ROZHOVOR | Budou Češi bez peněz? Hrozí sociální vyloučení, jsme na prahu revoluce, tvrdí Skála

Josef Skála se narodil 27. května 1952. Mezi lety 1970 a 1990 byl členem KSČ, od roku 1990 pak členem KSČM. Momentálně zastává roli místopředsedy strany pro ideově politickou práci a komunikaci. Hlásí se k marxismu a názorově bývá řazený na samotný levý kraj politického spektra. V letošních parlamentních volbách za svou stranu kandiduje do Poslanecké sněmovny.

Jste hlavním ideologem vaší strany. S čím půjdete do letošních voleb?

Náš program reaguje na to, co hýbe politikou a veřejným míněním. Ještě před nějakými 10 či 15 lety byla politika dostihovým oválem roztodivných slibů, politických harlekýnek a červených knihoven. Dnes se bojuje hlavně o rozčarování, frustraci, strach a vztek. Hledáme přístup, jak v té aréně najít optimální pozici.

V čem je váš přístup odlišný od ostatních stran?

Za všechny aspoň dva příklady. Odmítavý vztah k NATO – i vyhraněně kritický poměr k EU – jsou postoje, z nichž není důvod slevit. Uvidíme, nakolik se to podaří dát najevo způsobem, který se lidem neztratí za rétorikou subjektů typu Tomia Okamury. A budoucnost země nehodláme vydat ani napospas „neviditelné ručce trhu“. Všude tam, kde privátní kapitál selhává - anebo bere lidi na hůl až příliš neurvale - mu chceme vytvářet konkurenci ve veřejném vlastnictví co možná už dnes.

Můžete uvést nějaký příklad?

Kauza lithium. Unikátní příležitost, jak českou ekonomiku začít vracet na vlastní nohy. Do pozice suverénního hráče na světových trzích. Chci věřit, že se svede tvrdý boj o to, že si zásoby suroviny, z níž se lithium extrahuje, nenecháme uloupit tak trapně, jako jiné surovinové i další dary české přírody. Naše nerostné bohatství poptávají odvětví, jimž patří budoucnost – nejenom výroba akumulátorů, ale třeba i kosmických technologií či špičkových zbraňových systémů. Jednou z našich prvních poslaneckých iniciativ bude návrh zákona, který k těžbě tohoto surovinového bohatství oprávní výlučně podnik či podniky v českém veřejném vlastnictví. A zároveň zaváže vládu zajistit, že doma, a ne na privátních kontech kdesi daleko za humny, zůstane i přidaná hodnosta z produktivního využití české suroviny. A to lze garantovat zase jen vybudováním celého moderního odvětví ve veřejném vlastnictví.

Komunisté mají jednu z nejstabilnějších volebních základen. Je to výhoda nebo nevýhoda?

Předvolební střet bude bitvou hlavně o protestní hlasy. My sami se boji o ně do značné míry znovu učíme. Důvodů to má víc, uvedu aspoň dva. Lidé, kteří se angažovali před rokem 1989, jsou „odkojeni“ politikou, která byla v podstatě správou země, a ne politickým střetem. Po roce 1989 zase hrozilo, že nás zakážou, bylo třeba zvolit tomu adekvátní přístup a slovník. A počkat si, až se tehdejší sladké iluze předvedou v praxi. Ta doba je tu – a my si musíme pospíšit, aby nám ve vleku toho, co stačilo anebo bylo naopak průchodné včera, neujel vlak dnes. Vyrovnat se s tou zásadní změnou se učíme za pochodu.

Je díky tomu složitější najít motivaci k nějaké inovaci?

Motivace nechybí. Roste i v prstenci vzdělaných mozků kolem nás. Je to dokonce i případ některých signatářů Charty 77. Ti s námi vedou nejen inspirující debaty, kudy a jak dál, ale neváhají si s námi stoupnout i před mikrofon na náměstí a nazvat pravým jménem politiku NATO, takzvané církevní restituce i řadu jiných témat, která jsou bytostně hřištěm radikální levice. Ta vstřícná kuráž si zaslouží uznání a respekt. Tím spíš, že nejeden podnět z řad kolem nás je nejen radikálnější, ale i myšlenkově hlubší než to, čím to leckdy konči uvnitř některých článků naší vlastní struktury. S takovými lidmi diskutuji a spolupracuji tím raději, oč víc to pomáhá i naší programové orientaci.

