ROZHOVOR | Diskriminace postižených je daná v zákonech. Člověk dřív umře než dostane příspěvek, tvrdí Krása

Národní rada osob se zdravotním postižením České republiky sdružuje české spolky osob se zdravotním postižením. Poskytuje sociální poradenství zdravotně postižením, zabývá se osvětou a propagací, vytváří podmínky pro podporu a začleňování sociálně znevýhodněných skupin občanů a také pomáhá zdravotně postižením s návratem do práce či udržením na pracovním trhu. ”Je těžké kritizovat lidi se zdravotním postižením, kteří zaměstnání preferují invalidní důchod. Ne každý je stejný a má vůli uspět. Nedá se tomu lidi naučit, mají to mít v sobě,” říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz předseda rady Václav Krása.

Jaké postavení v současné době mají zdravotně postižení lidé na českém pracovním trhu? Nakolik je pro ně těžké najít práci?

Samozřejmě se v dnešní době, kdy je poměrně vysoká zaměstnanost, zda, že i lidé s těžším zdravotním postižením mohou sehnat nějaké zaměstnání. Podpora jejich zaměstnávání ale není úplně ideální. Státní podpora chráněného trhu práce, kdy zaměstnavatelé zaměstnávají vice než padesát procent osob se zdravotním postižením, je poměrně velká a tímto způsobem je zaměstnáno zhruba třicet pět procent zdravotně postižených. Větší problém je na volném trhu práce, kdy člověk se zdravotním postižením najde nějakou práci a pracuje v kolektivu lidí, kteří ani o této problematice nevědí. Má tam podstatně širší sociální vazby, než kdyby pracoval na chráněném trhu práce a pořád by se stýkal se stejnými lidmi.

Takže upřednostňujete zaměstnávání na volném trhu práce?

Ano, a podpora státu takového zaměstnávání je z našeho pohledu malá. Zaměstnavatelé sice získají příspěvek na úpravu pracoviště, aby se třeba vozíčkář dostal do této budovy nebo měl adekvátní toaletu, ale prosazujeme, aby například zaměstnavatel nemusel platit za zdravotně postiženého zaměstnance sociální pojištění. Vždyť když člověk se zdravotním postižením má zaměstnání a platí za sebe sociální pojištění, tak odvádí daně ale hlavně něco vytváří. Má peníze, aby utrácel, což se projeví na výběru DPH. Tedy tím, že je člověk zaměstnán, ještě ve větší míře vrací do společnosti. Když ti lidé nejsou zaměstnání, většinou to vede i k tomu, že jejich aktivita je nižší, jsou náchylnější k nemocem i depresím, což je spojené s většími útratami na zdravotnictví. Zároveň víme, že volný trh není pro všechny. Například lidé s větším mentálním postižením nemohou být zaměstnání na volném trhu práce a můžou tedy pracovat jenom buď doma nebo ve chráněné dílně. 

Jaké jiné změny jsou potřeba  v této sféře? 

Každý zaměstnavatel v Česku, který zaměstnává více než dvacet pět osob, musí zaměstnat čtyři procenta lidí se zdravotním postižením, tedy na každých dvacet pět zaměstnanců musí mít jednoho člověka se zdravotním postižením. Jinak dostává značnou sankci ale může naplnit tuto povinnost i jiným způsobem. Může odebírat výrobky i služby od firem, které zaměstnávají víc než padesát procent osob se zdravotním postižením. Například dneska jsou úklidové firmy, kde je víc než padesát procent zaměstnanců jsou neslyšící. Třetí možnost pro zaměstnavatele je zaplatit sankci. Považujeme to za úplně nejhorší, protože neplní to úkol, aby co nejvíce lidí se zdravotním postižením bylo zaměstnáno. 

Co všechno musejí udělat zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají lidi se zdravotním postižením?

Není toho moc. Zaměstnavatel, který zaměstnává víc než padesát procent zdravotně postižených lidí, má víc povinností. Za každou osobu se zdravotním postižením v současné době dostává měsíčně třináct tisíc korun. Zároveň musí prokázat, že může poskytnout vhodné pracoviště i asistenty, kteří těm lidem budou pomáhat. Také musí pravidelně vykazovat, kolik lidí zaměstnává. Peníze na zaměstnání lidí se zdravotním postižením přitom dostává zpětně čtyřikrát za rok. Zaměstnavatel, který zaměstnává zdravotně postižené lidi na volném trhu, nemusí dělat nic, akorát musí zajistit, aby se pracovník do pracoviště dostal. Dostává peníze na úpravu pracoviště a jedenkrát za rok příspěvek ve výši 44 tisíc korun, který jde například na asistenty. Je to poměrně malá pomoc a my prosazujeme, aby zaměstnavatel měl větší podporu, přitom ne dávkou ale odpočtem některých daní nebo pojistného. Zaprvé je to lépe zpracovatelné, zadruhé každá dotace za sebou má řadu administrativních nároků. Každý případ musí posoudit úředník a tedy může nastat problém subjektivního hodnocení.

Jaké uplatnění na trhu mohou najít například lidé se zrakovým nebo tělesným postižením?

Záleží to na vzdělání. Lidé se zdravotním postižením se především v minulém režimu velmi málo dostávali k pořádnému vzdělání. Vytěsňovali je ze základních škol a studovali spíš ve speciálních školách. Pořád se to projevuje u lidí ve věku zhruba od 45 do 55 let. Dneska už existují různé podpůrné systémy pro studium lidí se zdravotním postižením, a proto vzdělanostní úroveň mladších ročníků je mnohem větší, i když pořád nedosahuje úrovně, která je pro populaci republiky standardem. Dneska už řada právníků jsou nevidomí, a to díky technice, která už v dnešní době jim může leccos nahradit. Už jsou schopní normálně pracovat na počítačích. U lidí na vozíku je situace ještě lepší, jenom jim stačí zpřístupnit to prostředí.

