Přivážíme si své budoucí vrahy?! U Jílkové křičeli odpůrci i příznivci přijímání syrských sirotků

Jílková se zeptala poslankyně Červíčkové, proč odmítá přijetí 50 syrských dětí bez rodičů, které žijí v nuzných podmínkách, v řeckých uprchlických táborech. Ta odpověděla, že je potřeba hledat systémové řešení, a že ČR momentálně hodně pomáhá, a to přímo na místě. Dále vysvětlila, že je velkou otázkou, jak se tam ty děti vůbec dostaly, když jsou údajně osiřelé. Jako odstrašující příklad uvedla Švédsko, které přijalo část opuštěných dětí, načež se zjistilo, že mají své další příbuzné, kteří okamžitě požádali o sloučení rodiny. Europoslankyně Šojdrová argumentovala, že finančně opravdu pomáháme, ale že tady jsou v sázce sirotci, kteří se momentálně nemohou vrátit do Sýrie, a kteří opravdu nemají žádnou rodinu.

Jílková vrátila do diskuze pomoc v místě problému. Červíčková řekla, že jsme součástí systému pomoci migrace, a že do Řecka se přesunují peníze z evropských fondů, do nichž přispíváme. Například v roce 2015-2017 jsme odvedli až 100 milionů korun. Šojdrová řekla, že pouze finančně přispíváme do společného rozpočtu EU. Pak se zeptala, proč máme problém přijmout 50 syrských dětí, když jsme v 50. letech sami pomohli utíkajícím Řekům.

Trabulsi, který je sám syrského původu, oponoval, že i on by byl spíše pro pomoc na místě spočívající ve výstavbě škol a nemocnic, což by koneckonců uvítaly i ty děti. Pak následně vysvětlil, že nikde není jistota, že se opravdu jedná o Syřany, protože když vypukla migrační krize, tak údajně byli všichni ze Sýrie, aby se pak následně zjistilo, že skutečných syrských občanů je pouhých 15 %. Falešné pasy nebyly tehdy ničím výjimečným. Velká část nově příchozích pocházela z Afriky, nebo jiných zemí Blízkého východu.

Slovo získala Kocourková z publika, která řekla, že je jedno, zda se jedná o sirotky syrského, nebo afrického původu. Na pomoc mají právo všechny děti! Trabulsi oponoval, že uprchlíci z Jordánska a Libanonu se už do svých domovin vrátili. Miko nesouhlasil s Trabulsem a řekl, že nelze rozeznat Syřana od jiných národů. Trabulsi na to reagoval, že v Saúdské Arábii, Jemenu a Palestině také umírají děti, a o ty se nikdo nezajímá. Miko oponoval, že v Evropě máme pouze syrské, nikoliv jemenské děti. Dále vysvětlil, že sám uprchlické tábory navštívil, a že nápad Červíčkové pomoci pouze materiálně nemůže fungovat.

Červíčková řekla, že souhlasí s pomoci dětem bez ohledu na národnost, a že by nerada, aby si lidé mysleli opak. Sama vysvětlila, že se jí nelíbí podmínky v táborech, ale že opravdu děláme, co můžeme. Jílková jí přerušila a zdůraznila, že se momentálně diskutuje pouze o 50 syrských dětech. Ke slovu se dostal Pelikán, kterého zajímalo, do jaké náhradní rodiny budou ty děti vůbec umístěny, existují-li vůbec lidé. Jak se mohou adoptivní rodiče kulturně připravit na přijímání cizích dětí, když ani neví, zda jsou ze Sýrie, nebo Afghánistánu. Navíc nemají jistotu, že se o ně časem nikdo nepřihlásí.

Miko oponoval, že mezi syrskými a českými rodinami není diametrální rozdíl, jak se na první pohled zdá. Pak řekl, že se nejedná o vytrhávání dětí z pro ně blízkého prostředí, nýbrž ze špatných podmínek v uprchlických táborech. Podělil se i o své dobré zkušenosti z multikulturní Kanady. Pelikán na něj reagoval, že jsme prostě jiní, než Kanaďané, a že zde nemáme rodiny, kde by byl třeba jeden z partnerů Iráčan, nebo Afghánec. Jediné, co migranty sjednocuje je, že jsou jiné mentality. Jílková opět vysvětlila, že mluvíme pouze o syrských sirotcích.