Při nedávném rozhovoru s panem Dolejšem jsem si nemohl nevšimnout, že v jeho kanceláři visí na zdi obraz Karla Marxe. Je pro vaši stranu jeho filosofie ještě pořád relevantní?

Marxe je třeba umět číst. Kolik mladších lidí ho vzalo pořádně do ruky? Marx, to je – řečeno poetickou nadsázkou - impozantní katedrála ducha. Stavěl ji samozřejmě v úplně jiných historických podmínkách. Kdo s ní však umí zacházet ne mechanicky, ale jako s optikou, nahlížející za kulisy dnešního světa, nabízí mu obrovskou inspiraci.

Jaká je tedy současná ideologie KSČM? Jakou máte představu o budoucnosti České republiky?

K myšlenkovému poselství Karla Marxe se hrdě hlásíme a máme k tomu dobrý důvod. Nahlížíme do ní očima 21. století. Svět i Česká republika jsou jednou nohou na křižovatce, která nás nemá kudy minout. Blíží se nová recese. Už o tom trousí poznámky i špičky bankovního světa. Tím méně se lze omezit na zdvořilé glosy a připomínkování toho, s čím přicházejí jiní. Tím víc to chce nahlédnout až do anatomie toho, co se děje a kam to spěje. A znásobit vlastní iniciativu, která nabídne schůdná, humánní, udržitelná řešení.

Například v čem?

Metr čtvereční nového bytu v Praze dnes stojí téměř 90 tisíc korun. Čistá průměrná mzda nepřevyšuje 30 tisíc ani v hlavním městě, o „mediánu“ už vůbec nemluvě. Je snad normální, aby člověk odevzdal za jeden jediný metr bytu tři, ne-li i víc celých měsíčních výplat? Anebo zaplatil v průměru 330 korun za metr jako čisté nájemné – a k tomu i s ním spojené „služby“?

Vládní návrh zákona o sociálním bydlení byl jen legrační hříčkou slov. A navíc hozenou na účet komunální či regionální samosprávy, jíž na to chybí zdroje. I kdyby to nedochůdče bylo přijato, pomohlo by jen rachitickému zlomku těch, kdo marně hledají střechu nad hlavou za dostupných podmínek. Skutečné řešení je jen v silách státu. Masívní výstavby bytů na neziskové bázi. Za stovky miliard z bank, které pro ně ne a ne najít produktivní zhodnocení. A právě státu je - jako nejoblíbenějšímu ze svých dlužníků – půjčí velice rády a za mizivý úrok. Jen to vytvoří reálnou konkurenci všem těm, kdo se na trhu bydlení dopouštějí nehorázné lichvy. Ty byty se přitom, na rozdíl od továren a skladů v rukou zahraničního kapitálu, nemají jak odstěhovat ze ještě levnější prací.

 A lichvářům, kterým to vyfoukne vítr z plachet, bych s gustem dopřál i to, co je západně od našich hranic docela běžné. Máš činžák poloprázdný, protože neslevíš pod 330 korun za metr měsíčně? Nechceš-li „ruce trhu“ rozumět, nezbývá tedy, než to učinit zásahem veřejné moci – a za každý metr bytu, prázdného už po určitou dobu, uložit daň ve výši přiměřeného dílu právě té nehorázné výše nájemného, jíž se ten Harpagon marně domáhá. To, co se odehrává na trhu s tak neuralgickým lidským právem, jako je mít kde důstojně složit hlavu, je skandální zpátečka. Před 30 lety stálo bydlení v moderním 3+1 kolem 300 – 400 korun měsíčně - při průměrném příjmu asi 3200 hrubého. U velké většiny domácnosti na to stačilo 10 – 20 procent jednoho čistého příjmu.

Podle vás tedy chybí nějaká regulace svobodného podnikání.

Jsem marxista a jsem na to hrdý. Vím s jistotou, že poté, co kapitál už nemá kam teritoriálně  expandovat, se krize z let 2008 a 2009 budou opakovat znovu a ve stále ničivější podobě. Jsou sféry, v nichž té slepotě a anarchii už nelze nechávat volnou ruku ani za dnešní konstelace ekonomické a politické moci. U zdravotnictví, školství a jiných sociálních služeb je to mimo diskusi. Platí to ovšem i o takových, jako už vzpomenuté bydlení. Všude v civilizovaném světě se za hranici legitimního ročního výnosu z rezidenčních nemovitostí považují zhruba 3%. U nás to však, v Praze i leckde jinde, už činí v průměru 7,3%. Peníze v rukou rezidenčních lichvářů krátí i poptávku po zboží a službách jiných sektorů. Polovinu nově postavených bytů v Praze nekupují ti, kdo tam složí hlavu, ale ti, kdo to mají na kšeft.