Záleží to především na vůli člověka a na odhodlání pracovat i vzdělávat se. Problém je v tom, že se u nás příliš brzo dávají invalidní důchody. Pro některé je lepší variantou, než se někdy zaměstnat. Mají důchod i příspěvek na mobilitu. Dostanou zhruba třináct tisíc, ještě pět tisíc si někdy načerno přidělají a když se naučí žít skromně i nekupovat zvlášť drahé věci, tak ten příjem jim postačí a jsou spokojení. Je to špatně především tím, že se takhle ochuzují o sociální vazby a vůbec život ve společnosti. Musíme tedy změnit systém tak, aby napřed nutil lidi být zaměstnání. Invalidní důchody by se měly poskytovat jen lidem, kteří kvůli svému zdravotnímu stavu opravdu nemohou sehnat adekvátní zaměstnání.

S jakými problémy se na vás nejčastěji obracejí?

Paradoxně ne se zaměstnáním. Akorát teď řeším jeden případ, kdy ředitel zase chce vyhodit učitelku na vozíku. Minule jsme tomu zabránili ale obrátila se na mě znovu. To je případ skryté diskriminace, vždyť každý zaměstnavatel dobře ví, že nemůže odmítnout pracovníka při výběrovém řízení, pokud splňuje jiné parametry, jenom proto, že člověk je se zdravotním postižením. Učitelé vždycky mají smlouvu na jeden rok a ředitel jí prostě napsal, že je nadbytečná. Často zaměstnavatelé nechtějí zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, protože se bojí, že budou pořád nemocní nebo že ten nutný výkon nepodají.

Jsou případy diskriminace lidí se zdravotním postižením v jiných sférách?

Spíš bych viděl diskriminaci přímo v zákonech. Například lidé, kteří mají plný invalidní důchod, nemůžou se hlásit na úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání a nemají nárok na podporu, když o zaměstnání přijdou. Jsou problémy i například ve vzdělání, kdy některé školy nedělají dostatečně úprav, aby byly přístupné pro lidi se zdravotním postižením

Na co jiného si u vás lidé se zdravotním postižením stěžují kromě problémů se zaměstnáním?

Nejvíce se stěžují, že se jim třeba nepřiznávají průkazky osoby se zdravotním postižením, příspěvky na péči a podobně. Máme například řadu případů, kdy člověk dřív umřel než dostal ten příspěvek. Vinou je byrokracie a zdlouhavost celého toho jednání. Myslím si, že by se v naší společnosti na takové úrovni rozvoje to vůbec nemělo stávat. Špatně funguje i systém posuzování zdravotního stavu. Posudkoví lékaři jsou většinou přestárlí a vyhořelí. Ta práce není příliš společensky uznávaná, a proto lékař radši dělá v nemocnici než posudkového lékaře. Kvalita a výkonnost posudkového lékařství je tedy velmi špatná a myslím si, že by ministerstvo práce a sociálních věcí mělo s tímto něco razantně a co nejdříve udělat. Například se stává, že vozíčkář požádá o schodišťovou plošinu a posudkový lékař mu tu žádost zamítne. Člověku tedy zbyde se odvolat proti tomuto rozhodnutí, a to odvolávací řízení trvá zhruba rok.

Nakolik je hromadná doprava v České republice přístupná pro lidi se zdravotním postižením?

Řekl bych, že zhruba padesát procent autobusové, tramvajové a někde i trolejbusové dopravy je ve městech bezbariérová. To je skoro dostačující, protože ne každou tramvají jede člověk se zdravotním postižením a když tramvaje jedou po deseti minutách, tak určitě ta druhá je bezbariérová. Situace v ostatních větších českých městech zhruba nad patnáct tisíc lidí je podobná. Tudíž v současné městské dopravě tolik problémů nevidím. Zároveň se ne každý dostane k tramvaji. Například v Praze existuje doprava Ode dveří ke dveřím a chtěl bych ji vice prosadit. Také některé metrové stanice v Praze, které se budovaly ještě před rokem 1989, ještě nejsou přístupné pro lidi se zdravotním postižením. Postupně se jednotlivé stanice upravují ale my v tomhle úplně netlačíme, protože víme, nakolik je to nákladné, vždyť se prakticky celá stanice musí předělat. 

Přetrvávají nějaké problémy v meziměstské dopravě?

Bohužel většina autobusových linek v meziměstské dopravě je bariérová. Problémy jsou i v železniční dopravě. Dlouho jsme spolupracovali s Českými dráhami a podařilo se nám prosadit, aby podstatně více jejich vlaků obsahovaly upravený vagon, který má speciální zvedací plošiny, upravené toalety a podobně. Teď je ale na trhu podstatně více dopravců, a proto intenzivně jednáme například s ministerstvem dopravy, aby tyto nové dopravce minimálně měly stejný standart jako České dráhy. Navíc pokud vozíčkář v době, kdy tady byly jenom České dráhy, potřeboval jet přes celou republiku, stačilo, aby si koupil jen jeden lístek. Nezáleželo na tom, kolik přestupů musel udělat, České dráhy mu na celé cestě musely zajistit bezbariérový vůz. Při dnešní liberalizaci meziměstské dopravy za celou tu cestu vyměníte několik dopravců, kteří mezi sebou takhle nekomunikují a najednou se například ukáže, že při přestupu do RegioJet v Praze ve vlaku není vagon, přístupný pro zdravotně postižené lidi. Ministerstvo dopravy by tedy mělo vytvořit takzvanou jednotnou jízdenku, která by platila pro všechny dopravce.