, že nás Sovětský svaz osvobodil z lásky, z rasistické slovanské pokrevní spřízněnosti?“ pokládá si historik další otázku. Zmiňuje, že jak Poláci, tak Ukrajinci, jsou přece také Slované. A Rudá armáda s těmito národy zacházela krutě. „Ukrajince, jak řečeno, nechali málem vychcípat. Kdyby se zamanulo, udělali by to ne málem, ale docela,“ zostřuje historik. Podle Kučery sem Rusové přišli ne z lásky, ale pro území, uran a těžký průmysl. „Že si naše maminky a tety myslely něco jiného a devastovaly šeříkové keře? Vlastně není ani divu. Nevěděly nic. A vypadalo to při přivření obou víček jako bratrská záchrana?“ míní.

Kučera připomíná, že sovětský vůdce Stalin rozhodně nebyl nějaký mírotvorce. Odmítl například podepsat ženevské úmluvy o válečných zajatcích a umožnil tak, aby jeho vojáci trpěli v německém zajetí. „Kdyby Stalin nepotřeboval Prahu ze strategicko-politických důvodů, nechal by ji bezohledně vykrvácet stejně jako Varšavské povstání,“ myslí si historik. V tomto ohledu zmiňuje bombardování Prahy a Plzně Američany ke konci války. Bombardování Prahy byl prý „tragický omyl“, bombardování Plzně byl logický krok. „Škodovka byla fungující zbrojovkou wehrmachtu. Vlastně už poslední. Kdo by nelikvidoval továrnu, v níž produkují smrt pro jeho vojáky? Stačí vzít rozum do hrsti. Včetně toho, že v londýnské rozhlasové relaci byli Plzeňáci před útokem varováni,“ upozornil. „Což rozhodně Rusové neučinili 9. května 1945, kdy už v míru zasypali české země bombami a zavraždili stovky lidí. Jenom proto, že poražení němečtí vojáci se nezastavili, jak jim určila dohoda, a dál unikali směrem k Američanům,“ píše Kučera. Dodává, že sovětští piloti bombardovali Mladou Boleslav, Mělník nebo významné železniční uzly.