Taková regulace trochu připomíná EET. První, kdo se bude bouřit, budou pronajímatelé bytů.

Slabinou kroků typu EET je, že jsou plošné hlava nehlava. Vlastnit dům, kde majitel bydlí sám a pronajímá další dva, tři byty, přece není totéž, jako hovět si v bavlnce rentiéra z deseti činžáků, tím spíš v centru Prahy. U opatření proti daňové či jiné delikvenci platí to samé. Začít se musí v jejích horních patrech. Proč je legální vyvádět miliardy do daňových rájů? Jejich zdanění je leckdy v řádu pouhého procenta – a navíc v cizině, a ne doma. Až se povede tvrdý boj proti tak nehorázné delikvenci, lze toho chtít víc i po hospodském či hokynáři, který má úplně jiné starosti. Tak, jak to je nastaveno dnes, to žene statisíce lidí i do existenční pasti, až dorostou do věku starobního důchodu. Dnes se vám leckterá servírka svěří, že bere jen minimální mzdu – a ještě z ní šéfovi odvádí na zákonné zdravotní a sociální pojištění. Dostává sice spropitné, to jí však penzi nezvýší. Legislativa musí postihnout hlavně největší zvěrstva – a předcházet existenčním dramatům, která přijdou s fázovým posunem. Právě to se však neděje.  

Patří ještě do dnešní politiky filosofování?

Platón měl za to, že filozofové nám mají vládnout. Dnešním uším to zní úsměvně. Politika, zbavená hlubšího myšlenkového zázemí, se však tragicky vyprazdňuje. A mění v čiročirou rvačku o veřejné statky a finance. Cokoli jen trochu vznešenějšího už pouze simuluje - a smrskává se na ostré lokty, kdo že bude blíž k různým penězovodům.  Filozofování v tom smyslu, že by snad všichni museli číst Kanta nebo Hegela, to dnešní politice jistě nehrozí. V českém parlamentu je zřejmě nečetl skoro nikdo. A dost možná ani klasiky liberálního katechismu typu Johna Locka – anebo třeba T. G. Masaryka - k nimž se tam leckdo obřadně hlásí. Pokud však politika postrádá hlubší myšlenkový základ, který vychází ze seriózní analýzy pohybů v ekonomice a světovém dění, mění se v jalové žvanění a rvačku o veřejné peníze.

A co tradiční rozdělení na pravici a levici?

Dneska je v módě ho popírat. Nahrává tomu i vzestup stran a postav typu Marine Le Penové, německé AfD a podobně. Subjektů, které je nesmysl označovat za fašistické, nicméně radikálně pravicové proudy to jsou. Stále snáz se chápou témat, která by si měl osvojit spíše někdo jiný. Je to hlavně ostuda celé té liberálně-demokratické taškařice, která na politické scéně tahá za nejdelší konec. Když se pak taková Le Penová staví k NATO a EU mnohem pravdivěji a kritičtěji, než všichni liberální svatoušci, budí to snadno dojem, že rozdíl mezi pravicí a levicí je ten tam.

Ten rozdíl však zaniknout nemůže. Pravice bude vždy hájit ty movitější. Ty, pro něž je vlastní zisk víc než lidská práva všech ostatních. Levice je tu od toho, aby hájila vymahatelnost lidských práv. Ta osa je však dnes zastřena tím, jak si témata, mající patřit demokratickým silám, především na levici a dvojnásob jejímu radikálnímu křídlu, privatizují úplně jiné síly.

Takže existuje, akorát je méně vidět?

Existuje a existovat bude, obráží sociální póly společnosti, které se zvětšují, a ne že mizí. Kde se to vzalo, se však tutlá. Hezky to řekl už před lety německý sociolog Ulrich Beck, sám pravověrný liberál: „Sociální stát na Západě je nechtěným levobočkem socialismu na Východě.“ Kouzelná věta. K příčinám toho, co se na svět valí dnes, míří lakonicky a mimořádně přesně.

Vidíte jakožto ideolog průnik v programu KSČM s nějakou jinou stranou? Máte v současném politickém spektru nějakého spojence?