Psychiatr Pöthe řekl, že děti v uprchlických táborech trpí, protože zaprvé nemají jistotu, že tam zůstanou. Nemají dostatečnou zdravotní péči, výjimkou nejsou ani děti, které znásilnili převaděči během cesty do Evropy. Mluvíme pouze o 50, ale to je pouze symbol, pouze kapka v moři. Jejich prioritou není islám, ale pouze přežití. Do diskuze se dostalo i téma údajného řeckého zákazu psychologů v táborech. Dále konstatoval, že jako charitativní organizace chtějí pomoct dětem adaptovat se na nové prostředí, podrobit je terapii, a teprve pak je umístit do náhradních rodin.

Červíčková nesouhlasila a konstatovala, že nevíme, zda dětem převoz do Evropy skutečně prospívá. Pöthe ale řekl, že jim je jedno, kde budou, nýbrž řeší, zda je vůbec má někdo rád. Vycházel ze své vlastní zkušenosti z návštěv uprchlických táborů. Trabulsi se naštval a řekl, že co se týče problematiky sirotků, tak syrská vláda nesouhlasí s adopcí jejich občanů do jiných zemí. Neměly by být zneužívány pro volební kampaň. 

Šojdrová argumentovala, že OSN pomáhá, aby se ohrožené děti dostaly do bezpečí. Například zhruba 220 dětí už bylo převezeno do Velké Británie, další do Estonska, a dokonce i Slovensko se už ujalo 10 dětí, které si brzy převezme. Následovala slovní přestřelka mezi Trabulsim a Šojdrovou, do níž vstoupil také Miko. Jílková musela zasáhnout do diskuze a vyzvat Mika, aby neodsuzoval jiné lidi za jejich názory. 

Pelikán řekl, že se obává, zda se najdou pro ty děti náhradní rodiče. Pöethe mu řekl, že už má přihlášené pěstouny. Jílková dala slovo Kocourkové z publika, která by se o syrské děti ráda postarala. Ta řekla, že pochází z rodiny, která už poskytla domov obyčejným českým dětem, a že by ráda pomohla i sirotkům z uprchlických táborů. Sama nechápe, jak může Červíčková jako vůbec žena říct, že peníze stačí. Následně se začala hádat s Trabulsim, protože jej vnímá jako toho, kdo jí brání projevit solidaritu. Výměna názorů nechyběla ani s Červíčkovou.

Červíčková trvala na tom, že není vůbec jednoduché přemístit syrské občany k nám. Sama ze svých zkušeností, kdy v Sýrii žila, musí říct, že mají mají skutečně jinou mentalitu, víru, a že potřebují odbornou pomoc. Kocourkové vysvětlila, že by byla nerada, kdyby se ona setkala se zklamáním. Problém může být i v případě adopce českých dětí, natož syrských. Co když bude to dítě mít tak složitý životní příběh a českou rodinu nepřijme?

Ke slovu se dostala Volfová z publika, která připomněla vraždy, znásilňování a teroristické útoky, které s migrační krizí přišly. Pak Šojdrové předala bílou růži jako památku pro obětí terorismu. Nerada by byla, kdyby se z údajných syrských sirotků stali naši budoucí vrazi. Na argument, proč je mezi nimi velká část chlapců, reagovala Šojdrová, že syrské rodiny je posílají ještě v dětství pryč, aby nemusely pod hrozbou vysokých pokut v 18, nebo i v 17 letech nastoupit povinnou vojenskou službu.

Podle Zmeškala z publika, který se zabývá studiem politického islámu, by bylo dobré, kdybychom šli k jádru toho, s čím má česká společnost problém. "Pojďme si na rovinu říci, že migrační vlna se týká islámského přistěhovalectví, a co islámská doktrína obsahuje," vysvětloval Zmeškal a odcitoval islámský text: "Bylo mi nařízeno vést válku proti nevěřícím, dokud neuznají, že existuje jeden Bůh Alláh, a že Mohamed je prorok Boží." Jílková jej přerušila, že by neměl paušalizovat. Drtivá většina muslimů odsuzuje teroristické útoky, s čímž souhlasil i Trabulsi.

V závěru diskuze se ještě probíralo, zda se k 50 sirotkům nepřipojí jejich početné příbuzenstvo. Podle Šojdrové by ale i tak mohlo přijít do ČR maximálně 300-400 lidí, což není nic hrozného. Sama konstatovala, že v roce 2015 česká vláda, v níž byl i současný premiér Andrej Babiš, zvažovala přijetí 1500 uprchlíků. Jílková oznámila konec diskuze. Příští čtvrtek se probere politický pragmatismus. Jde v politice uspět s morálkou, anebo jí naopak lze dělat pouze s kompromisy? Platí na politiky presumpce neviny a je stranická disciplína víc, než vlastní názor?