Češi mají "zbraň" proti populismu? Prestižní magazín si všiml zajímavé věci

Podle autora článku, Jamese Trauba z Center on International Cooperation, český vztah k politice velmi dobře ilustruje anketa o Největšího Čecha uspořádaná Českou televizí v roce 2005. Hlasování vyhrál Jára Cimrman, fiktivní postava českého génia pronásledovaného smůlou, kvůli které se svět o jeho objevech nemohl dozvědět. Až po nátlaku BBC Česká televize dosadila na první místo Karla IV.

Právě cimrmanovská povaha Čechů dle Trauba zajišťuje, že na rozdíl od Poláků či Maďarů nemají tak silné imperialistické cítění a netlačí tolik na obnovu nostalgicky vnímané minulosti, kdy oba státy byly „velkými“. Na rozdíl od Maďarů se Češi smířili s vývojem po první světové válce, jakkoliv se na něj dívají se sarkasmem.

Traub, který v Praze vyučoval na Newyorské univerzitě, nicméně podotýká, že i v ČR jsou přítomné elementy neliberální demokracie, reprezentované primárně proruským prezidentem Milošem Zemanem. Upozorňuje na vysokou skeptičnost obyvatel ČR vůči EU, jak se projevuje v průzkumech veřejného mínění.

Nicméně, z jeho zkušenosti Češi, ačkoliv vyjadřují některé obavy z budoucnosti, jsou stále ve velké míře oddáni liberálním hodnotám. Podle Trauba je to dáno českou silnou liberální tradicí počínající už za Jana Husa a pokračující přes Jana Amose Komenského až směrem k Tomáši Garriguovi Masarykovi.

Traub vykresluje české dějiny jako boj liberalismu proti autoritářství. Dle něj se česká oddanost liberálním hodnotám se projevila i během nadvlády komunistické strany v podobě tzv. pražského jara. Jeho étos přežíval i po tvrdém potlačení ze strany SSSR a později se manifestoval v podobě Charty 77.

Jako Masaryk předtím, i první český prezident Václav Havel posvětil liberální tradici svou autoritou. O její síle svědčí i to, že ačkoliv ČR je dnes polo-liberální zemí, na rozdíl od Polska a Maďarska, které s liberalismem taktéž koketovali, se nevydala směrem od liberalismu – a velký díl v tom má česká ironie. „Ironie“ píše Traub, „nevytváří mocný meč, ale může sloužit jako účinný štít“.

Zatímco Traub dává český liberalismus a populismus do kontrastu, výzkumníci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Ondřej Slačálek, Eva Svobodová, ve svém článku „The Czech Islamophobic movement: beyond ‘populism’?“ (České islamofobní hnutí: za ‘populismem’?) o českém islamofobním populismu upozorňují, že mezi nimi existuje mnohem významnější shoda, než by se zdálo.

Podle jejich analýzy český populismus prezentovaný např. SPD je založen na západním modelu populismu, který se pokouší o ochranu západních, progresivních a sekulárních hodnot– svoboda projevu, rovnost mužů a žen – považovaných za ohrožované přicházejícím islámem. V tom se výrazně liší od etnonacionalistického a konzervativního populismu polského a maďarského typu.

Jako Traub, i Slačálek a Svobodová tento rozdíl přisuzují odlišné národní identitě Čechů, vyznačující se právě touto příslušností k liberálním, Masarykovským hodnotám a sklonem k ironii a výsměchu velkým nacionálním mýtům, typickým pro polský a maďarský národní diskurz. Dá se tedy říci, že v ČR není společnost ani tak rozdělena mezi konzervatismus a liberalismus jako spíše mezi dvěma typy odlišného liberalismu