Je třeba rozlišit, co kdo před volbami pouze slibuje a jaké jsou jeho reálné plány. Propast, dělící jedno a druhé, je v každém dalším případě v pořadí jen stále větší. Z verbálního krasořečnění našich politiků by se zdánlivě společných bodů našla spousta. Měřítkem jsou však skutky, a ne slova.

A těmi se musí stále víc podbízet kritickým náladám i naši političtí protivníci. Reagovat na dopad své vlastní politiky, který je zaskočil. Ještě před pár lety by je to ani nenapadlo.

Konkrétněji – existuje někdo, s kým si dovedete představit spolupráci?

Nejsem zfanrnělý z toho, když nám někdo naznačuje, že ustoupíme-li z některých svých cílů, vzal by nás třeba i do vlády. Ani náhodou. Vlézt do vlády, které určuje zahraniční a bezpečnostní politiku Severoatlantická aliance, je pro stranu našeho typu politickou sebevraždou. To není žádná dogmatická chiméra, ale fakt prověřený hořkou zkušeností několika jiných komunistických stran.  Byli bychom blázni.

Druhou rovinou je, nakolik můžeme s někým táhnout za jeden provaz v té či oné dílčí otázce. Když přijde s racionálním návrhem klidně i pravicová strana, není důvod to nepodpořit. Třetí rovinou vaší otázky je to, že i u nás může jednou nastat situace, kdy bude třeba podpořit menší zlo proti mnohem většímu – a to i jeho případnou tolerancí v parlamentu. Jedině ovšem za zcela jasně formulovaných podmínek, zakotvených i písemně – a pro zemi a jejích „dolních deset miliónů“ v dané chvíli přijatelnějších natolik, že tomu porozumí, najde to širokou podporu a nás samé to ničím nediskredituje. 

Do vlády se tedy spíše nehrnete?

Pro nás je přijatelná jen účast ve vládě, v níž bychom mohli prosazovat své vlastní programové priority. V koalici je to sice samozřejmě i o určitém kompromisu. V našem případě však jen o takovém, který by nás v očích veřejnosti nezkompromitoval jako systémovou opozici. Všelijaké řeči a fámy, jako že nás lanaří už do vlády po letošních volbách, se teď leckde šíří. Dostávám řadu mailů i dopisů., kde mi lidé píší, že ustoupíme-li od jasně kritického vztahu k NATO a EU, ale i některých dalších nosných bodů svého programu, přestali by nás volit. A to je signál, který já osobně brát na lehkou váhu rozhodně nehodlám.

Dovedete si představit na vládní úrovni spolupráci s hnutím ANO?

Rádo se o tom spekuluje. Nemyslím si, že je dnes vhodná doba, abychom byli součástí nějaké koaliční vlády. Jedinou výjimkou by byla jakási vláda národní záchrany ve vysloveně havarijní situaci. To ovšem říkáme už roky. Za současné mocenské konstelace bychom o to stát neměli.  Spekuluje se i o naší toleranci ANO v parlamentu. Jistě i jako naschvál za situace, kdy jeho dva lídři čelí známému obvinění. Jádrem programu ANO je prosazovat úplně jiné zájmy, než o jaké jde nám. Je však i v tvrdém klinči se silami, jimž tečou z hlavy tuny másla. Překročí ANO svůj stín? Jak daleko a v čem konkrétně? To je jen část otázek, na něž zatím chybí odpověď.  

Ve volbách do parlamentu v roce 2006 a 2010 jste neuspěl. Letos to zkoušíte znovu – proč věříte, že v roce 2017 budete zvolen? Co můžete voličům nabídnout?

V předchozích volbách jsem byl jedním z těch vcelku neviditelných na nevolitelných místech.  Letos nás s kolegou Dolejšem, který je v televizi skoro každý den, na krajské nominační konferenci dělil rozdíl jediného procenta. Asi to vezmete jako diplomatickou vytáčku, kdo mne však zná víc, ví, že nijak nemlžím. Pro mne osobně sám parlament bůhvíjak voňavým lákadlem není. Zasedat v něm zabere kvanta času a energie. Tím rychleji to pak leckdy i deformuje optiku natolik, až se víc či méně vzdálí té, jíž na svět hledí běžní lidé. Budu-li zvolen, vezmu to hlavně jako šanci sehrát ještě viditelnější roli v boji o nejširší veřejné mínění.

Máte tak trochu pověst pro své extrémní názory. Komplikuje vám to politický život?

