RECENZE: Potlačovaná modernita Ve jménu cti. Film o duelech vás strhne

Pod snímkem je podepsaný švýcarský herec a režisér Vincent Perez, dlouhodobě etablovaný ve strukturách francouzské kinematografie. Kontinuálně hraje od 80. let, proslavil se především svými rolemi ve filmech o Fanfánu Tulipánovi, oceněný byl i za vedlejší úlohy v převyprávění Cyrana z Bergeracu či dobrodružství Hrbáč. Jako herec je tak silně spjatý s romantizujícími snímky, kde figuruje šerm a zachování cti je středobodem jednání postav. Jeho režijní filmografie však osciluje mezi milostnými dramaty a melodramaty. Perezův čtvrtý film Ve jménu cti tak svým provedením i tematikou navazuje především na jeho hereckou kariéru.

Romantizující i kritický titul předkládá přímočarý narativ zasazený na konec 19. století, kdy nastupující modernita skýtá pozůstatky starých časů. Pro muže je nejdůležitější zachování cti a prestižního společenského statutu. Pokud jsou tyto hodnoty v ohrožení, brání se formou duelu. Tradici soubojů udržuje exkluzivní klub, navzdory zákonům. Jedním z mistrů meče je protagonista Clément Lacaze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ respektovaný, profesionální, jeden z nejlepších v oboru. Je však velmi záhy nucen bránit (nejen) svou čest, což prozkouší jeho zdánlivě ledový klid. Katalyzátorem děje je totiž touha po pomstě.

Struktura přímočarého děje se odvíjí od zmíněných duelů, jež narativ rámují a dodávají rytmus. Od performativního šermu při večerní zábavě, přes krvavý souboj a střelbu, až po boj s mačetami na koních. Každý ze soubojů vyžaduje odlišnou průpravu i styl, na který se postavy musí adaptovat. Styl boje nám o vlastnostech postav říká nejvíce. Film není psychologizující, většina postav vychází z archetypálních obrysů. Díky jejich řeči těla, roztržitosti či klidu s kordem a schopnosti reagovat na utržené rány je máme možnost poznat. To, co v nitru opravdu cítí, se nedozvíme. Neschopnost racionální mužské komunikace se promítá do uzavřenosti filmu směrem k publiku.

Muži svou ukřivděnost schovávají za ušlechtilou formou tradičního souboje, ve skutečnosti však neumí kočírovat míru vlastního ega. Odmítají empatii, vůči sobě i ostatním. Film připomíná nastupující modernu, postavy žasnou nad možnostmi fonografu a tisk se konečně zbavil cenzury, doba pomyslného divokého západu už odzvonila. Elitářští pánové jsou zaseknutí v dějinném přechodu, neschopní adaptace na nový věk. Svoboda slova vede k ukřivděnosti a zlobě zastánců starých pořádků. Měnícímu se světu nerozumí. To umocňuje paralelní linie Marie-Rose Astié de Valsayre, která jakožto svérázná feministka bojuje za práva žen.

Zakořeněné patriarchální struktury ji odmítají přijmout jako rovnocennou a když se Marie-Rose snaží diskutovat formou šermu, povýšeně se jí vysmějí. Ženy se musí přizpůsobovat mužskému světu. Ačkoli boj o legislativní a mediální boj o rovnoprávnost zůstává spíše v pozadí, v kombinaci se světem duelů vytváří dynamickou paralelu. Ústřední mužský svět feministická linka pomalu nahlodává. Perez v závěru ukazuje smutnou pravdu – pokud chce žena mezi muži uspět, musí se chovat jako oni, přejímat jejich rétoriku a de facto přistoupit na machinace systému, proti němuž dříve bojovala. Jen díky tomu ji budou muži brát seriózně a má tak možnost prosazovat své názory.

Vedle ctnosti s dvousečným významem je ústředním motivem odkaz. Odkaz, který po nás zbyde. Jak na nás budou ostatní vzpomínat. Je důležitější vyhrát malicherný souboj o vlastní renomé, nebo napomoci něčemu většímu, co pomůže měnit běh společnosti? Na to se tvůrci prostřednictvím Clémentova osudu ptají. Působivě vykreslují dobový kolorit a ačkoli možná až moc lpějí na dobových reáliích na úkor obrazové významotvornosti, nikdy nesklouznou k fetišizaci rekvizit a kýči. Samotné duely jsou zbavené bombastičnosti. Neslyšíme během nich téměř žádnou hudbu, jen cinkání kordů, lapání po dechu, vztek a rozšlapanou zem.

Inscenace ve šlépějích staré filmařské školy spoléhá především na propracovanou choreografii a neschovává se za roztěkaný střih. Duely sledujeme v polocelcích a polodetailech s odstupem, rozzáběrování pozdějších bojů je pak postavám stále blíže a stupňuje napětí, s nímž se na jednotlivých úrovních pracuje mistrně. Ve jménu cti je podnětným průsečíkem staromilského přístupu a stále aktuální problematiky, která sice byla zpracována několikrát a její vyznění zde může působit jednoduše (ostatně stejně jako předkládaný mužský svět), nicméně stále jde mezi řádky o podnětnou reflexi toho, jak málo jsme se v mnoha ohledech za více než sto let posunuli. Stejně jako aktéři filmu. V první řadě jde však o vybroušený šermířský titul, jenž v mnohém připomene strhující Soupeře Ridleyho Scotta.

Hodnocení: 80 %

Režie: Vincent Perez

Scénář: Vincent Perez, Karine Silla

Hrají: Roschdy Zem, Doria Tillier, Vincent Perez, Guillaume Gallienne, Damien Bonnard, Noham Edje, Pepe Lorente, Myriem Akeddiou, Eva Danino, Manda Touré

Česká premiéra: 13. června 2024

Distribuce: Artcam