Hrátky s rokem 1968? Filipova interpretace čpí účelovostí, ale...

Hodnocení historických událostí z úst politiků je vždy ošemetné, zvláště pokud se jedná o historii, se kterou je jeho strana bytostně spojena. Pokud předseda komunistů komentuje rok 1968, je tu téměř vždy jistota, že tím vyvolá pobouření velké části veřejnosti. Hodnocení nereformovaného komunisty tohoto klíčového data našich dějin je vždy kontroverzní. Podívejme se na jeho výroky blíže.   

 Filipovo dělení, na to kdo vedl SSSR a jaké byl národnosti, je z tehdejšího pohledu naprosto bezvýznamné, protože po 21. srpnu 1968 byl každý občan sovětského svazu prostě „Rusák“. A bylo jedno, zda je z Pobaltských zemí, Ukrajiny, samotného Ruska nebo obyvatel Střední Asie či Kavkazu. Mluvil rusky a měl pas se srpem a kladivem? Byl to okupant a zasloužil jen opovržení.

Z dnešního pohledu čpí Filipova interpretace naprostou účelovostí. Brežněv je veden v mnoha dokumentech jako Ukrajinec. Jednotky přišly z Ukrajiny. Ale i Polska, Německa a Maďarska, kde již sovětská vojska byla. A je naprostá hloupost tvrdit, že jejich vojáci byli jen Ukrajinci. Mnozí českoslovenští pamětníci vzpomínají na vykulené vojáky z Kazachstánu, Kyrgyzstánu nebo Sibiře, kteří ani nevěděli, kde jsou. Sovětský svaz byl prostě zemí multietnickou a vinit ze všeho Rusy nebo Ukrajince je hloupost.

Filip má však pravdu v tom, že na invazi především tlačili okolní socialistické země.  V Československu Byla zrušena cenzura, chystaly se dalekosáhlé reformy hospodářství a dokonce se mluvilo i o více stranách ve volbách. I sami reformátoři brzy pochopili, že zašli poněkud daleko a postupovali příliš rychle. Zděšení byli komunističtí vůdci z Polska, NDR a Maďarska. Všechny tyto tři země měly za sebou protikomunistické povstání. Pokud by to v Československu vyšlo, jaká by asi byla reakce jejich obyvatelstva? Na tyto okupanty se často zapomíná.

Rok 1968 byl a navždy bude Achillovou patou komunistické strany. Spolu s 50. léty je pražské jaro klíčovou dobou jejich vládnutí. Reformní komunisté dali tehdy národu naději, že budou schopni napravit chyby a potrestat zločiny, které napáchali po roce 1948. Mnozí z reformátorů byli zároveň i tvůrci režimu v 50. letech. Po invazi se naopak chopili moci konzervativci, v čele s Gustavem Husákem, který byl jednou z obětí 50. let. Pád pražského jara a nástup marastu normalizace znamenal pro většinu obyvatel konec veškeré důvěry v komunisty.

Pokud chtěl Filip pomoci Moskvě zbavit se puncu okupanta, svými slovy jí právě nepomohl. Naopak. Jsou jen další účelovou dezinterpretací 50 let starých událostí tak, aby se hodily do politické reality dnešního světa. Filip samozřejmě není jediný, kdo si historii upravuje podle svého. Z jeho výroků je až příliš cítit snaha obvinit z okupace všechny jiné, jen aby z toho Rusko vyšlo bez poskvrnky.

Je to stejný extrém, jako když jiní politici při každé příležitosti v souvislosti s dnešním Ruskem argumentují rokem 1968. I přesto, že ruská vojska rozhodně nejsou za humny a Rusko se za okupaci již několikrát omluvila. Je zcela evidentní, že bude trvat ještě dlouho, než se na události roku 1968 budeme schopni a především ochotni podívat bez politických nánosů a účelovosti.