To šíří jen média, od nichž se to žádá. Lidé mi naopak – a není jich málo, zdaleka nejen mezi komunisty – vzkazují, že takový kritický i kvalifikovaný, mám-li je citovat, přístup je tím, co české politice chybí stále víc. Většině nevadí ani můj šťavnatější – a leckdy i metaforický - slovník. Někdo jiný by to rád víc „po lopatě“. To je však jen a jen věc osobního vkusu.

S kým se ve straně shodnete a kdo je vám naopak názory nejdál?

Tady si, snad se neurazíte, tak trochu diplomacie dopřeji. Pouštět osobní charakteristiky – a tím spíš ventilovat názorové rozdíly – přes média je styl, který neuznávám. To, v čem naše některé názory nejsou „přes kopírák“, ať si každý vyhodnotí sám. Ti, kdo razí ty blízké mým, jsou mi logicky bližší – a naopak. K někomu mám určité výhrady zleva, k jinému někdy i z jiného úhlu. Tak už to bývá, ale vyříkat si to musíme jen mezi sebou.

Jednoduchá otázka: Bylo za komunismu lépe?

Chtěl jste asi říci za socialismu. Klíčová lidská práva byla nepoměrně vymahatelnější. Mělo to ovšem i několik vad na kráse, Souvisely s logikou studené války. My jsme ji nerozpoutali, bránili jsme se proti přesilovce. A některé věci, vyvolané její atmosférou v 50. a zčásti i 60. letech, pak bohužel zůstaly zbytečně „zapouzdřené“ ve tvaru, který už změnu nejen umožňoval, ale i vyžadoval. V takových otázkách, jako výjezdní doložky či limit na určité spotřební zboží z dovozu, které se už daly řešit docela jinak, se tak jelo ve starých kolejích i v době, kdy to vyvolávalo zbytečnou nelibost.   

Sám patřím ke generaci, co se už narodila do jiného světa. Díky své tehdejší práci v mezinárodní sféře jsem ho měl šanci poznat bez tlumočníků a ještě mnohem víc. Mé krédo, co je lepší, se tím stonásobně utvrdilo. Možnost nahlédnout mnohem hlouběji pod povrch však znásobila jak mou imunitu proti laciné demagogii zprava, tak proti trucovitému lpění na blbinkách. To, jak snadno se pak spoustu lidí podařilo utáhnout „na nudli“, mne bude mrzet doživotně.

KSČM ještě pořád nemá jasno, koho by chtěla prezidentem. Bavit se prý budete až po volbách. Kdo je vaším osobním favoritem?

My zatím žádného vlastního kandidáta nenavrhujeme. Kolektivně hodláme otázku uzavřít hned po parlamentních volbách. Zůstane-li to na výběru z jiných návrhů – a k žádnému překvápku už nedojde – zbude nám volba mezi stávající hlavou státu a těmi, kdo ji vyzvou. Výběr z ideálních variant to nebude, tím pečlivěji bude třeba analyzovat, kdo z nich je ideální ještě méně.  

Takže komunisté hledají menší zlo?

Já zvolil trochu jiný slovník. My samozřejmě můžeme i někoho konkrétního podpořit, bude-li o to stát. Ten někdo se s námi v takovém případě musí sejít, abychom si určité věci vyříkali včas a na rovinu. Musí nám dát slovo, že určité věci neudělá - a k určitým se naopak seriózně zavázat. Stojí-li kdokoli o něčí podporu, je to přeci normální. Osobně kandidáta, přijatelnějšího než Miloš Zeman, na viditelné scéně zatím nezaznamenávám.

Vyzdvihl jste důležitost využití lithia. Prezidentský kandidát Michal Horáček ho ve svém programu také jmenoval, jako jeden z hlavních slibů. Nezískal tím vaše sympatie?

Museli bychom se rozebrat v tom, co tím myslí konkrétně. To téma je jistě důležité, za argumentací jiných subjektů však tuším i kostlivce ve skříni. Připusťme hypoteticky, že by to v případě Michala Horáčka neplatilo. Já ovšem zatím od nikoho z politických konkurentů, jeho nevyjímaje, nezaznamenal, že by se postavil jednoznačně jak za to, že jedině české podniky ve veřejném vlastnictví mají právo naše lithium vytěžit, tak je také i co možná produktivně zhodnotit. Zaváže-li se k tomu právě Michal Horáček, bude to pro mne osvěžující šok.

