Antikomunismus versus kompromis: Proč jsme nepustili komunisty k vodě?

Abychom správně pochopili roli nově etablované KSČM v polistopadovém režimu, nesmíme se omezit pouze na charakter jeho předchůdce, nýbrž i na způsob, jakým se zhroutil. Všechno se totiž seběhlo velmi rychle. Zatímco masy Východních Němců okupovaly Velvyslanectví SRN v Praze a v Polsku a Maďarsku už se to pomalu a jistě bralo za své, Československo takříkajíc podřimovalo. Z letargie vytrhl spící lid až brutální zásah policejních složek proti poklidným studentským protestům na Národní třídě.

Že byla československá revoluce sametová, nemusí být vždy nutně vnímáno pozitivně, spíš naopak. Její rychlý a vesměs poklidný průběh by se dal prezentovat jako snaha o zastínění lhostejnosti československého lidu vůči okolí. Jediný pokus o uvolnění v 60. letech ztroskotal a od té doby jsme měli čistě normalizační vládu stalinisticky ortodoxní KSČ plně loajální Moskvě. Poláci a Maďaři si to uměli takříkajíc víc vydupat, zatímco nám stačilo jenom, že jsme mohli sedět na gauči s pivem a sledovat televizní estrády.

Každopádně čistý bolševismus KSČ a rychlost událostí listopadu 1989 měly za následek pouze jedno, a to totální vnitrostranický chaos. Komunisté si tak trochu prošli novou Říjnovou revolucí. Jednotliví členové začali masově odcházet a vedení strany nebylo schopné s novou situací nic dělat. Dalo by se říci, že československé komunisty dostihl jejich konzervatismus a neschopnost adaptovat se na novou situaci, která ve Východním bloku panovala po celá 80. léta. Zkrátka podtrženo sečteno nevěděli kudy kam.

Odstoupení Miloše Jakeše a instalace Karla Urbánka, který je také posledním generálním tajemníkem ÚV KSČ dočasně spravující Československo až do konání prvních demokratických voleb v roce 1990, jasně potvrdily nereformovatelnost komunistů. Z tohoto důvodu se okamžitě rozvířily diskuze o jejich zákazu. Vyvstává tedy otázka, co vedlo k tomu, že se odpůrci minulého režimu, včetně disidentů, rozhodli svým dřívějším trýznitelům neschopným adaptovat se na nové podmínky umožnit další fungování.

Nyní se opět vracíme k otázce sametovosti neboli klidného průběhu "revoluce". Přestože události 17. listopadu 1989 skutečně vedly k pádu komunistického režimu, poměry se měnily velmi pomalu a pozvolna. Opozice po KSČ okamžitě přezvala nedemokratickou kooptaci, tedy začala doplňovat poslanecké lavice nikým nevolenými disidenty. Zděděná byla i v podstatě nepozměněná komunistická ústava. Dalo by se tedy polemizovat, zda vůbec můžeme mluvit o revolučních změnách.

Samotný přechod z totality do demokracie se odehrál spíše v konzervativním duchu, tedy poklidného a pozvolného skoncování s minulým a přijímáním evolučních nikoli revolučních změn. Sice se v Občanském fóru už v roce 1990 diskutovalo o případném zákazu Komunistické strany. Ty ale zastínila snaha jednak o dialog a kompromis nesoucí se v duchu morální otázka svědomí "nejsme jako oni" a druhak zmiňovaná spolupráce mezi stoupenci starého a nového politického establišmentu.

"Milion sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, než jsme my ostatní. Většina z nich musela dvacet let mlčet jako my všichni a mnozí z nich dělali - byť s obtížemi - mnoho dobrých věcí," řekl prezident Václav Havel v jednom ze svých projevů. Čili ve zkratce. KSČ se stala vyčpělým a nereformovatelným skanzenem, který se ale chtě nechtě podílel na kosmetických změnách předchozího režimu, k nimž byl sám přizván.

Politologové, disidenti a zástupci Občanského fóra navíc očekávali, že KSČ a její nástupkyně KSČM, která oficiálně překročila stín své minulosti, pomalu a jistě přijde o elektorát. Měli ale možná předvídat, že se vzhledem ke své provázanosti s všeobecně nenáviděným a opovrhovaným totalitním režimem dříve nebo později stane antisystémovou stranou, jíž nebudou volit pouze skalní příznivci, nýbrž i nespokojení odpůrci nových pořádků. Prostě lidé napříč všemi sociálními skupinami, kteří jsou frustrováni svojí životní situací - nízké dosažené vzdělání, špatná životní úroveň apod.

Ti svůj hlas nehází komunistům pro souznění s jejich ideologií, nýbrž na protest. V KSČM se rovněž objevily snahy o reformaci představované poslancem Jiřím Dolejšem a dnes už zesnulým europoslancem Miloslavem Ransdorfem. Ti například podporovali vstup ČR do EU v roce 2004. Tomuto křídlu se nepodařilo získat v KSČM výrazný vliv. A Dolejš zůstává v podstatě jediným reformním komunistou, který je zároveň ve vedení.