Bývalo standardem, že se hlava státu vybírala z řad politiků. Teď je tam vědec, umělec, hudebník, lékař. Získávají podporu srovnatelnou s prezidentem Zemanem. O čem to svědčí?

Souvisí to s tím, o čem jsme už hovořili. Politika se zoufale myšlenkově i konceptuálně vyprázdnila. Zvrhla se ve rvačku koňských handlířů. Popularita tradičně etablovaných partají jde ke dnu. Navíc jsou to ti  „dinosauři“ už dlouhé roky. Svádí to ke štiplavému žertíku – o „starých strukturách“ doby, tvářící se nově.

Zmínil jste, že zmizely podniky v českém veřejné vlastnictví a s nimi naše konkurenceschopnost. Je jejich návrat jednou z priorit KSČM?

Absolutně. Stojíme na prahu tzv. čtvrté průmyslové revoluce. Pokud se vlastnická i věcná struktura naší ekonomiky nezmění, koloniální postavení země to vyhrotí ještě víc. Statisíce dalších pracovních míst, zhodnocující kapitál, vytlačí roboti. A těm, na koho se nedostane, zajistí důstojný život jen takový společenský produkt, který je dokáže zaměstnat ve školství, zdravotnictví a sociálních službách pro lidi s běžným příjmem, a tedy mizivou šancí zhodnocovat čísi privátní kapitál  A takovou rezervu je s to vytvořit jen moderní, vysoce produktivní sektor, inkasující pořádnou přidanou hodnotu, a ne jen její koloniální drobky.

Jinak se totiž ti, koho robotizace vytlačí z dnešního trhu práce, ocitnou na hraně sociálního vyloučení – a budeme je muset živit za cenu tím přiškrcenějších starobních, invalidních i dalších důchodů a dávek, ergo i ještě fatálnějšího předlužování státu. A to je perspektiva, těhotná sociální explozí a tím třaskavějšími politickými důsledky.

Jak konkrétně chcete vracet českou výrobu do českých rukou?

Musíme postupovat třeba jako Japonsko po druhé světové válce. Chce to strategické plánování a státní koordinaci, koncentraci zdrojů a zahraničně-obchodního marketingu a obchodu. V míře, která je nad síly dnešního českého privátního sektoru. Podnikatele, který by takovou porci zvládl, u nás nevidím. Je to jen v silách státu – a navíc ku prospěchu dolních deseti miliónů, a ne čísi parazitní renty. Z toho, co říkám, však nijak neplyne, že jsme snad posedlí zestátňováním všeho a hlava nehlava. My chceme zespolečenštit sféry, kde privátní kapitál očividně selhává - anebo své „právo“ silnějšího uplatňuje příliš neurvale. 

V minulosti jste se pochvalně vyjadřoval o prezidentu Trumpovi, který je prezidentem za tradiční pravicovou stranu. Sám stojíte na samotném kraji levice. Čím vysvětlujete tento zajímavý jev?

Mým favoritem byl Bernie Sanders. On tu „samici jestřába“ také málem porazil. Ta proti němu ovšem hrála až příliš velkou finanční, mocenskou a mediální přesilovku. Když stála otázka Hillary Clinton nebo Donald Trump, to nejhorší, co světu hrozilo, reprezentovala právě ona. To za ní je seriál brutálních válek v zahraničí, „deep state“, zbrojní průmysl i banky, které zahnaly do finanční krize i celý okolní svět.  

Trump není žádný lidumil, oproti Hillary Clinton má však i několik výrazně odlišných parametrů. Nevyvážel práci do zahraničí, podnikal doma. Stavěl a pronajímal i prodával tu budovy, které se nikam ven ani vyvézt nedají. I logikou vlastních zájmů je tak veden k tomu, aby se staral víc o resuscitaci americké ekonomiky i kupní síly, než o to, jak někoho přiškrtit či udusit v okolním světě. Díky sumě, kterou tím nahromadil, je i relativně nezávislý na kapitálových skupinách, na kterých Hillary Clinton naopak závisí absolutně. Ti všichni, komu vypálil rybník, to Trumpovi samozřejmě hned tak neodpustí. Zahnali ho do kruhové obrany. Tahá v ní za stále kratší konec. Radost z toho má, jen kdo si nevidí na špičku vlastního nosu. Vidět tomu do karet však samozřejmě vůbec neznamená, že mne to od komunistů táhne mezi roztleskávačky amerických republikánů.